Matouš 20, 1-16 1. čtení: 5. Mojžíšova 24,10-22
„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ 8 Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“
Před Ježíšovým vyprávěním doznívá ještě otázka, kterou mu položil apoštol Petr. Zeptal se totiž: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ Ježíš mu vzápětí odpověděl, že dostanou třeba stokrát tolik, a navíc usednou na nebeské trůny a budou soudit dvanáct pokolení Izraele…
Člověk se přirozeně ptá, co za to. A nemusí se bát, že s Kristem přijde zkrátka. Vždyť život s Kristem je obohacující. Ale člověk se rád také srovnává s ostatními. Nevzácně přemýšlí, oč je na tom lépe než druzí, ba navíc, oč na tom druzí jsou hůř než on. A dokonce i pod rouškou zbožnosti se někdy člověk vyžívá v pocitech nadřazenosti.
Apoštol Petr i další takzvaně zasloužilé údy církve si možná potají myslí, že mají větší hodnotu než jiní. I v současné církvi občas převládne podobná atmosféra: Atmosféra, v níž lépe zařazeným členům sborů začínají připadat nově příchozí tak trochu podezřelí. Natož když někdo z nich přichází na vinici na pohled opožděně a na pohled mimo kontext, případně nestihne se dát pořádně do práce dříve, než padla… Čím více v církvi panuje pocit zasloužilosti, tím napjatější může zároveň zavládnout nálada vůči těm hledajícím a opozdilým.
A proto Ježíš vypráví podobenství – o dobrém hospodářovi… Je asi nejlepší soustředit se při poslechu hlavně na toho hospodáře – Hospodina. Rozmary dělníků nejsou pro nás tak důležité jako sám podivuhodný Pán vinice. Ale jaké jsou jeho podnikatelské plány? Pochválili by ho dnešní vrcholoví manažeři za prozíravé jednání? A jak ten Pán pečuje o mezilidské vztahy na pracovišti? Proč dělá zrovna to, co dělí? Oč přesně usiluje?
První podivuhodný rys toho hospodáře spočívá v jeho neúnavnosti, s jakou své zaměstnance shání. Poprvé vyjde hned ráno a potká dělníky – pravděpodobně dobře připravené, motivované, bezproblémové, na vrcholu sil, na první pohled na práci se vyloženě hodící. (Sice se ani o těch prvních nedozvíme, jak poctivě svou práci odvádějí doopravdy, ale nechme tu otázku plavat. Víme minimálně, že jejich pozice je velmi výhodná, startovní čára dobře umístěná a sebehodnocení vysoké. Nabízejí se k dispozici hned zjitra.) Hospodář s nimi smluvil denár na den. Denár, slušná denní mzda – základ, co člověk k životu potřebuje. Podruhé hospodář najde dělníky v devět – s těmi ovšem už nesmlouvá. Slíbí jim prostě, co bude spravedlivé. Jak vy byste si představili spravedlivou odměnu pro ty druhé? Co to je spravedlnost? Podle čeho ji měřit? A k čemu je vlastně spravedlnost dobrá? Asi bychom se minimálně shodli, že i ti dělníci najatí okolo deváté mají nárok na docela slušnou odměnu, vždyť také oni stráví většinu dne v práci… Náš dobrý hospodář tedy už sehnal dvě slibné, motivované party… Průměrný zaměstnavatel by možná tou dobou pomalu přestal shánět… Proč však náš dobrý hospodář chodí na tržiště dokola – i ve tři hodiny, i v pět? Koho si myslí, že ještě najde? Je na té vinici tolik práce, že se to ani nedá stihnout? Žeň mnohá, dělníků málo? Ale i kdyby bylo té práce tolik, neusoudil by normální zaměstnavatel pomalu, že dělníci zevlující na tržišti v pět budou možná už těžko zaměstnatelní? Nestranil by se jich spíš naopak, v domnění, že mu chod pracoviště podryjí? Našemu velkorysému hospodářovi jde možná v první řadě o všechny ty lidi, lidi jsou pro něj přinejmenším neméně důležití než samotná práce.
