1 Královská 19,1-14 (1. čtení: Lukáš 9,57-62)
Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
I.
Následování Krista. To je téma dnešní neděle Oculi. Následování: to je něco mnohovrstevnatého, jako život sám. Jako Bůh sám.
Příkladem následování je nám dnes prorok Elijáš. Jaký je?
Čteme o různých podobách jeho následování. Jednak horlivost. Odvaha. Aktivita. Horlil pro Hospodina zástupů. Zastával se chudých (vdova), odvážně se postavil králi tyranovi. Pojmenovával to, jak na tom král před Hospodinem je, jak králova nevěrnost má destruktivní dopad na vlastní národ. A byl za to Achabem obviněn, že uvádí do zkázy Izrael (18,17) A zvlášť Jezábel, Achabova žena, měla na proroka vztek.
Elijáš může být vzor, duchovní inspirace pro toho, kdo se odvážně vrhá do neznáma. Kdo odvážně čelí zvůli mocných, zastává se chudých. Ale také se zasazuje za pravou víru, i když v tom jsou ty příběhy pro nás už asi na hraně (Elijášův zápas na Karmelu a vraždění pohanských proroků, to není zrovna moc mezináboženský dialog).
Ale i jiný pohled na Elijáše můžeme mít: v jeho následování Hospodina jsou i jiné tóny, pasivní momenty. Dodnes je Elijáš inspirátor prožívání víry (dnes by se řeklo módním slovem spirituality), které je opačné, řekli bychom introvertní. Možná až extrémně: myslím na mnišský řád v rámci římsko-katolické církve: na karmelitány. Pro ně je Elijáš vzorem života v Boží přítomnosti; „Horlivostí planu pro Hospodina, Boha zástupů« (1 Kr 19,10)
Tenhle pasivní rozměr následování se Elijáš učí na Chorébu. Ve stopách Mojžíšových. Tam zoufá nad sebou, ve slabosti je posilován Božím poslem, a nakonec se setká s Hospodinem samotným. S jeho hlasem. Ne vítr, oheň, zemětřesení (i v takto se Hospodin podle biblického vyprávění projevoval), ale hlas jemný a tichý. Doslova hlas utíkajícího mlčení.
Odevždy právě kvůli této větě tenhle příběh o Elijášově zápasu přitahuje, fascinuje. Ticho, jemnost uprostřed dějů, které rozhodně nejsou tiché. Extrovert Elijáš je najednou konfrontován s tím, že se musí ztišit. Nechat k sobě promluvit Hospodina jinak, než byl zvyklý.
Jaké je to ticho? Jaké může být ticho? Jak ho můžeme prožívat? Jako ticho hrobové, jako ticho hrozivé, kdy se člověk cítí opuštěn, bez kontaktu, kdy to je k nevydržení, bez blízkosti, na okraji, bez zastání. Opuštění lidmi. Ale i Bohem. Kolik lidí jen takové ticho prožívá, i třeba uprostřed vřavy života?
Ticho ale může být i blahodárné. Ztišení. Čas pasivní aktivity, aktivní pasivity. Kdy člověk čeká, očekává, aby zaslechl něco, co doposud slyšet nebylo, co bylo přehlušeno.
Že když Bůh působí, zjevuje se, mluví – to nejsou jen životní zemětřesení, přesměrování, aktivizace, ale také právě zklidnění. Chvíle přerušení životní souvislosti. Kdy do lidského života přichází tichý Boží klid, kdy netřeba mnoho slov, kdy někdy mluvit není potřeba vůbec. Kdy na ta pravá slova třeba musíme čekat. Protože: život se beze slov a komunikace neobejde, protože komunikace, to je vztah, a Bůh sám je vztah. (Ostatně i mlčení mluví, i to je forma komunikace.) A když Bůh promluví, třeba i tiše, tak se najednou ukáže něco, co předtím nebylo slyšet a co vyjevuje hloubku věcí, i hloubku Boží. Kdy je šance podívat se na svět jinak: že svět navzdory absurditám je plný Božích stop. Dějů, kde jeden druhého podporuje: „Vstaň a jez!“
Slova a mlčení, aktivita a pasivita – to jsou nerozlučné rozměry života, života víry, Božího života.
