Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. (Koloským 3,1-3)
I. I ti, kdo byli vzkříšeni s Kristem směřují k pozemským věcem
„Cílem veškeré zbožnosti je smíření s Bohem.“ (Komenského citát uvozující toto téma) Cíl nejen zbožnosti, ale lidského života vůbec je vztah člověka s Kristem, položený na tom základě, že Kristus nás s Bohem usmířil. A víra je podstatně přijetí tohoto smíření, které se projevuje důvěrou trojjedinému Bohu a životem, kde se ví o odpuštění, kde se miluje a doufá.
Kéž by tomu bylo tak, že by lidé položení na tomto základě už nepotřebovali nápravu! Vůbec by se nezakřivovali do sebe (zakřivení do sebe – jedna ze známých definic hříchu). Tak tomu ale v dějinách církve nikdy nebylo. A proto touha po „laskavé zbožnosti“ (Komenský) je naléhavá stále.
Protože zbožnost může být a často bývá i „nelaskavá“. Právě nelaskavou zbožností tehdejšího křesťanstva a jejích důsledků tak trpěl Komenský, a ne vždy to byla jen katolická strana.
Ještě k pojmu spiritualita – oblíbený, módní pojem, z latinského spiritus. Je to pojem dvojznačný! Neboť ne každý duch, spiritus, je dobrý! Podle bible i duchovní oblast našeho stvoření může být zlá. Tělo (hmota) tedy není hlavní protiklad křesťanské víry! Pozemská věc – to může být věc i duchovní. Je třeba rozlišovat duchy, jak nás nabádá evangelista Jan. (1J 4,1) A nejen tam venku, za hranicemi sborů, církve, ale právě v rámci jejích hranic, ano v rámci našich srdcí. Odhalovat všechno to, co se chce stavět Bohu na roveň a z čehož potom vychází neláska, nelaskavost, tvrdost, fanatismus.
Neplatí tedy a nikdy neplatilo – zde svatá oblast víry, spirituality náboženství, tam oblast zlého světa. Zde církev, tam svět. Porušenost se týká právě že i církve, víry, náboženství. Luther s jistou svou nadsázkou hovořil o církvi jako o velké hříšnici (magna peccatrix).[1]A její svatost potom podle něj spočívá právě v tom, pokud si církev je své porušenosti vědoma a hledá nápravu u Boha.
Kéž přebývá pokorné a sebekritické vědomí vlastního porušenosti i v našich církvích. To je jedním z aspektů, jak můžeme být solí a světlem světa. Jak časté totiž je, že lidé vidí porušenost nejdřív u těch druhých.
II. Ti, kdo věří jinak
Krátce ještě k té modlitební touze, abychom dokázali vést hluboké rozhovory s těmi, kdo věří jinak než my nebo nevěří vůbec. To je velký úkol dneška, kdy žijeme v nábožensky, konfesně a světonázorově pluralitní společnosti.
Naslouchat druhým – to se týká také především ekumenického dialogu. To je klíčové. Skvělé je, že se jako křesťané (hlavně my protestanti) snad dokážeme shodnout na tom, čemu Jednota bratrská říkala věci podstatné. Víra, láska a naděje. Boží milost, klíčový význam Ježíšova spásného díla a dary Ducha svatého. I v mnohých takzvaných věcech služebných se mezi sebou shodneme – třeba ve významu Písma svatého (někdy ne ovšem již v tom, jak ho vykládat).
V mnohém se mezi sebou stále neshodneme, věříme trochu jinak – věříme jinak třeba co se týče významu svátostí, jinak a jindy slavíme bohoslužby. A proto ne vždy musí být ovšem to vzájemné naslouchání příjemné. Když zjistíme, čemu ten druhý, ti druzí věří, jak mnoho se to liší od nás. Ten druhý, jeho jinakost mě často jakoby zpochybňuje. A já zase svým postojem zpochybňuji toho druhého. Proto se lidé dialogu na tato témata mají tendenci spíše vyhýbat. Ale Bohu díky za to, že zažíváme ty chvíle, kolik toho přesto přese všechno máme společného!
Nejde jen o jiné křesťany. Žijeme ve světě, kde je mnoho jiných náboženství. Které přímo či nepřímo zpochybňují tu naši pozici. A učit se naslouchat, rozlišovat duchy, to je právě velký úkol dneška. Ovšem nás v Čechách a zde v Litoměřicích se více než dialog a soužití s jinými náboženstvími (zatím!) týká dialog s lidmi, kteří víru, spiritualitu a duchovní dimenzi života jednak zcela odmítají. A přiznám se těch já však potkávám docela málo. Osobně potkávám spíše lidi, kteří duchovní dimenzi života neodmítají, hledají to „nad námi“, ale jsou jim cizí nejen církev, ale vůbec křesťanské představy o Bohu. Někdy se užívá výraz „něcisté“. Jaké pro to mají důvody, musíme se ptát. Proč je mnohým lidem, kteří věří, že je něco „nad námi“, vzdálená klíčová biblická myšlenka osobního Boha? Je to vždy jejich útěk? Uctívání sebe? Výraz toho, že člověk – jak říkal Kalvín – je „fabrika na modly“? Jistě mnohdy ano. Často ale asi také od té naší křesťanské víry mají odstup proto, že jsme jim jako církve autenticky o našem Pánu nesvědčili, nebo jen v karikaturách…
Modleme se tedy a pracujme na to, abychom kultivovali naši víru a zbožnost vědomím toho, co pro nás Bůh v Kristu vykonal. Abychom v jeho světle poznávali nejen naši porušenost, ale také tu Boží cestu z ní. A modleme se a pracujme na tom, abychom dokázali rozlišovat duchy. Abychom tak do hloubky viděli a rozuměli těm, kdo okolo nás věří jinak či vůbec, a tak je dokázali autenticky a pravdivě zvát k tomu životu, který je v nás skryt: k životu s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem. Amen.
[1] Non est tam magna peccatrix ut Christiana ecclesia (Kázání na Mt 28 z 9. dubna 1531)