Matouš 28, 16–20 1. čtení: Efezským 1,3-10
Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
I.
Jedenáct různých chlápků, kteří se sešli v jedné partě. Nepotkali se, protože by je spojoval nějaký koníček, práce, nebo společná cesta vlakem… Nespojil je životní malér, smutek, vir, nebo naopak radost, festival, společné pití kávy či čaje. Spojilo je něco jiného, někdo jiný, jeden jedinečný chlápek. Za každým z nich jednou přišel a řekl: “Pojď. Netrap se. Následuj mě. A ukážu ti cestu nového života. Nebude to snadné. Nebude to vždycky legrace, ale bude to poctivé. Ryzí. Autentické. Pravdivé. Bude to cesta k Bohu, bude to cesta v Duchu, nebude to cesta osamělá. Vždycky někdo s tebou půjde. Když ne člověk, půjdu s tebou až do skonání světa: já – Ježíš.”
Každý z nich to vzal vážně a šel. A na ně se nabalili další. Muži, ženy, děti. Teď tu ale stojí těch původních jedenáct. Dvanáctý už s nimi není. Neunesl to, co udělal, zradil, vydal Ježíše k ukřižování. Ale o něm dnešní kázání není. Je o těch jedenácti a o zvláštním konci – “ jako by” konci příběhu toho “jedinečného chlápka” jménem Ježíš.
II.
Apoštolové stojí na hoře, někde v Galileji, což je pro ně zvláštní návrat domů. Do míst, kde žili ještě před tím, než je Ježíš oslovil. A teď čekají co bude. Ježíš jim totiž řekl, že tady se s nimi potká. A skutečně.
Spatřili ho… Spatřili Ježíše ale jinak, než ho vídali, když s ním putovali zemí. Teď je jiný. Poznali, že si zaslouží zvláštní úctu. Poklonili se mu. Někteří z nich však pochybovali. Neříká se, zda pochybovali, že je Ježíš s nimi – nebo zda pochybovali o upřímnosti té zbožné oslavy – anebo pochybovali sami o sobě. Důvod, k takovým pochybám se najde vždycky. Prostě někteří pochybovali.
A my jsme tu vlastně s nimi. I nám Ježíš určil jít za ním nahoru. Na horské putování víry a následování. A i my občasně pochybujeme, i my se někdy radujeme, Ježíši se v hluboké důvěře klaníme a věříme mu každé jeho slovo. Nemůžeme ale říct, že je to tak vždycky.
Ježíš k nim přistupuje a o-slovuje je. To slovo, kterým je oslovuje, oslovoval a bude oslovovat, by si sami nevymysleli. Sami by ho v sobě nenašli, neprokopali by se k němu jako ke zlaté žíle. To slovo do nich musí padnout. Potřebují ho slyšet z venku a od něj.
Ježíš k nim přistoupil a řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.”
Ten, který byl pokořen, mučen, zbídačen, přibit na kříž, ten lidmi ponížený – ten teď mluví v moci jemu svěřené. Lidské dějiny najednou narazily na ty Boží, Bůh dal moc člověku, který s ní umí konečně skutečně zacházet. Ježíš tu není jako papaláš, legrační politik skákající do řeči jiným, hulákající na vládní tiskovce, ani policejní strážník s pistolí a obuškem. Tihle všichni, my všichni jsme vůči této Ježíšově moci směšní, když ji chceme zvednout jako meč, či si na někoho šlápnout… Tahle moc z nás činí v mnohém ohledu bezmocné, ale odhodlané pro věc, kterou tu Ježíš začal a nyní zvláštním způsobem předává.
III.
Říká jim: „Vaše cesta, mí svědkové a svědkyně, míří dál. Jděte – mezi všechny. Všemi směry. Každému z nás se nějak život rozbíhá. Jděte tam, kde dopředu čekáte příznivou odezvu. Ale i tam, kde se bojíte nepochopení, zesměšnění či hrubého odmítnutí. Tady všude chci mít své svědky,” říká vzkříšený Kristus.
On chce učednice a učedníky – kteří se budou vracet k jeho slovům. A kteří z nich budou vynášet nejrůznější poklady: poklady milosrdenství, spolulidství, solidarity, která překračuje konvenční či nadiktované hranice.
Kristus chce, aby jeho učedníci šli ven s jeho učením a žili v jeho Duchu. A svědčili tak o tom, že kvalitu života neurčuje, kolik toho mám, ale to jaký mám životní nadhled a výhled. Nadhled nade všechno to, co život dusí. A tak výhled pro ty, kdo si připadají ztraceni, kdo jsou zajati mocí svých depresí – nemocí, nebo neschopností nebo nepřízní těch, kde nad jejich žitím mají moc.
Pro tohle i my jsme byli, jsme a budeme oslovování. V našich jedinečných životních příbězích a na nejrůznějších místech našich životů.
Kolikrát právě o tom svém oslovení budeme pochybovat? Kolikrát budeme toto slovo brát za to, co se nás bezpodmínečně dotýká, a skutečně jej předávat? To ať posoudí, ten kdo nás vyslal. My to máme vzít vážně! Podobně vážně jako učedníci…
IV.
A tohle symbolizuje křest. Proto křtíme tím trojičním „jménem” ve jméno Otce, Syna i Ducha Svatého…
Křest nás spojuje s tímhle příběhem Boží Trojice. V Kristově oslovení se nám dává účast na Božím příběhu. Křtem veřejně každý z nás sdělujeme, že patříme Bohu. Bůh patří k nám. Skrze Krista poznáváme Boha, Bůh se nám v Kristu ukazuje a my vyjadřujeme, že ho bereme vážně. Věříme, že On si nás právě díky našemu rozhodnutí pro křest kvůli něčemu vyhlédl a vidí nás ještě jinak, než kdybychom pokřtěni nebyli. Byť má všechny stejně rád, ať pokřtěné či nepokřtěné.
Křest nám Bůh dal, abychom mu byli blízko. Abychom si s ním byli v každém okamžiku blízko. Abychom si byli blízko v té naší různosti, jinakosti. V církvi jsme jako těch 11 učedníků, chlápků, kteří by se možná ani jinak nepotkali. 11 oslovených chlápků jejichž oslovení vytvořilo prostor pro společenství lidí různých osudů, různé mentality různého zaměření víry, v němž jsme nakonec i my oslovování a vysíláni.
A když se každý tím svým směrem vydáme – máme k tomu uslyšet, že v tom nezůstáváme sami. Jsou tu naši bratři, jsou tu naše sestry a Kristus, který říká: “Hle, já jsem s vámi – až do skonání času tohoto světa.” Amen.
Online: Litoměřice https://youtu.be/wrGD4g9Lwh0; Vršovice https://www.youtube.com/watch?v=0RseQjQgg4I