Lukáš 13,1-5 (1. čtení: Římanům 2,1-11)
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: “Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
I.
K Ježíšovi, který putuje do Jeruzaléma, přicházejí neznámí lidé a přinášejí mu zprávy z tohoto města. A ty novinky nejsou nijak povzbudivé. Informují ho o masakru, za který je odpovědný Pilát, neblaze proslulý římský prokurátor Judska, po nímž za nedlouho sám Ježíš bude trpět. Pilátovi vojáci zaútočili na neznámé Galilejce a prolili jejich krev. Ta se smísila s krví zvířat, které tito Galilejci chtěli použít jako oběť v jeruzalémském chrámu. Pro židy tohle znamenalo velké rouhání a znesvěcení. Ti zpravodajci neinformují Ježíše jen tak. Není to jen neutrální referát, černá kronika pro krátkodobé pobavení. Ti lidé museli být určitě otřeseni a pobouřeni.. V jejich slovech je mezi řádky nevyslovená otázka.
A Ježíš reaguje právě na to nevyslovené co je mezi řádky. Na Proč se to stalo? Jaký to mělo smysl? Jak tuto nespravedlnost mohl Bůh dopustit?
I my si často vysloveně či nevysloveně ptáme po smyslu takovýchto událostí. A ptát se po smyslu je ještě trochu něco jiného, než se ptát, kdo za to může, Kdo je vinen a odpovědný. Ptát se po smyslu něčeho znamená: Má nějaký vyšší důvod proč při nesmyslných událostech, jako teroristických útocích nebo při autonehodách či při vraždách zahynou právě tito lidé, Nebo proč se zlé věcí dějí právě mně? Každý podobný případ provokuje otázku: „proč“ Věřící člověk se pak ptá: Proč to Bůh dopustil?
Ježíšovi partneři v rozhovoru přišli i s odpovědí na tu svou nevyslovenou otázku. Za tím nespravedlivým masakrem byla vyšší spravedlnost, Boží spravedlnost. Nebo „karma“, jak se dnes s oblibou říká, za užití pojmu vzatého z východních duchovních tradic. „Boží mlýny“. Boží trest. Ti „Galilejci byli větší hříšníci než ostatní“, a tak je Bůh takto potrestal. Třeba sami měli na svědomí nevinné lidské životy Ti zpravodajci předpokládají, že míře lidského provinění odpovídá zdar či nezdar lidského života. A ono na té jejich teorii něco je. Bible na mnoha stranách dává do souvislosti utrpení, osobní i národní katastrofy s Božím trestem a lidskou vinou.
Ale Ježíš toto vysvětlení zamítá. „Ne, nebyli větší hříšníci než ostatní, že to museli vytrpět.“ A přidává další případ, možná ještě hrozivější a nesmyslnější. nenadálé zřícení jakési věže. A Ježíš zdůrazňuje: Ani smysl tohoto neštěstí nemůžete vysvětlit tím, že Bůh těch osmnáct potrestal za nějaké závažné provinění, závažnější než ostatních obyvatel Jeruzaléma.
Jsou katastrofy vlastní a druhých lidí důsledkem Božího trestu? Takto se asi ptal skoro každý. Zdrženlivost je však na místě. Svět je často příliš nepřehledný, dobro a zlo je ve velkých dějinách mnohdy příliš smícháno, než aby se jednoznačně dalo říct: Boží trest!
Proto my lidé pátráme vzhledem k bezpráví a neštěstím po vině, po příčině. A to je samozřejmě potřeba. Nejen kvůli potrestání viníka, kvůli světské spravedlnosti, ale také kvůli tomu, aby se takové věci pokud možno už neopakovaly. Ale otázku po smyslu, po vyšším účelu z hlediska věčnosti ani toto hledání a nalézání viníka, nebo „hříšníka“ nezodpoví. Nezodpoví otázku, proč Bůh nechává hříšníkům volnou ruku, proč jejich zlo dopadá na nevinné, proč se příroda někdy utrhne ze řetězu Ani odkaz na lidskou svobodu tu zcela neuspokojí.
