L 10, 25–37
(1. čtení: Lv 19, 15-18; Dt 6, 4–9)
I.
Ježíše se snaží nachytat jeden „jeden zákoník“. Tento znalec židovské theologické tradice chce Ježíše zkoušet, zda Ježíšovo smýšlení této tradici opovídá. Zda je Ježíš pravověrný. „Zkoušel ho“, nechtěl se tedy něco nového dozvědět. Co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, zákoník ví už dávno. O co mu jde? Chce při případné nesprávné odpovědi Ježíše obvinit z odpadlictví? A tak ho konečně dostat za katr? A nebo se chce jen tak učenecky přít? To učenci a intelektuálové všech věků rádi dělají. A nebo mu opravdu jde o život věčný?
Ježíš ho každopádně bere ho za slovo. A jde na to jako moderní pedagogové. Ti také své svěřence vedou k tomu, aby k poznání došli sami. Ježíš ví přeci, že zákoník si na otázku může odpovědět sám. A tak se ho sám ptá. Co čteš v zákoně? A jak tomu rozumíš? A zákoník odpovídá výborně: Podle Tóry je láska je to podstatné k dosažení věčného života: láska k Bohu, k bližnímu a sobě samému. Zde by rozhovor mohl skončit. Zákoníkovi jeho strategie nevyšla. Snaží se však zachovat tvář. A tak dál v učeném rozhovoru pokračuje. A sice pěkně teoreticky, obecně, až filosoficky. „Kdo je můj bližní?“ ptá se. A Ježíš mu neodpovídá definicí, ale známým podobenstvím. A to i daleko za hranicemi církví. Příběhem o milosrdném Samaritánovi.
II.
Podobenství má několik hrdinů. Jednak neznámého muže, jenž se na cestě do Jericha stal – řečeno právně-policejní řečí – obětí trestného činu loupežného přepadení. Stal se obětí fyzického násilí, jež mělo za následek ublížení na zdraví, málem z následkem smrti. Doslova v textu stojí, že mu ti lupiči způsobili trauma. Jistě ne jen trauma fyzické, ale i duševní. O tom jaké trauma pro lidi podobné situace bývají, vědí dobře všichni, kterým se něco takové přihodilo. A vědí to všichni ti, kteří takto zraněným pomáhají. Pro onoho neznámého muže je ono loupežné přepadení bezpochyby mezní, výjimečná situace. Jako pro kohokoliv, komu se něco takového stalo. Zločin, zvláště v této hrubé podobě – to je součást všedního dne lidstva již od Adama, situace, o níž nás dnes a denně informuje černá kronika.
Dále příběh vypráví věc, která se také běžně děje. Na scéně se objevují po sobě dva muži: kněz a levita, prominenti židovského náboženství. Ti, na něž se samozřejmě obrací očekávání, že znají zákon a ví, co se v takovéto situaci, kdy člověk stojí tváří tvář potřebnému, má dělat. Ale oni selhávají. Ne z nedbalosti. Třeba že by byli zamyšleni. Ne, výslovně se zde opakuje: viděli, ale minuli. To muselo být pro původní židovské posluchače tohoto podobenství provokativní. Když už nepomůže farář, tak to už je špatné. A nebo je to jinak? Nejsou obrazem, jak by si pomyslel dnešní kritik, toho typického kněžourského pokrytectví? Faráři a kněží kážou vodu, hovoří o morálce a o lásce a službě, ale pijou víno a nic pro to, aby ve světě bylo lásky více, nečiní.
Text nám neříká nic o motivech, proč šli ti klerikové, kněz a levita, dál. Měli strach? Strach třeba z toho, že se jim může stát něco podobného? Že se také stanou obětí násilí a že jim třeba nikdo nepomůže? To je přeci tak pochopitelné. A není to snad omluvitelné? Možná by to omluvitelné bylo, kdyby třeba lupiči skutečně byli poblíž, kdyby tak hrozilo reálné nebezpečí. I policie dnes realisticky radí lidem, jsou-li svědky fyzického násilí či nějakého násilného činu: nehrajte si zbytečně na hrdiny. Ale dělejte alespoň něco. Třeba tím že, zavoláte onu policii. O hrozícím nebezpečí však zde nic nečteme. Zatím tu tedy máme jednoho přepadeného, kterému nebylo pomoženo. Zatím tu máme svět, kde si lidé nejsou bližními. Na extrémním příkladu selhávajích náboženských profesionálů tváří tvář násilí a jeho oběti tu máme případ každodenní zrady lásky, která však nemusí vždy vypadat hned takto dramaticky.
