Efezským 1,15-23 (1. čtení: Skutky 1,4-14)
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
I.
Ve čtvrtek si církev četla a připomínala příběh o Kristově Nanebevstoupení. To není nějaký Ježíšův let do kosmu, jak bychom si mohli myslet podle některých po mém soudu hodně špatných obrázků. Kosmický prostor není to, čemu říkáme nebe v duchovním slova smyslu. To byl dobrý symbol, obraz, podobenství pro dobu před dvěma tisíci lety, kdy nevěděli nic o tom, jak vypadá vesmír – ne že my bychom už všechno o vesmíru věděli – ale my, máme-li mluvit poctivě o své víře, už musíme hledat jiné vyjádření toho, co se to tehdy stalo, o čem nám bible vlastně svědčí?
O co tedy jde?
Kristus je nyní daleko. To si tehdy mysleli učedníci, to možná leckdy zažíváme i my: Bůh je daleko, vysoko, možná až moc daleko, jako by mezi námi nebyl. Duchovní záležitosti nás přesahují, nebeské věci jsou pro nás neuchopitelné. Bůh s námi není. Jsme tady na náš život sami. Kristus nás nechal v tom našem – odjakživa se tahle zkušenost nejistoty s vírou pojí. A když člověk třeba žije v neradostných a temných společenských podmínkách, není dalek zoufalství anebo naopak cynismu – jak říkají Rusové: Car daleko Bůh vysoko! Můžeme si dělat, co chceme.
Bouře života s námi leckdy dokáží pěkně zamávat. Člověk neví kudy kam, je dezorientován třeba právě, když ho někdo důležitý opustí, jako ty učedníky. Nebo když se začne drolit to, na co člověk dlouho spoléhal a považoval za jisté. V duchovní oblasti, i v té vztahové. A nebo v té oblasti společenské. My lidi z té dezorientace hledáme nějaké východisko, ale leckdy velmi nešťastně. Není divu, že dnes proto mnozí spekulují o různých skrytých zákonitostech, spikleneckých světovládných mocnostech, centrech moci, které tahají za nitky světa, iluminátech a podobně.
Nanebevstoupení – to sice znamená, že Kristus je daleko. On je ale jedinečným způsobem blízko! A proto tu také spolu jsme! Kristus vstoupil do Boží dimenze, do nebes, ale něco tu zanechal. Jak se to pokusil popsat apoštol Pavel: Kristus je sice vysoko v oblasti nad všemi vládami, mocnostmi i panstvy, ale jeho tělem je podle Pavlova dopisu do Efezu církev. Ne ta instituce vždy znovu podléhající všem svodům moci, mamonu, manipulace, korupce… Samozřejmě, že ty naše konkrétní instituční církve nejsou dokonalé.
Když rozpoznáváme Kristovu dokonalost, když mu důvěřujeme, tak i když rozpoznáváme nedokonalost těch pozemských církví – nemusí to být důvod k zoufalství. K víře patří totiž nadějný, osvícený pohled na naši šedou a často rozporuplnou skutečnost. Jde o to obrátit pohled, dívat se na svět nově, obrátit své zraky od šedi, smutku, zoufalství či cynismu k zaslíbení, k možnosti, k potenci, plnosti té skutečné církve Kristovy, církve, která se mnohdy s tou instituční nekryje, církve, kterou tvoří následovníci Krista, kteří často ani neví, že nevědomky následují Krista – Pane, kdy jsme Tě navštívili, napojili, nasytili?
Osvícený vnitřní zrak vidí Nazaretského již tak daleko, že na něj žádné zlé mocnosti nemohou a odkud naopak on sám nad nimi vládne… A v této své nepolapitelnosti a v tomto suverénním překračování veškerých vzdáleností se nám zároveň ocitá tak blízko, že každému, kdo jej třeba nevědomky následuje, koluje v žilách jeho krev. Kristův Duch rozjasňuje myšlenky těm, kteří důvěřují jeho evangeliu lásky, a jeho jiskra se jim rozsvěcuje v jejich očích…
II.
Kristus je zde na zemi prostřednictvím svého těla. “Tělo Kristovo” to je jeden z velkých novozákonních obrazů pro společenství následovníka Krista . A k tomu být údy jeho těla jsme pozváni také my. A i nás se týká jeho povolání k naději a zaslíbení velikého a slavného dědictví mezi jeho následovníky.
Naděje a dědictví – oba ty pojmy vypovídají o očekávání věcí budoucích. Pojem naděje má vcelku jasný význam. Láska, dobro, pravda, milosrdenství atd má smysl, i když se nám zdá, že to s nimi nemusí dobře dopadnout, jak říkal Václav Havel. Co je naděje více méně víme.
Zato slovo dědictví zní možná provokativně materialisticky. Pavel tím ale nemyslel to že bycho měli být jako dědicové, kteří se třesou, co jim to spadne do klína po pratetičce z Ameriky! V tehdejší době, kdy si většina čtenářů Listu Efezským mohla o majetku nechat jen zdát, zazněla zpráva o nebeském dědictví vskutku zvláštně. Poslouchali ji často otroci, a vůbec lidé, kteří neměli římská práva, což tehdy znamenalo, že nemají vůbec žádná občanská a lidská práva. Zprávu o dědictví poslouchali otroci plní úzkostných myšlenek, že změna života není možná. Lidé vláčení představou nemilosrdného osudu.
A ti najednou uslyšeli, že se k nim v důvěře sklání někdo tak obohacující a mocný, kdo v životě jim, bezprizorným, přislibuje nesmírné zisky pro život. Zisky, které dává i nám: Kristus, pod jehož nohami se pacifikují všechny mocnosti, démoni, hrůzy, síly, a já nevím co ještě, ten Kristus nás bere vážně a vytrhává nás z koloběhu nemožnosti nového života.
III.
A co je to to ono Kristovo duchovní dědictví? Ty duchovní zisky? Právě List Efezským, z něhož jsme dnes četli, mluví obrazně o duchovní výzbroji. Končí seznamem duchovních zbraní, jež kristovec získává vírou v Krista. (Mimo jiné pancíř spravedlnosti, štít víry i meč Ducha.)
V naději smíme – a máme – vnitřním zrakem spatřovat vztah mezi tím, že Kristus zde na zemi není, vystoupil na nebesa, ale přeci tu na zemi stále je! Není tu, ale je tu. Není tu, jak bychom si přáli – tak, aby svět byl dokonalý, abychom všichni byli zdraví, naprosto šťastní a spokojení, aby církev byla dokonalá a svět byl dokonalý… Jak bolestně často vnímáme tuhle jeho nepřítomnost a voláme (s Izajášem), aby Bůh konečně nebesa protrhl a sestoupil dolů!
Zároveň tu však Kristus je! Je tu svým tělem. Je tu ve všech těch, kteří jej následují – byť nevědomky.
Kéž tedy osvícenýma očima srdce vidíme, že Kristus vládne, přitahuje nás k sobě, přichází k nám, jen nám blízko v našich zápasech. Tak jako Krista poslal Bůh, i nás Kristus posílá, nás, jeho tělo, abych vnášeli svým vlastním životem do světa evangelium – tu dobrou zprávu o věčném, tj. opravdovém životě.