Mk 12, 41-44
Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
I.
Asi jsme tuto epizodu o chudé vdově již někdy četli či slyšeli. Co je to vlastně epizoda? To je drobný vedlejší příběh. Něco krátkého, čemu nepřikládáme takový význam, co je ve stínu dějů daleko důležitějších. Takový záblesk. Zde takové krátké nasvícení situace, a zase s mnoha neznámými a předpoklady. A otázkami, proč nám vyprávění této epizody může něco nasvítit, jaký je Bůh, kdo je, co z toho si do života vzít.
II.
Ježíš je v Jeruzalémském chrámu, na „nádvoří žen“, kam už nesměli pohané a mohly jen izraelské ženy, takové už holt byly poměry. Tam byly pokladnice, v niž se shromažďovaly dary, celkem veliké hodnoty. Lidé do nich házeli peníze, měděné mince.
„A mnozí bohatí dávali mnoho.“ To, že někdo dá drobný příspěvek na potřeby sboru, na dobročinné účely, na charitu: to se děje a podporuje dnes všemožnými způsoby. O čem se však vypráví je, když někdo d či pravidelně dává částku velkou. To zajišťuje publicitu, to jde do hlavních zpráv, do prime timu, na titulní stránku, na tabulku umístěnou na budovu postavenou z příspěvků dárců, tam se obvykle dostanou ti dárci nejštědřejší, generální či hlavní sponzoři či partneři.
I zde zámožní lidé tedy dávají do chrámové pokladnice. Možná mezi nimi byli takoví, jako ti z Ježíšova podobenství o farizeu a celníkovi, kde farizeus se Bohu chlubí, že není jako ostatní lidé, postí se dvakrát za týden a dává desátky ze všeho, co získá. A možná mezi těmi mnohými bohatými byli ti, kdo by rádi byli, aby se o nich vyprávělo. Aby jim to přispělo k image, mohli si to odepsat z daní.
Ale jistě: není špatné mít hodně peněz (a není to snad ve smyslu tohoto příběhu a evangelia). A jistě ne všichni, kdo mají hodně peněz a řídí se podle Ježíšova hesla „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Ne každý, kdo má hodně peněz, dává především proto, aby se o něm psalo, aby si budoval PR obraz, aby měl dobré svědomí, aby získal vliv (třeba právě i v církvi), natož aby si zasloužil nebe, spásu, Boží lásku. Nějak je mi sympatické, když 4. nejbohatší člověk na světě, Bill Gates, zakladatel Microsoftu, chce do své nadace dát 20 miliard dolarů, aby vzhledem k epidemii Covidu 19 a ruské agresi na Ukrajinu nějak něco dělal, jak on řekl, s vážným utrpením, které tyto události světu přinesly. „Věnovaných 20 miliard dolarů bude využito na prevenci pandemie, vymýcení nemocí a snížení dětských úmrtí pomocí lepší vakcinace; snadnější přístup žen k antikoncepci; vzdělávání prostřednictvím vybavení žáků a studentů počítači nebo na boj proti změnám klimatu, a to zaváděním nových výrobních postupů eliminujících emise.“
Ano, o tom se právem píše. A bez toho, aby se bohatí lidé dělili o své přebytky, by mnoho dobrého nefungovalo, ostatně i daňový systém nebo zdravotnické pojišťovny. Toto dělení se jako by podle Ježíše bylo samozřejmé. Kdo má talent, zdroje, má se dělit, a ne to brát jako oběť, natož jako trest (jak se někdy ozývá, když se hovoří o progresivním zdanění, kde obyvatelé s vyšším příjmem odvádí také větší procento ze svých příjmů).
Tohle jako by v Božích očích byla samozřejmá epizoda: kdo má, ten se dělí. A bible, zvláště Lukášovo evangelium nebo Jakubova epištola vidí kriticky, když se ti, kdo mají dělit nechtějí. Nebo v poměru ke svému majetku dávají jen nepatrné částky, nebo ještě se pomocí uzurpování moci snaží dostat k evropským dotacím a ve svých firmách vykořisťují své zaměstnance a před obyčejnými lidmi se vydávají za lidumily a kupují si je drobnými. Nebo kdybych to přehnal a vztáhl k církevním poměrům, kdyby majitel nějaké firmy a člen sboru posílal ročně na saláru 500 korun.
III.
