Skutky apoštolů 2,1-13 (Římanům 8, 1-11)
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
I.
Nedá mi to, abych na začátku nevzpomněl na včerejší setkání v Řehlovicích. Tam se setkali jednak evangelíci z ústeckého kraje, dále zaměstnanci a klienti diakonií z našeho kraje, ale také jejich známí a přátelé. A možná i lidé, kteří ani nevěděli, o co se přesně jedná a kdo to pořádá. Je to radostná akce, přijde mi, že rok od roku se jí účastní stále více lidí. Letošní ročník byl specifický, zvláštní tím, že tam byli příslušníci minimálně tří až čtyř národů. Kromě naší české maličkosti Slováci (jak připomněl kolega Bánoci z Teplic, který odtamtud pochází), Němci (hosté Lenky Holíkové, členky našeho sboru, která svou aktivitou rozvíjí česko-německé vztahy obzvlášť na poli umění), a také v neposlední řadě naši přátelé z Ukrajiny. Těm se v Řehlovicích, jak mi bylo řečeno, velmi líbilo. Zaujalo je, že církev pořádá takový typ akcí, se zábavou, hudbou, veselím, to prý na Ukrajině úplně zvykem není. Když jsme akci uváděli, zněly tedy tři jazyky – čeština, ukrajinština a němčina.
Akce měla ovšem spíše civilní ráz (kromě biblických postaviček, které předváděl kolega Filip N.), přesto mě ten rej, i spojený s přítomností vícero národů, odkázal na tu slavnou scénu, kterou jsme si dneska připomněli. A zase tato scéna mě odkázala na to, co je vlastně podstatou víry a křesťanství.
II.
Učedníci jsou kdesi v Jeruzalémě spolu a čekají, co jim vzkříšený Ježíš, než jim zmizel očí, slíbil: dostanou sílu Ducha svatého, a vydají se o téhle síle svědčit až na sám konec země. A dočkají se. A je to síla, zamává to s nimi, otřese, zasahuje to jejich smysly, jejich uši a oči, ale hlavně nitro. Jsou kdykoliv působí Duch, je to síla, jsou naplněni, jejich duchovní prázdnota je saturována. Už je to tady. A k čemu je Duch vede, je přesně to, co jim Ježíš řekl, a k čemu nás Duch vede i dnes: komunikace, sdílení, dorozumívání, snaha o porozumění.
A ano: tady nejde o komunikaci ledasjakou, není to běžné popovídání si. Tady jsou učedníci vedeni ke komunikaci o velkých Božích skutcích. Tady se děje misie, tady se káže, evangelizuje. Zde se křesťanská víra poprvé obrací na širokou veřejnost. A na tom setkání v Jeruzalémě je také mnoho národů a národností (Partové, Médové,…). Všechny spojuje příslušnost k židovskému národu, sešli se na židovské svátky týdnů, ovšem mnohé je odlišuje: odlišovaly je jazyky a kulturní zvláštnosti.
A tihle příslušníci různých národů a národností žasnou, jsou ochromeni, diví se. Ta duchovní síla se přenáší na ně. Protože každý slyší apoštoly mluvit svou vlastní řečí. Děje se zázrak dorozumění. Okamžik jednoty v různosti. Židé z diaspory se obvykle museli dorozumívat mezi sebou řecky. Ale zde se nemluví tehdejší angličtinou – řečtinou. Zde každý slyší svůj vlastní jazyk.
To je jedno z hlavních znaků křesťanství, resp. křesťanské spirituality (jak se dnes rádo říká), resp. toho Boha, k němuž křesťanská víra odkazuje: Bůh mluví ke každému tak, aby mu rozuměl. Vede lidi k tomu, aby takto o Bohu mluvili. Proto i vždy v církevních dějinách byly důležité a zlomové okamžiky, když k nějakému národu promluvilo evangelium v jeho vlastní řeči. I to je smysl proč si připomínáme na začátku léta Cyrila a Metoděje. Ale nejde jen o to, že evangelium zazní v mateřštině nějakého národa. Příběh o seslání Ducha také odkazuje k tomu, že Bůh se přizpůsobuje jedinečnému chápání a vidění světa jednoho každého člověka. Přizpůsobuje se jeho, tvé jedinečnosti, protože Bůh rozumí tvé jedinečnosti a vede k tomu, aby i člověk sobě i druhým takto rozuměl. V jeho jedinečnosti, neopakovatelnosti, v tom, jakým jedinečným jazykem mluví, co je jeho vlastní.
III.
Při tom svatodušním zázraku jedni dokážou srozumitelně komunikovat o Bohu druhým do jejich vlastní osobní situace. A zde vzniká církev. A ta má odevždy také to, že tihle jedinečnost každého se propojuje s jedinečností těch druhých do něčeho většího, do sítě, která spojuje, kde lidé mají něco společného, navzdory odlišnostem. A to je právě boží Duch, který propojuje. Jednota v Duchu: to je zaměření, které druhému nechává jeho jedinečnost, pomáhá mu ji objevovat. Změření, které druhého neničí, ale podporuje. To je životní zaměření k cíli, kterým je Boží království.
A tohle duchovní zaměření, které by v církvi mělo být, vede k tomu, čemu říkáme jednota, překonává rozdělení. Tahle jednota Ducha svatého ale není šedá stejnost, uniformita. Lidé sice po uniformitě odevždy toužili. (Byť uniforma má také někdy své opodstatnění – třeba stírá sociální rozdíly a s nimi spojené rozdělení.) A často velmi úporně o ni usilují. Ale nikdy nikomu se nepodaří, aby něco bylo naprosto stejné, zglajchšaltované.
Bůh totiž ze své podstaty chce různost, mnohost, barevnost, různé jazyky, různé pohledy, různé perspektivy. Nikoliv šedivou jednotvárnost a uniformitu. Ale Bůh také chce v této různosti propojení, společné směřování, to je to, čemu říkáme jednota. A té docílit, to je velký úkol církve, a lidstva vůbec. Vždy k tomu je potřeba překonat tvrdost a povrchnost srdce. Ostatně i ten svatodušní zázrak je vlastně v něčem ještě tak trochu na povrchu. Alespoň u těch, co slyší ta slova apoštolů. Žasnou, diví se, a to je dobře. Ale to je teprve začátek, ostatně mnozí se nakonec spokojí s vysvětlením, že apoštolové se opili. Ještě bude zapotřebí mnoho komunikace, a třeba také mnoho ticha, aby pochopili, co ty velké boží skutky pro jejich život znamenají. Možná jim to trvalo celý život.
A to platí i pro nás – i my potřebujeme čas a prohlubování, abychom pochopili význam a dosah těch velkých Božích skutků, které se staly ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista.
Tedy: ať Duch vane v našich životech, v našich setkáních, v naší komunikaci, ale i v naší církvi a společnosti. Ať skutečně prohloubeně žasneme nad velikostí Božího Ducha, který nám byl dán.