Izajáš 65, 17-19.24-25
I.
Jsme na jeho konci církevního roku. Příští neděle je první adventní – je před námi nové období, církevního roku. Symbol konce, ale také nového začátku: toho, že je před námi další pokračování příběhu nás lidí uprostřed našeho světa, dobrého Božího stvoření. Kam věčný Bůh vstupuje a umožňuje nové začátky. A snad není náhoda, že jsme byli dnes u toho, jak něco nového začalo v životě malé Aničky, které se věčnost ve křtu dotkla.
Tato poslední neděle nás obrací jak k tomu, co je před námi, tak i vzhůru, k věčnosti. K té se obracíme při každých bohoslužbách, ovšem tento den si evangelíci po celém světě ostatně také připomínají své zemřelé, ty, pro něž vše na této naší zemi skončilo. Takové evangelické „dušičky“. Děkujeme za jejich život, a také za to, co jsme od nich dostali a co bychom rádi předávali i dál, svým dětem či vnukům. Kéž by to, co předáváme, je právě také tak okořeněno a osoleno Boží věčností.
O neděli věčnosti si také připomínáme naději, že naši blízcí byli tou Boží věčností pohlceni, oblečeni věčným životem. Je to ohlédnutí za těmi, kteří jsou také jako by před námi, o nichž doufáme, že veselí před Hospodinovou tváří, tam kde není pláč, ani křik, kde nikdo nepáchá zlo a nešíří zkázu. Na koho by si dnes tedy takto každý z nás vzpomenul?
II.
Do nebeských výšin, do sféry Boží věčnosti nás dnes vynesl text proroka Izajáše, ta prastará slova židovské prorocké tradice, plná vášnivé naděje, plná intenzivního očekávání lepší budoucnosti a lepších zítřků (a to myslím bez ironie).
Věčnost je v tomto textu nazývána jako nová nebesa, nová země: Boží nové stvoření. Jako by bylo z jiné planety, z jiného světa. Prostor, kde se Bůh veselí se svými lidmi, kde nikdo nepáchá zlo, kde vládne takový nepředstavitelný pokoj a mír, jako kdyby se vlk a beránek pásli spolu, kde predátoři zvířecí i lidští už neloví a neutiskují druhé. Jsou to fascinující, a snad i provokující slova. Dnes i tehdy – uprostřed světa, kde nás věci minulosti tak často dohánějí a ochromují. Ve světě, kde lidé často jásají povrchně, nebo naopak nejásají vůbec. Ve světě, kde pláčeme, křičíme, trpíme, umíráme, kde na nás doléhá zlo, a i my sami se na něm podílíme, byť třeba i jen vlastní nevědomostí.
A tak nás ta slova nenechávají příliš dlouho prodlévat v nebeských výšinách. Bibličtí autoři, Izajáše nevyjímaje, nám totiž nelakují nic na růžovo. Nenasazují nám růžové brýle. Velmi dobře poznali, že lidská nedokonalost může, triumfovat nečekaně rychle a hrozivě. navzdory velkým předsevzetím, velkým lidským plánům a vizím, i těm, které považujeme za Bohem požehnané.
A tak nás ta slova zvou nás znovu se ptát: Jak se ta Boží věčnost uskutečňuje v našich životech? Jak tou věčností žijeme, jak ji necháváme pronikat do našich rozhodnutí, do naší vůle, do našeho myšlení, do našich citů. Jak vnímat tuhle perspektivu věčnosti, kterou Bůh nabízí? Jak ji brát vážně, spoléhat se na ni, ale zároveň se neutopit ve falešných nadějích?
III.
Ta Izajášova slova nás však nezvou jen k otázkám, ale především k naději. Nové stvoření – to je věčnost, která je naší budoucností, to je, jak věříme, již přítomnost těch, kdo nás do předešli. Nové stvoření to je také věčnost již mezi námi. Věčnost, která se mezi námi objevila v člověku Ježíši, věčnost, která se děje, když si lidé odpouštějí, když spolu začínají znovu, když si důvěřují, když svou důvěru obnovují či prohlubují, když si vzájemně pomáhají, když jsou vzájemně solidární. Boží věčnost je něco, co se děje třeba právě i ve křtu: kdy Bůh skrze slova a vodu symbolicky a tajemně omývá člověka, přitahuje ho do Boží komunity, do těch, kterých se dotýká věčnost, těch, kterým je věčnost zaslíbena, těch, kteří z věčnosti již nyní mohou žít.
Mít podíl na boží věčnosti neznamená: „Úplně všechno bude v životě dobré. Člověk nikdy neudělá chybu, přešlap, průšvih.” Ale znamená: Navzdory pláči, navzdory křiku, navzdory všemu je tu Hospodin, který k nám přichází, vlamuje se k nám, mluví k nám a ponouká nás se každý den vydávat na dobrodružné cesty víry, lásky a naděje. Amen