Jan 3,1-7.13-21 (1. čtení: Numeri 21, 4–9)
Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. (…)
Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
I.
Jan přináší epizodu z Ježíšova života – noční rozhovor s Nikodémem. Zbožným farizejem, v Hospodina věřícím člověkem, členem vrcholného izraelského shromáždění, nejvyšší židovské rady, kde zasedalo sedmdesát náboženských vůdců Izraele. Tento mocný muž jde za Ježíšem, ptá se ho, ale také vyznává, že tuší (nejen on), že Ježíš je učitel poslaný od Boha.
Ježíš mu odpovídá, a pak už to není moc rozhovor, scéna končí Ježíšovou samomluvou, aniž bychom se dozvěděli, jak jejich setkání skončilo. V té Ježíšově promluvě zaznívají slova, která představují jeden z nejznámějších veršů Nového zákona: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Slova plná naděje. Ne bezdůvodně se považují shrnutí křesťanské zvěsti, toho, co je v křesťanství nejpodstatnější. Bůh miluje svět – svět je smysluplné Boží stvoření, to, co Bůh chtěl. Bůh ho miluje tak, že nechce jeho zahynutí. A tak posílá, dává svého Syna, aby svět měl život věčný.
Text většinou budí pozitivní emoce. Zdá se jasný Co k němu ještě dodávat?
Obsahuje, zdá se, však jednu velkou podmínku – to vše, spása, platí těm, kdo věří ve jméno jednorozeného Syna Božího, kdo věří v Krista. A co těm, kdo Kristu nevěří, nevěřili? Je víra podmínkou spásy, nebo jejím důsledkem? Musíme nejdřív Bohu věřit, otevřít se mu a on nás potom zachrání? A nebo mě nejprve Bůh zachrání, promění, a potom mu teprve mohu důvěřovat, v něj věřit?
K tomu je třeba dodat jiný Janův výrok. „Milujeme, protože Bůh nejdřív miloval nás.“ (1 Janova 4, 19) Základní důraz křesťanství, který vyzdvihla reformace: víra je dar, dává ji Bůh. Člověk s tím darem pracuje, rozvíjí ho, ale sám, svou výchovou si ho dát nemůže. Víra je zároveň přijímač Božského života. Kdo ji dostal – ten má Krista, věčný život. Již zde jednoznačně, ale částečně, potom ve plnosti. A dar víry a znovuzrození dává Bůh z našeho hlediska nespravedlivě – komu a jak chce.
II.
Další, co text zdůrazňuje – neustále ve víře hrozí představovat si Boha jako toho, kdo především soudí. (Boží mlýny, karma…) A z kterého potom jde strach. A strach má potom člověka motivovat k dodržování božího Zákona.
Je ale stále znova si opakovat, a připomínat si: Boží přicházení k nám, Boží mluvení k nám, Ježíšův příběh. To vše má jednu velkou misi – svět, lidé v něm žijící, má být spasen, zachráněn, osvobozen od vin! Tedy i prostředky, kterými se ta Boží spása ve světě děje, tedy i bible, její čtení, promýšlení – jsou tu jen a především k tomu, aby se budila víra, důvěra v Boha. Abychom přicházeli ke světlu. Slovy závěru Janova evangelia – zprávy o Ježíšových činech a znameních jsou zapsána, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věřili a měli život v jeho jménu“. (J 20, 31) Nebo jinak: Boží láska, projevená v Kristu, která přichází v Duchu – ta je dokonalá a ta zahání strach. (1 Janova 4,18) I tehdejší adresáti, hlavní příjemci těchto slov Janova evangelia: byli věřící lidé. A ti si měli a my si máme připomenout: Jde o to věřit. Žít z toho daru, který Bůh již dal.
Ale také vidět: je tu negativní možnost, která se týká každého. Nevíra, nepřijetí Božího daru, jeho odmítnutí. U některých lidí je to očividná skutečnost. Ale je to něco, co se týká i věřícího – dar víry nechávat být, nežít z něho, nechat ho chřadnout. Mezní možnost potom také je – že ta počáteční důvěra se může převrátit v nenávist.
III.
Častým ztělesněním takové skutečnosti nevíry jsou v bibli, ale i v běžné zbožnosti, farizeové. Ztělesněním toho, co by se nikdy nemělo v našem životě stát. Jsou odstrašující příklad. Ale zrovna Nikodém, farizeus, je jedna z těch postav v bibli, kterou nemůžeme jasně zařadit. Která budí otázky.
Ano, nebyl z něj později ani apoštol, ani se o něm nevypráví, že by se stal Ježíšovým učedníkem. Nepíše se, že by v něm Ježíš vzbudil víru. V tomto příběhu je vykreslen jako poněkud natvrdlý muž, který znovuzrození chápe naprosto doslovně, naivně, že dospělý muž si vleze do těla své matky a opět z ní vyjde a podobně.
Ale přesto z dalších dvou zmínek se Nikodém jeví jako sympatický chlapík. Je vlastně pozorný k tomu, co Ježíš dělá. Ptá se. Je sice náboženskou autoritou, nemusel by se s Ježíšem bavit. Ale jde za ním a dává všanc své znalosti. Možná i zmínka, že k němu přišel v noci, má naznačit, že i ve chvíli, kdy ostatní spí, jemu Ježíš spát nedá, a jde až za ním. Nikodém si zamiloval světlo, a v noci jde ke světlu.
A později se Ježíše se odvážně zastává. V jednom oddílu se vypráví: zatímco jiní farizeové ty, kteří v Ježíše uvěřili, označí za chátru, co nezná zákon, tak Nikodém své kolegy farizee nabádá k obezřetnosti a rozvážnosti otázkou: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho předtím vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (Jan 7,50) A když Ježíš zemře, tak Nikodém přijde na Ježíšův pohřeb a přinese vonné masti.
IV.
V tom Nikodém nějak odráží i naši situaci: ač k nám Bůh promluvil a mluví, stále ho v mnohém nechápeme, i když bychom již mohli. To symbolizuje i příběh o reptajícím Izraeli z 1. čtení. A nejde o otázky, na které se hledá odpověď. Jde o celek života. Stále na nás doléhá temnota, nepravda z vnějšku, nepravda vlastní. Stále na nás doléhá fascinace tmou. Stále z našeho života nezmizely strach. Hněv. Snaha zakrývat před sebou, Bohem a druhými své stíny.
Ale zároveň nás Nikodém, k němuž Ježíš směřoval svá slova, může inspirovat: ptá se. Ač vysoce postavený, nechává se Ježíšem „ponížit“, dává všanc svá přesvědčení a názory a nechává se poučit. A je odvážný.
Jedním z projevů světla je právě naděje pro sebe a druhé: že to světlo zasáhlo či může zasáhnout mnohé. Nebo do oblastí, kde vidíme zatím jen tmu. Že v záři toho světla i zlí lidé (nebo i ti „natvrdlí“) nebo bezvýchodné situace se mohou změnit.