„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Exodus 20, 2-3)
Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (…) Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8, 31-32)
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (…) Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Galatským 5, 1.13)
(1. čtení: Dt 6,10-15.20-25)
I.
Mnohokrát v tomto čase zaznělo slovo svoboda a demokracie. Vybavuji si jeden transparent ze včerejší Letné: „svoboda je vzácnost“. Dovolte mi zde spolu s vámi popřemýšlet nad tím, k čemu slovo svoboda odkazuje z křesťanské perspektivy a proč má nám být vzácné.
Když se v bibli mluví o svobodě člověka, tak se mluví jedním dechem o jeho osvobození. To znamená: svoboda není nic samozřejmého. Bible člověka vidí realisticky jako zapleteného do toho, co ho zotročuje. A člověk se z této nesvobody neosvobozuje jen sám svým úsilím. Ale v základu, nejdřív – člověka osvobozuje Hospodin. V bibli je přitom zvláštní podvojnost. Která platí pro křesťanskou víru zásadně. Bůh osvobozuje člověka jako jednotlivce. V jeho srdci. V jeho nitru. Kdy se člověk stává Božím dítětem. Ale také ve spleti jeho vztahů. Osvobozuje lidská společenství. Vytváří něco jako komunitu svobody.
Bůh osvobozuje člověka v jeho nitru. Vyhrává to v jeho srdci. Bible tomu říká, že se člověk stává Božím dítětem. Člověkem, který byl osvobozen od sil zmaru, od svých vin, od svých hříchů, od svých životních lží. Je to člověk, který, byl navrácen sám k sobě, protože se vrátil k Bohu, k Pravdě života. Komenského slovy: v labyrintu svého života nalezne ráj, ráj srdce.
To, že se člověk stane Božím dítětem, skutečně svobodným člověkem, však neznamená, že by se vším byl u konce. Že by na všechno znal odpověď. Všemu rozuměl. Že by celým svým životem už jen vydával svědectví pravdě a lásce. Že by byl dokonalý. Samozřejmě že ne. Když Bůh osvobodí člověka, nenastane ráz na ráz v jeho životě jednoznačná harmonie. Být vnitřně Bohem osvobozeným člověkem – i to je cesta, kde se žádá lidské nasazení. Neboť: Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nevyšlo najevo, co budeme“.(1 J 3,2)
Vnitřně svobodný může být člověk i ve vnější nesvobodě, navzdory pronásledování, navzdory útlaku náboženskému či politickému. Navzdory putování pouští nesvobody. Odráží to i výrok německého básníka Friedricha Schillera: „Člověk je stvořen svobodný, je volný, i kdyby se narodil v okovech.“ A někdy tomu bývá tak, že vnější nesvoboda přispívá k tomu, že si lidé, a ne vždy jen křesťané, té vnitřní svobody více váží. „Církev potřebuje, aby byla trochu pronásledována,“ říkával v jisté nadsázce jeden můj učitel na teologické fakultě. Mnozí mezi vámi, co pamatujete komunistickou diktaturu, byste mohli dosvědčit, jak právě žité křesťanství a svobodný prostor církve bylo za komunismu vám zvlášť drahé. Kdy třeba ani ekumenické rozdíly nehrály takovou roli, kdy křesťané si byli blíž navzájem. I blíž k lidem, v nichž v útlaku a nesvobodě rozeznávali své bratry a sestry. A to i přesto, že ti měli k církvi spíše rezervovaný vztah.
II.
Tohle ale nemůže vést k myšlence, že si snad vnější nesvobodu máme přát. Bůh totiž, chce, aby člověk zde na zemi žil ve svodných poměrech, ve svobodné společnosti. V bibli nenajdeme žádné učení o ideální formě vlády, o ideální formě politické moci. Ale máme tu důležitý příběh. Příběh o vyvedení z Egypta, exodu. To je také příběh o osvobození od mocenských struktur, které dusí. Omezují. Znemožňují důstojný život. Příběh o osvobození od struktur založených na lidské svévoli, onom „utržení se ze řetězu“. V biblickém jazyce: na lidském hříchu. Na tom způsobu existence, který je odcizen od Boha. Tohle právě symbolizuje „Egypt“ a ty jeho příslovečné „hrnce masa“, na které Izraelci při putování pouští v těžkých chvílích tolik vzpomínali.
