Lukáš 13, 1-5 (1. čtení: Jeremiáš 31, 15-19a)
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
I.
Emoce se v bibli neretušují. Naopak. Když je Izrael, pokolikáté už, násilně dobýván cizí „bratrskou“ říší, za celý lid opět pláče pramáti Ráchel. Nářek za celý Izrael se odehrává ve města Ramah. Pár kilometrů nad Jeruzalémem. Když se ozve podobný pláč o pár století později v Betlémě (ve vánočním příběhu), pláče stejná Ráchel. Je to stejné bezpráví.
Pláč této pramáti Ráchel je pláčem všech matek, které přišly o děti, zejména o syny a dcery ve válkách všeho druhu (na obou stranách barikády), stejný pláč se ozývá vždy, kdykoliv se doslova vypiplané dítě stalo dospělým, vzalo na sebe vojenský mundúr a šlo bránit svou zem, bránit všechno, co dávalo smysl a má mít budoucnost na daném území a pro tuhle věc to dítě padlo.
Pláč Ráchel, respektive pláč nejen biblických matek, není nic předstíraného. Je to skutečný pláč nad skutečnými potomky. Už tu nejsou a nebudou. Útěcha na to v tu chvíli není. Není, co by její pláč utišilo. A tohle všechno musí ven. Emoce k takovým situacím patří a je potřebné je ze sebe dostat. V rozhovoru s blízkým člověkem, a také v modlitbě. Teprve pak možná… Hlasité bědování, přehořký pláč jsou básnickou licencí pro zoufalství, vztek, prázdnotu, smutek i touhu po pomstě.
Jenže já nejsem pramáti Ráchel ani jiná matka, či otec, kteří vyslali své děti do války a ony – jejich děti – se nevrátily…
Stejně tak jsem nezažil 21.srpen roku 1968 a málo si pamatuji i rok radosti, kdy sovětská vojska byla z Československa deportována zpět domů. Na vlastní kůži nezažívám ani masakry na Ukrajině, či jinde ve světě. Žiju v klidu. Všechno je blízko jen přes zprávy z mobilního telefonu nebo televize. Chmury přesto padají. Otázky nad tím vším přicházejí. 24.8. budou slavit Ukrajinci svůj den nezávislosti a bude to na den přesně půl roku od začátku války na jejich území. Potkáváme válečné uprchlíky. Někteří z nich žijí v jakémsi bezčasí. Nejsou ani tam ani tady. Mají tu práci, začnou chodit do školy, drobně si začínají zdobit pokoje, ve kterých našli dočasný domov. Někteří jsou pevně rozhodnuti vrátit se zpátky, jen neví kdy, a další tu chtějí zůstat natrvalo. Určitě také pláčou, ale venku před námi je častěji vidíte podivuhodně pevné. Schopné unést situaci. Myslím, že je to skutečné a nehrané. Pláč si spíš schovávají, o útěchu si neříkají. Tenhle typ statečnosti je vlastní i mnohým dalším. Je to dar. Těžko se to učí z klidu a bezpečí. Asi přichází, když člověk musí. Když nic jiného nezbývá. Člověk prostě zatne zuby a jde den po dni. S nějakou málo hmatatelnou nadějí. Tuhle naději pak posilují chvíle, kdy člověk zažívá dobro. Přijetí, velkou i drobnou pomoc, stále pevnější mezilidské vztahy budované na nových místech. Asi si to tak nějak dovedeme představit. Myslím, že v těchto situacích člověk opravdu poznává to nejlepší i nejhorší, čeho je jiný člověk schopen. I čeho je schopen on sám/sama.
Autentický pláč prostě musí ven. A až potom, kdy ty emoce jsou venku, je příhodný čas zaslechnout Boží hlas:
Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Hospodinův, však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území.
Hospodin bere vážně ztráty matek, ztráty lidí, kteří se nasadili pro nějakou hodnotu a přes pláč se dostali na nějakou pevnou půdu pod nohama.
Hospodinovo slovo mluví o mzdě. Hospodin vidí, co člověk obětoval, co dal všanc a o co přišel. Matka v Ramah slyší, že budoucnost tu je. Někdo se z exilu vrátí. Vánoční příběh přeci jen dopadne dobře. Ježíš se s rodiči vrátí zpátky do Izraele. Můžeme jít ještě dál: Okupované země budou volné. Budou moci vzít zodpovědnost za svoje území do vlastních rukou. Což, jak vidíme posledních 30 let u nás, není vůbec snadná věc.
Pevná půda pod nohama, kterou pramáti Ráchel nalezla i pro druhé není ale bezproblémový piedestal, na který se staví vítěz. Čteme-li dál slovo Hospodinovo, je to další biblický mrazivec:
Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská: ‚Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán, býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh. Po svém návratu chci činit pokání, po svém poučení budu se bít v prsa…‘“
Pláč je nahrazen stýskáním. Efrajim, zástupce celého Izraele, vyznává svůj podíl na tom, co se stalo. Stýskání tu není ve smyslu hledání viníka někde venku, ale nalezení chyb i vin v sobě a hledání místa u Boha. Než mě začnete podezírat, že si myslím, že si Československo, nebo Ukrajina mohly za Sovětskou či Ruskou okupaci samy, tak ještě chvíli zadržte. Efrajim svoji situaci nahlédl takto. A svoji pozici nám, kteří sledujeme jejich pláč tehdy v Ramah, boj, pád i naděje, nabízí jako podnět pro přemýšlení. Co s touto informací uděláme ve svých osobních životech, či životech národů, je skutečně na nás.