II.
Když Bůh mluví, někdy i tiše, tak jeho slova dešifrovat ze střípků běžných slov a dějů nám leckdy může trvat dlouho, těch příslovečných čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Ve světle Božího promlouvání vidíme své temnoty, to, co potřebuje zahojit. Zažil tohle i Elijáš? Zažíváme to někdy my, tento nový pohled na sebe? A to může být na obě strany: Když Bůh promlouvá (a nebo blahodárně mlčí): najednou vidíme, že našem životě právě že jsou ty Boží stopy, ne že ne. Jak i já sám jsem tou jedinečnou Boží stopou v tomto světě. A vidím, kam a ke komu mě Bůh posílá. Třeba právě sytit a těšit druhé, kteří jsou na cestě ze svých válkou zničených domovů.
A nebo můžu ve světle Božího promlouvání zahlédnouti i ty temné stránky sebe a našeho světa, že třeba nejsem takový kladný hrdina, jak si o sobě mohu myslet.
Ostatně i na Elijáše se zde v tomto příběhu můžeme podívat tímto způsobem. Elijáše většinou chápeme jako kladného hrdinu, už jsem o tom mluvil trochu na začátku. A také židé ho tak vždy vnímali: jako toho kdo jako nikdo utěšuje svůj lid Izrael, kdo udržuje doufání v příchod mesiáše, kdo sám na mesiáše odkazuje.
Tohle vyprávění odkrývá i jiné Elijášovy stránky. Třeba přehání. „Izraelci opustili svou smlouvu.“ Ne všichni. (Srov. 18,39) Dále: „Zbývám už jen sám (…)“ Nikoliv, nebyl tu jen on sám. V tom předchozím příběhu výslovně čteme: Ještě sto Hospodinových proroků, které před pronásledováním královny Jezábel schoval Obadjáš a tam se o ně staral. Povstanou další boží bojovníci, povězeno poněkud vojensko-pateticky. Elijáš byl blízko zoufalství. A možná také proto, že neumět dobře odhadnout vlastní situaci. Nechtěl vidět, že Ještě tu jsou stále navazovací body naděje.
A to je také to nadějné tohohle příběhu: že když v nějaké nouzi či beznaději člověk vězí (a to se takto asi snadněji říká, ale prožívá samozřejmě jinak): vždy tu je nějaká naděje. Když už si člověk myslí, že je vše ztraceno, že je na všechno sám. V takových situacích se někdy svět zdá horší, než je. A možná i Bůh sám se zdá příliš vzdálený, příliš nesrozumitelný. Příliš přísný. Ale opak je pravdou: stále jde o to třeba si i přiznat vlastní temnoty, a otevřít tak okno své duše tomu tichému Božímu hlasu.
Když Elijáš zaslechl ten Boží jemný a tichý hlas, měl před sebou už jediný velký úkol: odejít. Uznat, že jeho prorocká kariéra je u konce. Je pověřen, aby místo sebe pomazal za proroka Elíšu. Sice si dál trochu vede svou, ale uposlechne. Neřekne: zbývám už jen sám, jsem nenahraditelný, jsem jediným tvým prorokem. Jaké katastrofy už v dějinách nastaly, když, přiznejme si většinou muži, řekli sobě a druhým: jsem nenahraditelný, neodejdu, a své postavení si zajistím, ať to stojí, co to stojí. Třeba životy nevinných lidí, které se rozhodnu „denacifikovat“.
Elijáš, díky Bohu, touto cestou zpupného vzdoru nešel. Upozadil se. Ne má vůle, ale tvá vůle se staň. I ve své ambivalenci stále Elijáš zůstal Hospodinovým následovníkem.
Následování Krista není nikdy prosté stínů a karambolů. Ale navzdory tomu nás Bůh vede po svých cestách, a to mnohými způsoby. Protože sám Bůh je mnohovrstevnatý: je větší, než si dokážeme představit. Ale přesto se kvůli nám v Kristu omezil, promluvil k nám, vchází do našich slov a vztahů a posiluje nás, náš svět na naší cestě k Boží hoře.