Galatským 5,1-6 (1. čtení: Deuteronomium 6,1-7)
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
I.
Sestry a bratři,
každé dějinné hnutí má nějaký svůj symbolický počátek: třeba francouzská revoluce Dobytí Bastily 1789, demonstraci na Národní třídě 1989 zase chápeme jako symbolický počátek Sametové revoluce a pádu komunismu u nás. Tak i reformace, tedy obnova církve má takový počátek: tím je pro evangelíky po celém světě 31. říjen, kdy podle legendy měl v tento den roku 1517 Martin Luther přibít 95 tezí proti odpustkům na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu (dnes leží v Sasku-Anhaltsku) v předvečer svátku všech svatých.
Letos bych chtěl u příležitosti dne reformace i vzhledem k textu apoštola Pavla, že pro reformace církve je klíčové odmítnutí falešných jistot a objev těch jistot skutečných.
Co si budeme povídat: Celé dějiny lidstva by se daly vyprávět také jako neustálé skákání na špek falešným jistotám. Ostatně ne náhodou se slova jistota a jistoty tak často objevuje v politických heslech a slibech.
Týká se to každého z nás. Ale, předesílám: je to také samozřejmě i opačně. Lidské dějiny svědčí i o nacházení těch jistot pravých, které nesou a neklamou!
Jistota, pocit bezpečí, potřeba mít se na koho a na co spolehnout je ovšem pro náš život zcela zásadní. To známe všichni. Potřebujeme se mít o někoho opřít, potřebujeme vědět pravdu, mít jisté vědění o sobě, o světě, kde žijeme, o lidech s nimiž se potkáváme, o Bohu. Potřebujeme orientaci.
V tom našem hledání životní orientace se však upínáme se na věci, osoby, ideje, které to základní, nejpodstatnější vyřešit nemohou: žít v míru sám se sebou, odpustit si. Natož žít v míru, harmonicky s druhými. Touha dostat se z vlastní samoty, pocitu méněcennosti, toho, že mám pocit, že mi život utíká mezi prsty.
II.
My lidé se často pro řešení nejzásadnějších problémů upínáme na pomíjivé skutečnosti našeho života: na vlastní já, na vlastní výkony, na silné myšlenky atakdále. A v tom je ta potíž. Nic pomíjivého tohle zaručit nemůže. V tom spočívá to zásadní víry v Boha: jen ten, který je nekonečný může zaručit proměnu našich nejhlubších zranění, jen on dává pravou jistotu. Víra v Boha nám dává tu skutečnou, neotřesitelnou jistotu. Nebo jinak: Bůh nám dává víru, jejímž plodem je naše jistota.
Ale ouha! Potíž je, že neplatí: když svou mysl, svou duši, své srdce otočím k Bohu, nasměřuji je k němu, neplatí, že už se mě falešné jistoty netýkají. Kéž by tomu tak bylo!
Právě proto Pavel píše Galatským, kteří již poznali svobodu a radost víry a Kristova evangelia: „Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.” Pro některé Galatské křesťany byla touto falešnou jistotou obřízka. Tohle citlivé znamení bylo pro židy vlastně takovým symbolem prvního přikázání a celého desatera: obřízka byla symbolem milování a ctění jediného Boha a jeho přikázání. Ale co bylo kdysi znamením svobody, teď v nové dějinné situaci zavání egyptskými hrnci. Neboť tahle tradice zastiňovala najednou milost, která se otevřela v Kristu.
Pavel zde a v jiných dopisech říká: od starých jistot je třeba jít dál. To neznamená, že by všechno přestalo platit. Zákon, desatero platí dál. Ale jen to, že znám Boží zákon, Boží vůli, mi nedá sílu Boha také ctít a jeho vůli naplňovat.
Naplňování Božího zákona je možné skrze filtr, takovou propust, a tou je víra v Krista. Zvláštní dění v lidském srdci, které člověk sám v sobě nevtvoří, které člověku Bůh dává nezaslouženě, nečekaně, bez lidských zásluh.
III.
Tenhle Pavlův důraz v 16. století, na základě důkladného studia Písma objevil Martin Luther. Bál se Boha, že nikdy nemůže naplnit jeho vůli, tolik špatnosti v sobě stále nacházel, měl neustále špatné svědomí. A pak dospěl k tomu, že Boha se bát nemusí. Že Bůh mu dal a dává sílu věřit, doufat, milovat. A na základě toho Luther rozpoznal, v jakých falešných jistotách žil on a vlastně celá tehdejší katolická církev. Jednou z těch tehdejších konkrétních falešných jistot byly odpustky. Tehdejší církev učila, že zakoupením odpustků si člověk může ulevit svému svědomí a docílit toho, že mu bude odpuštěno, zkrácen trest za spáchané hříchy v očistci. Koupí si odpustek, a duše skočí hned do nebe. Luther říkal: tohle spoléhání se na odpustky (a na další úkony církve) je falešná jistota! Odpuštění nedosáhneme kupováním si odpustků, ale pouze ve víře v Krista. A to nemluvím o tom, že i tehdy šlo peníze. Peníze z těch odpustků šly na financování pompézních církevních staveb, na svatopetrský chrám ve Vatikánu.
IV.
Tenhle Lutherův niterný objev jistoty a svobody víry vedl k dalekosáhlým změnám v tehdejší církvi, ale společnosti vůbec. A je jasné, že falešné jistoty nezmizely ani z evangelické církve. Proto si evangelická církev nese po celé své dějiny zásadu. Ecclesia semper reformanda, církev je potřeba neustále reformovat. To se ostatně týká i naší církve, před níž je naléhavý úkol určité proměny její struktury tváří tvář jejímu přechodu na samofinancování.
Vždy ale platí, že veškeré reformy církve, nebo šířeji reformy ve společnosti, pramení z reformovaného nitra. Z té jistoty víry, jistoty věčného života, která je tak křehká, zvláštní, nesamozřejmá. Proto se o ní musí pečovat. Každodenně jsme vedeni snažit se díky této víře balancovat životem, jako když člověk jde po neposypaném ledovém chodníku. Písmo nám dosvědčuje: Duch Boží nám svou mocí v tomto balancování pomáhá, a když i třeba někdy upadneme, on nás opět zvedne a dá nám pevně stát na skále své milosti – a to až na věky.