Izraelci byli osvobozeni od vnějšího útlaku. Šli, nechali se vést pouští 40 let a dospěli do cíle. Ale ani to nebyl cíl konečný. Byla to jen zastávka na cestě. Ani země zalíbená nebyla žádná všeobecná harmonie a rozkvět. Naopak – téměř celý Starý zákon vypráví o tom, že v jiném ohledu cesta pouští pokračovala i v zemi zaslíbené. I v zemi zaslíbené mnozí Izraelci utíkali a toužili po svůdných, ale jen zdánlivých egyptských jistotách. Čteme o nářku proroků nad bezbožností Izraele a nad tím, co z této bezbožnosti vyplývalo – sociální nespravedlnost, nedostatek milosrdenství, útisk těch nejslabších, korupce mocných. Proroci vystavovali z hlediska poznané Boží přítomnosti tvrdému soudu nejen lid, ale právě také elity, jak ty politické, tak i ty náboženské. Demaskovali falešné proroky, kteří svými slovy o pokoji jen zakrývali žitou bezbožnost a tvrdost srdcí. Odhalovali však také bezbožnost panovníků, za což izraelští proroci často museli zaplatit životem či společenským pohrdáním.
III.
Putovat do „svobodné země“. Pro křesťana to znamená jistě také: do Božího království, které nad dějinami a za hranicí smrti. Ale ne jen to. Putovat do svobodné země: to je úsilí nacházet a vytvářet obrysy tohoto Božího království uprostřed dějin. Budovat filiálku té nebeské svobodné země zde uprostřed dějin. A Bůh ho k tomuto budování zmocňuje. A ve stanovený čas dává lidem v dějinách období, kdy se ty struktury božího království se objeví i v tom, jak lidé uspořádávají své věci veřejné.
Dovolím si říci: Parlamentní demokracie, s dělbou moci, zaručující lidská práva a svobody je nezaslouženým darem od Boha v našich lidských, politických dějinách. Jak v dějinách světových, tak dějinách našeho národa. A za tento dar, který v našich rukou je vždy jen nedokonale uskutečňován, je dobré a třeba být vděčný. Bohu vděčný.
V čem západní demokracie částečně a vždy nedokonale zračí svobodu Božího království? V čem je Božím darem, za nějž můžeme být vděčni a zasazovat se o jeho zachování, prohlubování, rozvíjení?
Bůh vidí a respektuje nekonečnou hodnotu jednoho každého. Nedělá rozdíly tam, kde my lidé je děláme – podle společenského postavení, barvy kůže, stavu bankovního konta, životních zásluh. A tak v Božím království jsou si mezi sebou před Bohem všichni rovni. Demokracie a svoboda vždy nedokonale, ale přeci se snaží prosazovat tento ideál – aby ve společnosti platil respekt k jedinečnosti člověka (idea lidských práv), aby se lidé vnímali jako sobě rovní. Není tu před Bohem žádná privilegovaná vrstva. Nejen v osobní rovině, ale i té právní a politické. Každý má šanci se podílet na správě věcí veřejných. Ať přímo nebo přes své volené reprezentanty. Od toho se také odvíjí dělba moci. V demokratické a svobodné společnosti potom – ideálně – není, neměla by být politická moc vyhrazena jen nemnohým. Natož jedincům, kteří do rukou politickou moc soustřeďují. Kteří si tak často právě rádi hrají na Boha. V demokracii proto není místo pro jednoho neomylného charismatického lídra. Je v ní místo dialog, v němž se hledá shoda zájmů a pohledů jednotlivců i skupin.
To zní všechno ideálně. Ano mluvím teď o ideálech. Demokracie a vnější svoboda jistě není Boží království. Nejsme na konci dějin. Špatně to dopadá, kdykoliv si to lidé myslí. A každodenní skutečnost veřejného života nás přesvědčuje o opaku. Ale křesťané mají pečovat, starat se o tuto vnější svobodu. Protože v ní jde o Boží vlastní věc.
Jako křesťané se ale máme samozřejmě starat o tu svobodu vnitřní. To je vlastně ten ústřední, základní úkol církve. Neboť ta vnitřní svoboda jednotlivců, ten „život v pravdě“, v Kristově pravdě, je základem svobody vnější. Čím více takto vnitřně svobodných lidí, o to více mohou fungovat i struktury svobody – jako je demokratický stát s jeho institucemi. O to lépe může fungovat občanské společnost. O to více také můžeme vnímat tu nesvobodu vnitřní a vnější, která je okolo nás. A hledat cesty, jak z této nesvobody pomáhat vyvádět.
IV.
Tu svobodu, vnější i vnitřní, nám vydobyl Kristus. Panovník, král (nebo prezident, chcete-li) na nějž máme nejprve hledět. A Kristus – to je zvláštní panovník. Je Pán, mocný, všemocný. Který se však stal bezmocným, nechal se přibýt na kříž. Vyhledával a vyhledává dialog, lidi zavržené, diskriminované, ponížené. Které osvobozoval a osvobozuje vnitřně, ale i dává naději na návrat do svobodného života v lásce a uznání.
Ať moc tohoto Panovníka prostupuje naše zápasy jak o uskutečňování svobody vnitřní, tak i té vnější. Ať si obou podob svobody vážíme, pečujeme o ně, máme je za vzácné a nesamozřejmé.