II.
Zdrženlivost určovat smysl nesmyslných dějů je na místě nejen kvůli složitosti světa, ale hlavně díky těmto Ježíšovým slovům. Ježíš na otázku po souvislosti těch konkrétních událostí s Božím trestem nepřistupuje. Ale Ježíš obrací pozornost svých zpravodajců, od této události k nim samým. „Nebudete-li, činit pokání všichni podobně zahynete.“ Chce je odvést od spekulování o cizích vinách, o cizích hříších vzhledem k nepochopitelným a hrozivým událostem. Chce své posluchače přivést k sebereflexi, ke změně smýšlení.
Kdykoliv člověk toto dělá, tak srovnává a poměřuje. A Ježíš vyzývá: Nesrovnávejte, nepoměřujte cizí viny s vlastními. To je marnost a ztráta času. A tu teorii o přímé úměře špatného konce někoho s mírou jeho provinění obrací: nikdo není bez viny. V životě každého je mnohé, za co by zasloužil podobný trest.
A vede k otázce: je ve vašich (v našich) životech vše v nejlepším pořádku? Nic, co by potřebovalo změnit, žádná provinění, která by zasluhovala potrestat? I když člověk se viditelně neprohřešuje, nekradete, nevraždí, necizoloží, není gauner. Přesto i proti němu může mít Bůh mnohé, i když to není viditelné.
My nemáme definitivní odpovědi na otázky po nesmyslnosti v tomto světě. Tváří tvář nesmyslnému zlu ve světě máme být nejprve elementárně vděční za to, že žijeme, s kým žijeme, pro koho žijeme. A máme promýšlet, jak žijeme a kam má směřovat naše úsilí. Ptát se, kde stále marníme čas, kde vytěsňujeme vlastní viny, i když se ve srovnání s hrozivými vinami jiných lidí mohou zdát bezvýznamné. Kde ke zlu v našem světě přispíváme Taková sebereflexe je trvalým úkolem křesťanského života. Jak to řekl Martin Luther v úvodní ze svých 95 tezí proti odpustkům: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: ,Čiňte pokání,´ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“ Na základě tohoto postoje potom můžeme usilovat o to, aby na naší zemi toho zla bylo co nejméně.
III.
Ovšem rozeznávat vlastní viny, vlastní zranitelnost, a proměňovat je ve smíření a plodný život není vůbec tak jednoduché. Člověk změní sám sebe jen do jisté míry, Člověk se potřebuje nechat proměnit Bohem.
Pilát, o kterém byla řeč na počátku, prolil nejen krev oněch Galilejců, ale i Ježíšovu krev. A byli mnozí, pro něž Ježíšův konec na kříži byl důsledek jeho viny. To, že byl Galilejec Ježíš ukřižován, chápali mnozí jako spravedlivý Boží trest za to, že se údajně rouhal stavěl se Bohu na roveň. Vina tohoto Galilejce musela být nade všechny viny všech Galilejců a všech obyvatel Jeruzaléma. Ti, kdo tak soudili, v tom neměli pravdu. Ale zároveň také trochu měli. Aniž by si toho byli vědomi: tento Galilejský se stal skutečně největším hříšníkem ze všech.„Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám [Bůh] ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2K 5,21).
V Galilejci Kristu jsme dosáhli Boží spravedlnosti. On je ten, kdo nás chrání před zkázou a marností. On nám stále znova dává šanci žít, žít v pravdě, proměňovat naše smýšlení, činit pokání. Náš život tak není žádná „šibeniční lhůta“, kde bychom se museli neustále bát a strachovat, ale lhůta milosti a vděčnosti. Ta naše lhůta je spojena sice otázkami, na něž ještě nemáme odpověď. Je však hlavně spojena s nadějí, že zlo v nás, že zlo v našem světě nemá šanci, ale je odsouzeno k zahynutí. Amen.