Ježíš to počínání bohatých lidí zde nekomentuje, nic nevypovídá o jejich věčné spáse či zatracení, ani je mravně nesoudí. Ale: Přichází chudá vdova, která nemá nic, nebo jen málo. Od níž nikdo moc nečeká, vyprávět se o ní nebude. Možná když už: tak jako o tom, kdo něco dostal, ne jako o tom, kdo něco dal. Vdovy a sirotci patřili k chudým a sociálně nejohroženějším skupinám Izraele, protože vdovy nedědily po manželech. Člověk z okraje společnosti
Někdo a něco, čeho by si svět nevšiml. Ale všimnul si toho daru do chrámové pokladnice právě Ježíš. Je zde líčen jako ten, kdo zná lidská srdce; kdo vidí do hloubi lidské situace, do hloubi lidské nouze, i té sociální. Proto je bezpředmětná otázka, odkud věděl, že žena vložila celý svůj majetek. V epizodách všedního dne se skrývá mnohé nevyřčené, co „svět“ nevidí, ale v hloubce to Bůh „vidí“. A vede nás vidět do hloubky těchto epizod: třeba že zde nezáleží na hodnotě peněz, výšce té její částky, ale na chování, na osobním zacházení s těmi penězi. Zde je důležitý vtah mezi osobní finanční silou a částkou, kterou dá vdova k dispozici
Ježíš vysvětluje: druzí dávali jen zlomek toho, co měli, jen přebytek. Jejich dar, byť to mohlo být i víc peněz, neměnil nijak jejich život. Ovšem tahle vdova dala vzhledem ke svému majetku všechno, co měla, proto vlastně dala nejvíc. „Naplnila první přikázání lásky: Milovat Boha z celého srdce (Mk 12,33).“
A asi je třeba hned nepřeskakovat výjimečnost toho, co se zde děje, této epizody: někdo vydá celé své jmění, opravdu celé, nezbyde mu ani koruna. Dát celý svůj majetek sboru? Dát celý svůj majetek do haléře na dobročinné účely? Viděl někdo někdy něco takového? Ať u boháče, natož u člověka ve finanční nouzi? Ano víme o tom, když někdo odkáže svůj majetek někomu v rámci dědictví, vzpomeňme vděčně na Alenku Huňkovou, která našemu sboru odkázala část svého majetku. Ale za života? S vidinou, že ten život nekončí, že ty peníze budeme potřebovat? Kdo by to udělal? Přiznám se, já ne, a opakuji, neznám nikoho takového. A můžeme se samozřejmě ptát, jestli doslovně k tomu nás příběh vyzývá?
Nebyl ten její čin třeba akt rezignace? Může nás ten příběh odkázat na starozákonní příběh Eliáše, který navštíví vdovu a požádá ji (v době hladomoru) o jídlo. Ona mu řekne, že má akorát pro svého syna a pro sebe, pak mu vyhoví, ovšem před tím s oním známým, temným a rezignovaným: „Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ (1 Kr 17,12) A Elijáš na to: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla.“
O jejím rozpoložení si nic neříká, ani jak to s ní dopadlo. Ale chce se naznačit. Nebála se a riskovala. Žena si nedělá očividně starosti o zítřek. Žije „tady a teď“. To je takový módní výrok, pod nímž se může skrývat jak lehkovážná bezstarostnost, tak právě i citlivost k přítomnému okamžiku nehledě na tíživou minulost a možná nejistou budoucnost. A tady a teď se ta vdova rozhodla dávat. S vědomím, že to, co dělá má smysl, přijde k dobru jí či jiným? V důvěře, že Bůh se o ní postará i zítra, i když teď v tuto chvíli, když dává vše, co má, se to jí i mnohým může zdát nejisté?
IV.
Vykládám si ten příběh tak, že nás inspiruje právě k tomu: riskovat, udělat skok tam, kde se po nás žádá nějak se vydat pro druhé. Asi to nemusí být hned dát všechny peníze. Nebo svůj život. Ale udělat něco, co je nejisté, co se zdá ohrožovat naši dosavadní existenci. Ale cítíme, že to má smysl, že to pomůže dobrým věcem, že se nějak do našeho světa dostane opět něco ze světla Božího království. A zase: to se lehce řekne, než udělá. A tyhle situace, epizody, musí rozeznat každý z nás. Kdy co je potřeba dát a vydat. A nemusí to být všem viditelné. Pro druhé to může být jen běžná epizoda. Ale ne pro Boha, který vidí do našich srdcí, do našich vztahů, vidí a dává nám podíl na tom svém vidění, abychom i my viděli a vydávali se, i tam, kde se to zdá riskantní.