Efrajim vyznává, že byl jak nezkrotný býček a volá, aby ho Hospodin obrátil a vrátil k sobě. Dokonce chce činit pokání.
Je třeba znovu říct, že tohle není rada Čechoslovákům 21.8. 1968 ani Ukrajincům 24.2. či 24.8.2022. Když se všechno láme a je třeba bojovat za dobrou věc, není příhodný čas na pokání. Ten může přijít v budoucnu. Efraim také dochází k vyznání až po určité době. Vyznání vin má přicházet ve dvou situacích: v prvním případě, kdy člověk naboří do zdi. Zjistí, že tudy cesta nevedla, a že se choval, jak ten rozpustilý býček (jak se sám Efraim nazývá).
Nebo – druhá situace -, kdy se dostaví úspěch. Kdy se nastolená cesta ukázala jako správná, která má budoucnost. V té situaci nebyla ani Ráchel, Efraim, Čechoslováci v době normalizace. Ale pocit vítězství většina Čechoslováků zažívala po roce 1989. A někteří se i do takového svobodného vyznání minulých i současných vin pustili. Jak se takové vyznání dařilo a daří, je však na domácí úlohu, než na jasnou odpověď v kázání… Přesto ale můžeme říct, že jdeme cestou, kdy se můžeme svobodně rozhodovat a dokonce spolupodílet se na vývoji celé Evropské unie.
II.
To, k čemu mě ale tahle pasáž vede, je ten novozákonní text z Lukášova evangelia. Úředník Pilát nechal povraždit Galilejce. Ze zprávy příchozích Ježíš vycítí emoce: hněv, planou pomstou. A také hledají vysvětlení. Za Ježíšem jdou jako za autoritou, která má mít odpověď na jejich otázky. Jestli jsem zmiňoval dva momenty, kdy je na místě vyznání vin, tak zde je třetí:
„Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“
3 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. 4 Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
5 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Ježíš neodpovídá, kdo, co, proč či k čemu, ale co ty, člověče můžeš, abys… Abys co? Abys nedopadl jako ti mrtví? Abys byl lepší než ti, co zemřeli?
Ne, Ježíš vlastně celé tohle ptaní přesměrovává. Přesměrovává to obvyklé ptaní, které občas na nás padne. Proč zrovna já? Proč jsme zrovna my museli projít covidem? Proč invaze v 68? Proč válečné běsnění?
Nabízí půdu pod nohama těm, kteří se osobně něčeho tragického neúčastní, ale přesto to na ně nějak dopadá. Tím jeho přesměrováním neříká, že tyhle věci zmizí, ale nabízí přípravu a jakou pozici zaujmout k tomu, co se děje, či stalo.
“Nebudete-li činit pokání” podle mě znamená: budete-li se pořád ptát, kdo za to může a jestli si za to náhodou nemohou ti mrtví sami, a nezačnete se ptát, co můžu udělat já pro to, aby se škvíra pro naději stále více rozevírala, dopadnete stejně jako ti v Siloe. Zůstane vám pláč jako v Ramah. Pokání je tedy odvrat od sebezahleděnosti k výhledu, který má budoucnost. Boží budoucnost je cesta, jak se dostat na pevnou půdu pod nohama. Jak se nejen postavit na vlastní nohy, ale dokonce na vlastní nohy stavět druhé.
Ježíš sám na sobě ukazuje cestu, jakou se vydat. To jeho setkání a tu zprávu o zabitých Galilejcích může vzít také jako výstrahu “do Jeruzaléma nechoď. Dopadneš stejně jako tihle zabití.” A on tuhle výstrahu bere na vědomí, ale nenechá se jí určovat. Ať to dopadne jakkoliv, má cesta je správná. A tahle Ježíšova cesta je cestou přijímání zodpovědnosti, nahlédnutí vlastních vin a osvobození se od nich a s nimi také od strachů, které na té cestě jsou.
Ježíš vlastně nabízí cestu navzdory tomu, co se děje. Jeho cesta do Jeruzaléma je vzpourou proti dobře míněným radám “Zabal to. Tam nechoď. To nedopadne dobře.” Právě touhle cestou nakonec ukáže, že i jeho kříž, který mnozí nejdřív viděli jako jeho osobní tragédii i selhání jeho zvěsti, není ztroskotání Božího úmyslu se světem (ani jeho). Ježíš sice na kříži zemřel, jakoby podlehl tlaku dějin a jejich nesmyslnosti, ale přesto přišlo jeho vzkříšení. Mocný Boží protipohyb v dějinách. Protipohyb vůči zlu, násilí, agresi, lidskému selhání i neschopnosti si přiznat, že jsme toho či onoho sami účastni. Ne: lidské dějiny, které jsou tak často kruté a nesmyslné a plné pláče, dostávají pravý smysl, když člověk přijme Boží nabídku v Kristu Ježíši, která vymaňuje ze strachu, jak to celé dopadne. Ze strachu, jak se osvědčí, a jestli se osvědčí. Je to Kristova nabídka pevné půdy pod nohama, která je na zemi, ale zároveň pozvedává k nebi. Tam, jak je nám zaslíbeno, Bůh setře každou slzu z očí.