Izajáš 65, 17 – 25 1. čtení: Zjevení 21,1-7
„Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik. Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen. Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují. Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci. 24 Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším. Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.
I.
Současný izraelský filosofující historik Juval Noach Harari (autor bestselleru Sapiens: stručné dějiny lidstva), který propojuje dějiny s evoluční biologií, provokativně říká:
„Abychom přežili ve 21. století, zároveň se musíme zbavit naivní představy člověka jako svobodné bytosti, kterou opakuje křesťanská teologie stejně jako moderní osvícenství, a připustit si, kým lidé doopravdy jsou – zvířaty, která jde hacknout.“
Harari podobně jako jiní autoři naráží na to, že jsme v nějaké takové situaci, která si žádá nové pochopení našeho současného světa a našeho postavení v něm
Máme totiž problém. Nějak jsme se odcizili přírodě, nějak jsme zapomněli, že jsme také tak trochu zvířata. Tahle příbuznost člověka s ostatní faunou – to není nic nového – na to nás upozornili známí vědci Konrad Lorenz, Desmond Moris už dávno.
Ostatně na prvních stránkách bible je člověk uprostřed zvířat a rostlin vyobrazen jako samec a samice a zároveň je mu dáno dát je pojmenovat a nad nimi panovat, odlišovat se ode všeho stvoření tím zvláštním “čipem” Božího obrazu. Ale člověk má o to ostatní pečovat, neboť je to jako on velmi dobré.
(Staro) nové může být ale také to, že jsme si mysleli, že jsme tuhle zvířeckost už jednou s konečnou platností překonali: vědeckým poznáním, blahobytem, technickými vymoženostmi, globalizovanou společností trhu, myšlenek, idejí, že jsme se osvobodili, že už jsme konečně to “nové stvoření”, i když stále ještě ve “stvoření starém”.
Situace nás ale usvědčuje, že tomu tak není. Problémy, ve kterých jsme, nám to vehementně připomínají. Stvoření sténá, pláče pokaždé, když se těžební rypadla bagru zaryjí do země, pokaždé když zatěžujeme novými a novými emisemi naše ovzduší. Prostě kdykoliv máme pocit, že si můžeme nekonečně z řádu stvoření brát a zapomínat na odpovědnost a péči.
Harariho kritika jde ještě dál, chce nás zbavit iluze, že se nám nemůže nic stát, že nás z toho vždycky někdo vytáhne. Pokrok, věda, ideologie, náboženské prožívání, Bůh. Harari vlastně říká, že pokud si neuvědomíme, že jsme stále (také ještě) zvířaty, ztratíme instinkt, který by nás upozornil, bacha tady už jsi v maléru. Někdo tě hackne. Můžeme říct, někdo či něco zlého se ti nabourá do tvého imunitního i kulturního systému a už nebude cesta zpátky. Ta jeho slova nás mohou upozornit na ta známá biblická slova: Všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu (Ř 3,9)
II.
V rámci církevního roku jsme na jeho konci. Příští neděle je první adventní – je před námi nové období. Tato poslední neděle nás obrací vzhůru, k věčnosti. K přesahu naší konečnosti. Jak vnímat tuhle perspektivu věčnosti, kterou Bůh nabízí? Jak ji brát vážně, spoléhat se na ni, ale zároveň se neutopit ve falešných nadějích?
Fridrich Falcký, český “zimní král”, se prý nechal řídit prozřetelností. Ta ho dle jeho přesvědčení vedla k velkým úkolům. Ale tahle jeho víra ho paradoxně zbavila akceschopnosti. Namísto, aby organizoval stavovská vojska, velel, dával příkazy, jednal v tom, čemu věřil, nechal věci prostě plynout, a když zjistil, že jeho záměry, či záměry stavů nevyšly, uprchl a pohřbil tak všechny naděje do něj a do stavovského povstání vkládané.
Takových dějinných momentů najdeme v historii nejen českých zemích mnoho. Je to klasická záměna “spolehnutí se na Hospodina” za “troufalé pokoušení Hospodina”. Nebo “opovážlivé spoléhání na Boží milost”, jak se tomu říká v římsko-katolické tradici. To naprosto jasně říká Ježíš pokušiteli na poušti: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'“ (Matt. 4:7 CEP). Jsou situace, kdy ten, kdo myslí a jedná, musí být člověk. Kde je ale v těchto momentech Bůh? Jak se právě ta věčnost uskutečňuje v našich životech?
Tím, že je ta vize věčnosti vyřčená a nesená námi – lidskými aktéry na jevišti dějin. Díky vizi Božího nového stvoření, díky této vizi Boží poslední akce, která přesahuje každou naši lidskou aktivitu, díky ní dostávají, naše programy, výzvy, koncepce, strategie jak svůj motor, tak zároveň svůj cíl a naplnění.
Bibličtí autoři, Izajáše nevyjímaje, nám nic nelakují na růžovo. Nenasazují nám růžové brýle mámení a falešných nadějí. Velmi dobře poznali, že lidská nedokonalost (hřích) může triumfovat nečekaně rychle a hrozivě. Také ale, a možná především, zdůrazňují, že stejně tak rychle umí triumfovat ta Boží myšlenka věčnosti, kterou si máme osvojit. Z ní a v ní žít.
V konfrontaci se smrtí a nemocí si trpce uvědomujeme naši slabost, v jedné chvíli jsme silní a odvážní, o chvíli později nás přepadne slabost a večer ležíme v horečkách. V takových chvílích člověk bojuje o život, o holou existenci. A právě v takových chvílích člověk má slyšet: “Nejsi v tom sám. Někdo tě vede za ruku! Někdo tvoří před tebou novou skutečnost! Nový den. Boží den.” To není sen, to není utopie, to je hozené lano, podaný lék.
Právě tohle chce vyjádřit dnešní Izájašovo slovo. Neznamená: “Všechno bude dobré.” Ale znamená: “Zítra bude den – Boží den. Vejdi do něj. To znamená vidět náš další den jako nový den Boží. Vždyť: “Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.“ (Římanům 14,7-9). Den Boží, do kterého se vlamuje, prolamuje Boží nové nebe a nová země je tu pro živé i mrtvé, žijící i umírající.
A není každý nový den, každé ranní otevření očí po temné noci procitnutím do nového Božího dne?
A pro probouzení do toho Božího dne jsme dobře vybaveni! A to nejen poznáním, že máme problém. Proto, abychom se skutečně nedali „hacknout“, nabourat tím zlým, je tu Kristus. Ten, který se nenechal nabourat,“hacknout“, ale naopak vybojoval svobodu. Stojí nad našimi životy a přimlouvá se za nás, utěšuje nás a inspiruje nás.
III.
Takhle Hospodin “hackuje”, nabourává naše prohry, naše jen zdánlivé marné pokusy o všemožné nápravy. Ono Boží “hackování” spočívá i v tom, že nás nenechává v iluzích o své vlastní výjimečnosti. Ale především: staví před náš vnitřní zrak opravdovou realitu nového stvoření: Nové nebe i země tu jsou jako nečekané, nově objevené cesty v místech, které, se zdají být konečné.
Hospodin – ne my – je ten, KDO MÁ PRST NA OVLADAČI nového stvoření, kdo “poroučí větru a dešti”. On je Pán toho skutečně nového Dne, ve kterém bude překonána všechna absurdita, zlo, pýcha, sobeckost, vykořisťování a bezpráví. Ano, nakonec i smrt. Ale bez toho, aniž bychom se touto vírou nakazili a žili jí, to prostě nemáme šanci poznat a nabrat z toho sílu, kterou bychom prorazili neprorazitelné.