2 Korintským 5,1-10 (1. čtení: Matouš 25,31-46)
Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.
I.
Cesta domů, návrat domů – asi znáte tyto názvy. Jedno je hospic, ostatně první mobilní hospic v Čechách, Návrat domů je české vydavatelství křesťanské literatury.
Oba dva názvy mají něco společné – jsou inspirovány biblickým oddílem, který jsme slyšeli. Také se na něj odvolává zakladatelka hospicového hnutí Marie Svatošová, viz její knihu vzpomínek Neboj se vrátit domů.
Z těch slov je asi poměrně zřetelné, co zde Pavel – a v návaznosti na něj i ti, kdo se zde inspirují – myslí domovem. Je to nezkalená Boží plnost, věčnost, Boží království, život věčný. O této skutečnosti bible hovoří jen v obrazech: Pavel zde mluví o věčném domě v nebesích, o nebeském šatě nebo jen prostě jako o životě.
Pavel zde svědčí, že tento nebeský domov dobře zná. Že o něm mnoho ví. Naplňuje ho to důvěrou, protože ví, kdo tento domov zbudoval, kdo ho připravil, kdo je jeho králem, vládcem. Ví, že je to Bůh, který se mu dal poznat v Kristu. Pro Pavla je tento nebeský domov zdrojem naděje. O tomhle zdroji svědčí Korintským, tahle slova vešla do dějin a chtějí být i zdrojem naděje nám.
II.
Křesťanská víra a naděje – něco, o čem přemýšlíme a rozjímáme v předadventním a adventním období, je vždy naděje navzdory něčemu. Navzdory čemu je z tohoto oddílu zřetelné. Navzdory smrti, navzdory utrpení, navzdory těžkostem, pochybám, ústrkům, navzdory zkušenostem s absurditou. A nebo „jen“ s ubíjející všedností každodenního obstarávání.
Někdy (často?) na nás toho navzdory doléhá a tenhle horizont, v který Pavel tak hluboce věří, se nám ztrácí. Můžeme si říci: ano to víme, že „stan našeho pozemského života bude stržen“. Tak Pavel, který ostatně toho o stanech věděl asi dost, poeticky opisuje smrt. Co vlastně víme? Co přijde potom? Co víme, že zemřeme. Ano tušíme, že skutečně naše tělo je vlastně jen takový stan. Dobře na čas poslouží, ale je to stan křehký, snadno do něj zateče, je v něm zima, vítr ho snadno odfoukne. A sfoukne. To, že nás potom čeká příbytek od Boha, to někdy může být zdroj velké otázky, velkých pochybností. A také třeba prosby: aby nám, ve chvílích, kdy si jsme vědomi konečnosti a křehkosti našich těl, dal znovu tuto naději o svém věčném domě. I to je výzva adventní doby, která nás čeká.
Pavel také mluví o sténání. První část známe: sténáme pod těžkými břemeny. Někteří sténají, jen aby byli oblečeni tím šatem pozemským, nebo alespoň zahřáti lidskou pomocí a milosrdenstvím. Třeba uprchlíci, mezi nimiž je hodně dětí, v hrozné situaci na hranici mezi Polskem a Běloruskem s nelidským tyranem v čele.
Ale sténat také touhou po věčném životě? Ale touhou, abychom byli oděni šatem nebeským? Život před každého z nás klade situace, kdy je asi klíčové prosit, abychom nepropadli malomyslnosti, ale v krizi právě toužili po věčné naději.
III.
Ale v jakém smyslu toužit po věčné naději, po nebeské domově, po návratu do něj? Tenhle Pavlův text, i to, jak se snad někdy může chápat, ve mně někdy vyvolává otázky.
Pavel hovoří o své touze navrátit se domů – zpátky k Bohu. A říká zde poměrně zřetelně: v našem těle, v našich životech nejsme skutečně doma. Zde v tomto těle jsme v cizině. Někdy mi přijde: to je vlastně docela drsná výpověď. Chce se mi říci právě opak – v tomto našem životě, v tomto našem těle, v tomto našem světě jsme přeci také doma, navzdory všemu! Tento svět, plný barev, vůní, dotyků, plný lidí, které máme rádi, kteří mají rádi nás, s nimiž se hádáme, ale také smiřujeme, tenhle svět, kde pracujeme a odpočíváme, to je náš domov.
A o tomhle světě Pavel říká: ne, je to cizina, odkud se máme vrátit domů. Není to snadné tohle slyšet, nás, kteří žijeme z toho, co vidíme v tomto našem životě, čím jsme pohlceni, čím jsme fascinováni, o co se bojíme, o co zápasíme.
Pavlovi jako by na tom našem světě nezáleželo: pro mě je lepší umřít, tohle tady není pořádný život. Ano, takhle se to bohužel v křesťanství leckdy chápalo a chápe: Domov na věčnosti u Pána je to jediné pravé, domov v našem fyzickém světě je nanejvýš taková nehostinná předsíň, poušť slzavé údolí, pro někoho spíše hrob. Může to vést, a mnohé to také vedlo k popření dobroty našeho stvoření, k popření hodnoty, důstojnosti našeho života.
IV.
Na závěr tohohle oddílu ale přichází to důležité, které odkáže k tomu, že i jemu záleželo na našem, pozemském životě. Pavla to sice táhne z našeho života. Ale přesto mu jde o to, aby se i zde, v té cizině, Bohu líbil. Pro něj osobně to znamenalo nasazení pro evangelium a jeho cirkulaci, jeho cestu dál za lidmi všech národů.
Neboť náš život se děje v perspektivě soudu. Není jedno co děláme, co myslíme, co neděláme. Tohle projde při přechodu do plnosti nového života důkladnou inventurou – jak se říká u anonymních alkoholiků. A protože to není jedno, tak také že právě na našem životě tady a teď, v naší pomíjivé časnosti nesmírně záleží. Abychom náš život prožívali jako nezasloužený dar, jako šanci k lásce, a společné radosti. Pavel byl přesvědčen, že by vlastně žádný člověk před touto Boží stolicí při svém návratu domů neobstál, nemohl by se ničím vykázat. A proto zvěstoval evangelium: člověk je sice ztracený, ale Kristova milost, kterou člověku dává zadarmo, ta způsobí, že život zde v tom časném i věčném domově bude naplněný. Navzdory všemu, co jde proti tomu. A to znamená i to, že všechny křivdy tohoto světa dojdou skutečně spravedlivého po- a případně i odsouzení. Tenhle soud ale nebude záležitost tribunálu lidského, ale tribunálu Kristova.
Tohle byl motor Pavlovy naděje, tohle ať je motor i té naší víry, lásky a naděje v tomto našem pomíjivém domově.