Tu se na scéně tohoto zatím tragického příběhu objevuje další postava: „jeden Samařan“. A posluchač, kterému Ježíš tento příběh vyprávěl, asi nečekal nic dobrého. Pro všechny Izraelce té doby byli Samařané náboženští odpadlíci, lidé kterými se pohrdalo. A tento Samařan také vidí přepadeného. Ale nejde dál, zastavuje se. Protože mu je toho člověka líto. Ten Samařan musel Ježíšova posluchače šokovat. Když se tento šok dnes chce přiblížit, často se užije příklad, jako kdyby dnes šel kolem takového člověka nějaký Rom či jiný příslušník nějaké menšiny, která je více či méně znevýhodňována a pohrdána majoritou. Snad by se to dalo přiblížit ještě obecněji: je to jako, kdyby mně pomohl někdo, od koho bych to nečekal kvůli tomu, co (špatného) o něm vím, resp. co (špatného) u něj předpokládám. Je to jako, kdybych viděl v konkrétní nouzi někoho, o kom si nemyslím nic dobrého, a třeba i oprávněně. V nouzi, kterou však mohu teď a tady zmírnit jen já.
Příběh ovšem poté začíná opouštět to, co se běžně děje. Samařan nejen že poskytne nešťastníkovi nezbytnou první pomoc. On zcela přeruší svou cestou, jejíž cíl netušíme, vloží toho chudáka na mezka, svůj dopravní prostředek, a odveze ho do hostince. A tam se dokonce se o něj dále stará. A když už musí jít, na vlastní náklady zařídí, aby o traumatizovaného bylo pečováno nadále. A Samařan není sentimentální. Soucit vyvažuje věcnost. Ví, že pomoc také něco stojí. Hostinskému dal dva denáry, to je asi dvanáct set korun, a ještě byl připraven dát více.
Zákoník dospívá k odpovědi na svou otázku: koho mám milovat, abych měl podíl věčném životě. Bližní není jen ten, kdo je člen vlastního národa a vlastního náboženství. Ani vlastní kultury, vlastního kmene. Bližním se může a má stát kdokoliv, kdo potřebuje konkrétní pomoc, protože se dostal do spárů lupičů či exekutorů či nespravedlivých politických a hospodářských podmínek. Kdokoliv, jehož těžkosti a bídu uvidíš. Když se to dotkne tvého srdce, vstoupíš sice do neznámé situace, budeš riskovat, ale otevře se ti pravý život, ten pravý Boží život. Bližním člověka má být každý člověk, protože každý z nás má nějakou ránu. Každý z nás nějak potřebuje v životě pomoci.
III.
Podobenství nám pro naši každodenní orientaci však mnohé neříká. Neříká, jak konkrétně řešit bolestné poblémy našeho světa, plného loupežníků, plného lidí, kterým nikdo nepomohl, plného elit, které neslyší sténání z příkopů. Může nás „jen“ k vnímání problémů našeho světa přivádět. Ovšem příběh nám nepomůže vždy jednoznačně určit, kdo je v našem světě kdo: kdo je Samařan, kdo je tím, kdo ignoruje pomoc, kdo je tím, kdo pomoc skutečně potřebuje, a kdo svou potřebnost jen předstírá.
Podobenství nás vede, abychom se ve svém životě se co nejvíce tomu Samařanu podobali. Ovšem abychom tomu nacházali skutečnou inspiraci a odvahu je dobré toho Samařana z podobenství chápat nejen jako (nedostižný) vzor. Ale také, či snad především jako odkaz k tomu, jakým způsobem se do našeho světa vlamuje Boží království a jeho pravidla. Podobenství nám chce také odpovědět na otázku: „Kdo je můj Bůh?“
Samařanova pomoc tomu muži je, jak už jsem naznačil, nápadná velkým přebytkem: Samaritán nezůstal u „první pomoci“, ale přepadeného odvezl do hostince, pečoval o něj, plánoval, jak péče bude pokračovat. Ten nadbytek, přebytek péče odkazuje k nadbytku a bohatství lásky a péče, kterou Bůh dává člověku, kterou hojí jeho niterné rány a kterou člověk, přijme-li ji, dle svých schopností dává dál. Odkazuje k překypující Boží lásce, která často přichází neočekávaně a překvapivě a kterou často rozpoznat a najít je těžké, ale stále možné.
Samařan muži pomohl, protože mu bylo muže líto. V této lítosti se koncentruje to, co církev rozeznala na Ježíšovi a Bohu v něm: Ježíš je bezpodmínečná láska, která se v hloubce nechává dotknout bídou lidí – zaviněnou či nezaviněnou. A on je jediná možná cesta k tomu, abychom my lidé mohli se sebou soucítit, zachraňovat, odvádět do bezpečí, pečovat o sebe, vzájemně si pomáhat. Amen.
(Přepracované a zkrácené kázání z r. 2013)