Jan 10,22–33 (1. čtení: Skutky apoštolů 2,1-14.36-38)
Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“ Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?“ 33 Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“
I.
To není moc svatodušní text, že? Ale pro jednoho člověka se stal tím, skrze nějž ho Bůh oslovil. Něco důležitého si přes tohle vyprávění uvědomil, užasl a nechal se vést Duchem Božím. A tak se dnes nechává ve vršovickém evangelickém sboru pokřtít!
Když jsem nad tím tak přemýšlel, jak by ten příběh mohl souviset se svatodušními svátky, tak mě nejdřív napadlo, že je do jisté míry vlastně jejich opakem. Takovým kontrastem. V jednom příběhu působí Duch v učednících a skrze ně a lidé, co to vidí a slyší jsou zasaženi v srdci. V tomhle příběhu hovoří Ježíš s židovskými představiteli, a ti berou do ruky kameny. V obou případech slovo působí – jednou vede k obrácení, proměně. V druhém případě vede k zatvrzení a málem k násilí.
II.
Ten text je svědectvím o hádce. Hádce v tehdejší společnosti. Hádce, kterou vlastně inicioval sám Ježíš: tím, jak mluvil a jak jednal. Mluvil o Bohu jako svém Otci a v jeho jméně uzdravoval a překračovat nejrůznější hranice tehdy „dobrého náboženského vkusu”.
Ježíš říká mnohé závažné věci. Také hovoří o těch, kdo mu věří a kdo v něj uvěří. Ty srovnává s ovcemi. Kdo by chtěl být ovcí? Nikdo. Ovce – to je dnes hlavně nadávka. Označení hloupého, nesamostatného člověka, slepě následujícího pochybné autority. Proč použije Ježíš právě tento obraz? Ovce se orientuje po hlase. Každá ovce pozná hlas svého pastýře. Když neslyší známý hlas, naopak docela zatvrzele odmítá jít. Obraz tedy není o stádovitosti, naivitě, hlouposti. Naopak obraz říká, že ovce najde cestu života, pozná-li hlas, který nezklame. Neroztrhají ji vlci, najde cestu na pastvu, má za kým jít, zloděj se jí nezmocní. Má totiž pastýře, někoho, kdo volá a orientuje.
Být ovcí, znamená: Slyšet Kristův hlas. Vidět v Kristu dobrého pastýře. Žasnout. A začít se ptát: Co mám dělat? Co z toho teď vyvodit? Co se přede mnou otevírá? Nebude ta cesta náročná? Přijdou povinnosti? Nebo se nám uleví?
Ale nejde o to se jen ptát. Jde o to se vydat pod Kristovým vedením na jistě nejistou, ale smysluplnou cestu k Boží budoucnosti. Vědět, že jsem jeho „ovce“, učedník či učednice, část jeho těla, že jsem v něm, že on je ve mně. Být Kristovou ovcí znamená nebýt ovcí jiných mocností, které si na mě činí nárok.
Ježíš působil bez násilí, jen slovem. Místo kamenů květiny, místo zbraní hudební nástroje, meče na radlice. Místo samoty společenství. Místo sobectví a lhostejnosti empatie a solidarita. Taková byla a stále je jeho cesta. Kdo říká něco jiného, Ježíše nepochopil a jeho učení překrucuje. Kdo bere do ruky kameny ve jménu Krista, staví se proti Kristu…
Jak ukazuje ten text – Ježíš narážel, vrážel, ale v ruce kámen neměl. Ani opravdový, ani ten obrazný. Kameny se hází ze strachu. On jednal, aby člověka osvobodil od náboženských pout. Nebo od pout, která rádi nasazují ti, co vládnou, a sice všem těm, kdo se vymykají standardu. Ježíš jedná z Boží lásky k člověku, aby byl člověk svobodný. Svobodný třeba od strachu z budoucnosti, od svých vlastních často nereálných představ a snů, že je sám mírou všech věcí. Ježíš volá: „Sněte! Sněte, ale Božím královstvím, o Božím království!“ To je radikálně nová představa světa. Nové vanutí Ducha. Boží oživování světa. Odpovědí na otázku „po životě” je svobodné vanutí. Svobodné proto – respektive díky tomu – že člověk zaslechl hlas, který ho nechce svázat, ale ukázat mu všechny barvy světa a jeho jazyků a nenechat ho se v nich ztratit nebo utopit.
Tohle tehdy „židé“, to konkrétní židovští představitelé slyšet nechtěli. A nejen oni.
III.
Je tu právě i ta druhá možnost: o svatodušních svátcích v Jeruzalémě učedníci najednou začnou mluvit různými jazyky. Začnou velmi srozumitelně okolostojícím vyprávět o velkých Božích skutcích. Jaké to jsou? Co bychom vyprávěli my? Věřím, že každý z nás by mohl o něčem druhým takto vyprávět.
Ježíšovo slovo, Ježíšovo vedení a naše role je nést víru. Víru, která říká: naše selhávání, naše zabetonování v předsudcích, to, co nás dokonale dovede izolovat od života a od Boha: tohle proráží podivuhodná osobní Boží síla, které se také říká Duch svatý. Do této víry nás, své ovce, Ježíšovo slovo staví. I když vidíme tolik příkladů, kdy to nezvládáme, kdy někdy máme chuť po nějakém tom kamenu sáhnout – myslím to teď hlavně obrazně. Nebo kdy nám nejde ten multi-překlad do všech jazyků života a nejde nám učinit Ježíšův hlas slyšitelný a srozumitelný pro svět. Touhle naší zatvrzelostí se Duch omezovat nenechá. A sám vyjádří, oč jde, a oživí, co umírá.
Duch se nás zmocňuje a vede nás k úžasu a radosti. Potom jsme „Kristovými ovcemi“. Které přemýšlí, žasnou, vedou dialog, kladou si otázky. Rozlišují, ne předčasně soudí, snaží se zachovávat v konfliktech chladnou hlavu, nenechají se vést za ruku „zloději a lupiči“. Sice to někdy drhne, ale přesto: Je radost být takovouto Kristovou ovcí, člověkem, který se nechá vést Kristovým Duchem.
Online: Litoměřice https://youtu.be/FSHjjqa2CGs;