L 17, 11–19 (1. čtení: Dt 8, 1–3. 10-18)
I.
Minule jsme přemýšleli nad známým podobenstvím o milosrdném Samařanovi. Lukášovo evangelium má Samařany rádo. Rádo je staví jako vzor. Jestliže v podobenství je Samařan vzorem křesťanské praxe, zde je vzorem toho, na čem se veškerá autentická praxe zakládá. Totiž vzorem hluboké víry a vděčnosti.
II.
Zkusme si představit, že ten Samařan, co pomohl oloupenému muži, „vyskočil“ ze světa toho Ježíšova vyprávění do Ježíšova skutečného světa. A ten člověk jednoho dne onemocněl: nemocí, co se v bibli nazývá malomocenství. Bible ovšem nemusí malomocenstvím rozumět jen lepru, neboli Hansenovu nemoc, infekční bakteriální onemocnění léčitelné dnes antibiotiky. V bibli „malomocenství“ mohlo označovat jakékoliv vyrážky na kůži člověka. Ať tomu bylo jakkoliv, kdo měl „malomocenství“, musel počítat s dvojím. Musel počítat se sociální izolací, předepsanou zdravými. Jistou sociální izolaci musí podstoupit i dnes, kdokoliv se nakazí nějakou nakažlivou nemocí. Ovšem tehdy taková nemoc byla chápána jako Boží trest. A cesta zpět s touto diagnózou byla často jen obtížná. Tento Samařan se tak dostal mezi vyděděnce, které spojuje jistá solidarita. Jejich nemoc a kletba stírá i jejich náboženské rozdíly, ty nehrají roli. V tom pohraničí mezi Samařskem a Galileou je skupinka malomocných, pravděpodobně většina z nich jsou Izraelci a právě i jeden Samařan, kterým by ve zdraví jinak opovrhovali.
Jejich společenská izolace je i v tomto vyprávění naznačena. Malomocní nesměli do měst. U vesnic byli trpěni. Ovšem i zde se malomocní se nacházejí v distanci od zdravých. „Zůstávají stát opodál.“ Podle jednoho biblického místa by měli volat: ,Nečistý, nečistý!´ (Lv 13,45n) To však těchto deset mužů nečiní. Jde tudy totiž Ježíš se svými učedníky. A ti nemocní muži na něj volají: „Ježíši, mistře, smiluj se nad námi.“ To předpokládá: těch deset mužů ještě nerezignovalo na život. O sociálně vyloučených lidech leckdy si myslíme, že na život již rezignovali. Chtějí zůstat takovými, jací jsou. A ano, takoví lidé často ani skutečně nechtějí se vrátit, nijak se změnit. „Resocializovat se“, jak zní poněkud temně znějící slovo. Otázka potom je, „kdo za to může“: jejich slabá vůle? Společenské podmínky? Těchto deset se ještě nevzdává. Volají na Ježíše: „Ježíši, smiluj se nad námi.“ Nevolají: „Uzdrav nás! Vrať nám zdraví.“ Ale: „Smiluj se nad námi.“ Ozývá se zde ono pro nás tak temné pojetí, že takovýto druh nemoci byl chápán jako Boží trest. „Zruš ten trest!“ jako by volali. Ozývá se však zde i to pozitivní: „Ty máš, Ježíši, moc změnit náš osud. Ty máš moc dopřát nám nový začátek. Jen ty tu moc máš, nikdo jiný.“ Jejich slova vyjadřují velkou důvěru.
Ježíš je uviděl. Lidé sociálně vyloučení jsou i přes svou izolovanost většinou nepřehlédnutelní. A Ježíš se zastavuje. Tam, kde by člověk spíše raději šel dál a dělal, že nevidí. A Ježíš k těm deseti mužům promlouvá: „Jděte, ukažte se kněžím.“ Ve vyprávěních o Ježíšových zázracích Ježíš většinou hned potřebného jeho nouze zbaví. Slovem či dotekem. Zde Ježíš ty muže však od sebe odesílá zpět. Snad jim v tu chvíli zatrnulo. „Tak nic, posílá nás tam, kde žádnou pomoc čekat nemůžeme. Ke kněžím.“ Možná chvíle rozhodnutí, zda dát Ježíši svou důvěru a vyjít. Ježíš muže zve, aby uvěřili ve své uzdravení. Potvrzuje jejich počáteční důvěru. Ovšem tím, že je vysílá k těm kněžím, jejich víru zkouší. A oni obstávají. Jdou.
A tu nastává u těch mužů změna. „Když tam šli, byli očištěni.“ Což dobovým jazykem také znamená: „uzdraveni“. Čistota: to samozřejmě nebylo tehdy myšleno jen v hygienickém slova smyslu. Ani jen ve smyslu etickém, mravním. Ale ve smyslu náboženském: nečistota jako hříšnost, nemožnost dostat se do kontaktu s Bohem. Takto znečistit člověka mohla dle dobových představ krev, dotyk s mrtvým, nemoc, pohlavní styk, jídlo. Ještě se zde mluví a myslí v těchto představách. Ještě Ježíš posílá ty muže ke kněžím, kteří měli rituálně rozhodnout, zda je někdo čistý či nikoliv. Ale tyto představy s Ježíšem pomalu berou za své. A díky němu pro nás nemají tyto představy význam. Ježíš je ten, který řekne: „Nic co zvenčí vchází do člověka, nemůže znesvětit.“ Tedy ani nemoc, ani žádný jiný handicap ho nemůže vyloučit z kontaktu s Bohem. A nemůže ho vyloučit natrvalo ze společnosti. „Ale co vychází z nitra člověka, to ho znečišťuje.“
Ti muži Ježíšovi důvěřovali. Obstáli ve zkoušce a byli uzdraveni. Ovšem jen jeden z těch mužů se vrací za Ježíšem zpět. Jen jeden z nich chce poděkovat za to, co mu stalo. Samařan, Cizinec. Jen o velebí Boha, děkuje Ježíšovi, je vděčný za ten dar nového začátku.
Co ti ostatní? Příběh je skoupý. Asi se chce naznačit: těm devíti Ježíš za poděkování nestál. Jejich víra nebyla tak zralá. Snad příliš rychle v zázračně nabyté svobodě zapomněli na toho, jenž byl půvocem této svobody? Dostalo je to, co se tak často člověku stává: že totiž když je mu dobře, rychle a rád zapomíná na doby zlé, na doby „egyptských hrnců“? Co se děje lidu víry, který často a rád zapomíná v nově nabyté sbovodě na Toho, kdo ho do té svobody přivedl?
Víra ty muže sice očistila, ale jen jednoho „zachránila“. Víra bez vděčnosti, bez díků Tomu, kdo je původcem této víry, kdo je původcem svobodného života, který zní plyne, je povrchní. Je to nanejvýš víra v zázraky. Nikoliv však víra vedoucí ke spáse. Může to být víra orientovaná jen na vlastním zdraví, úspěchu, prosperitě. Víra, která netuší, že v pravém životě jde o víc než jen o zdraví nebo třeba i mravní dokonalost. Že ve zralé víře neplatí ono běžné přání: „Hlavně to zdraví!“ Pro zralou víru platí když už: „Přeju (ti/si) hlavně to zdraví a vděčnost za život. A vědomí smyslu toho života! A naději i za hranici toho našeho života.“
II.
Život zralé víry. To je více než tělesné zdraví a zdar. Jistě s ním zdraví a zdar souvisí. Ale není to ta absolutní hodnota. Zralost života víry, alsepoň podle našeho textu, je také dána stavem vděčnosti. Kdy člověku nic není samořejmé. Kdy vše, v posledu, chápe jako nezasloužený dar. Kdy i ve chvílích zlých věří, že tu je naděje. Že tu je Někdo, kdo se smiluje a dá(vá) životu smysl. A naději.
Na závěr kázání mi dovolte vzpomenout jednu literární postavu. Je to Maršál z Čapkovy divadelní hry Bílá nemoc, napsané v době nastupujícího nacismu. Maršál je dle mého soudu působivý literární příklad člověka, který snad na konci svého života „byl zachráněn“, který v poslední chvíli nalezl smysl života, i když nebyl uzdraven, i když nedokázal zastavit mašinérii, kterou rozpoutal. Když sám byl nakažen bílou nemocí, malomocenstvím a když sám skončil v sociální izolaci, došlo u Maršála k proměně. A přijal slova své dcery, která mu sdělila, že Bůh chce, aby místo války „dělal mír“. Jeho posledními slovy Čapek vyjádřil, co by ideálně mělo být náplní skutečného života: „Opravdu to nezní špatně…To by bylo velké poslání, viď Anetto? Už to že by na světě přestala bíla nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda bude to dlouhá práce, ale budu-li žít…“[1] Bohužel kola násilí, která Maršál roztočil, semlela i toho, který mohl svět od bílé nemoci očistit: doktora Galéna. Doktor Galén umírá pod nohama válkychtivého davu, když přichází Maršálovi podat svůj lék. Pro svět ve hře Karla Čapka jako by nakonec naděje nebyla. Hra končí slovy fanatického davu: Ať žije maršál. Ať žije válka.
Evangelium díky Bohu takto nekončí. Končí slovy: není zde, byl Vzkříšen. To je naše naděje, to je naše záchrana, to je důvodem ke chvále a vděčnosti za život, navzdory všemu. Amen.
[1] ČAPEK, Karel. Bílá nemoc. Drama o třech aktech ve 14 obrazech. Praha: Fr. Borový, 1948, s. 119n.