Na jeho otázku, proč tam tak nečinně stojí, poslední zoufale odpověděli: „Nikdo nás nenajal.“ Pročpak je nikdo nenajal? Byla to náhoda? Schovávali se někde? Vypadalo na první pohled moc slabě a nekvalifikovaně? Zkomplikoval se jim den natolik, že až do této chvíle nedokázali stanout v pravý čas na pravém místě? Nedokázali se prodrat? A nezazněla v jejich odpovědi náhodou i výhrada vůči hospodářovi: „Nikdo nás nenajal, proč jsi nám nedal vědět dřív?“ Jakým pravítkem v tomhle případě měřit spravedlnost? Někdo by si třeba o takových lidech udělal hned jasný obrázek, ale mohl by se pěkně mýlit. Náš dobrý hospodář řekne prostě: „Jděte i vy na mou vinici.“ Hlavní plus pro ně, že i jejich čas přišel. A velké plus pro ně, že opravdu jdou. Ještě že nabídku nenechali plavat, ještě že tou skvělou nabídkou nepohrdli a že ji nepřeslechli. Také oni se seberou a na tu vinici dojdou. A lepší je přijít tam pozdě než vůbec.
V podobenství už nezazní ani zmínka o tom, jak kvalitně pracovali ti poslední. Podobně jako tam nezazněla zmínka o tom, jak kvalitně pracovali ti první. Prosím vás, věřme, že všichni pracovali nejlépe, jak mohli. Člověk má vždycky dělat to nejlepší, co sám zmůže, a nesrovnávat se přitom s ostatními.
Namísto porovnávání práce dělníků se vyprávění točí okolo dalších pozoruhodných dobrodružství hospodáře. Dochází k nezvyklé organizaci výplat. Hospodář řekne správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!“ Proč má tak okatě vyplácet od posledních k prvním? Hospodář by přece mohl dopředu tušit, jak si tím naběhne. Nejde o zbytečnost? Nepůsobilo by diplomatičtěji uklidit ony poslední mezitím někam stranou, a dát jim vysněný denár až nakonec, zatímco první už půjdou spokojeně domů? K čemupak exhibice? Možná se hospodářovi jedná o tak zvanou zážitkovou pedagogiku – kdy se přítomní něco nového naučí tím, že něco zajímavého prožijí? Možná se právě předvádí v praxi to, o čem apoštol Pavel píše: „Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: (…) co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ Hospodář možná postupuje tak, aby to i ty první trklo, aby i oni přehodnotili priority…? Anebo ani až tolik nejde o zážitkovou pedagogiku, ale jde opravdu čistě o ty poslední. Patří to snad přímo k dobrým mravům a k bontonu království nebeského, že od posledních se začíná? Jako když vpustíte do dveří nejprve ženu? Anebo když se považuje za vhodné, aby větší firmy zaměstnávaly i lidi handicapované – což myslím dokazuje, že zákonitosti království nebeského se více či méně dokonale vepisují i do našich běžných zákonů… Patří to tedy prostě k dobrému nebeskému chování, že těm posledním se dává přednost?
A možná – a to je už vyloženě fabulace, ale stejně mám potřebu to říct: Možná by mohl hospodář mít ještě další důvod k prohození pořadí: Možná lze mezi těmi posledními najít i takové zoufalce, kteří by z dlouhé fronty pološíleně utekli dřív, než by na ně došla řada… Zoufalci, kteří už ani na výplatu nevěří. Nevěří, že se k nim svět ještě zachová dobře… I jejich víra v dobrého hospodáře visí na vlásku. Čekají už jenom kopance, podrazy a facky. Budiž to řečeno alespoň teoreticky, alespoň na okraj jakožto upozornění na sklony některých posledních…
Záležitost těch posledních už ale mezitím hospodář zpracoval… Větší vrásky mu nakonec přidělávají paradoxně naopak ti první, na první pohled bezproblémoví zaměstnanci. „Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘“ Dávají najevo, že jim to připadá nespravedlivé… Stížnosti na nespravedlnost provází lidstvo od prvopočátku. Už malé dítě sleduje ostřížím pohledem přístup rodičů k sourozencovi, a každou chvíli protestuje: „To je nespravedlivé!“ Pocit nespravedlnosti se do vztahů neúnavně vkrádá. I věrní členové společenství mohou mít každou chvíli pocit, že jim chybí víc uznání, víc pozornosti, víc zadostiučinění. Je ale zajímavé, jak se představa spravedlnosti postupně těm prvním v hlavě převrátila. Oni už neřeší, zda sami dostali dost. Řeší už jen, zda ti druzí nedostali méně. Oproti druhým si přáli být zvýhodněni. Přáli si, aby ti druzí byli znevýhodněni…
Hospodář však žádnou chybu neudělal, když dal těm prvním denár, na kterém byli od začátku domluveni. Dostali tolik, co potřebují. Hospodář naopak udělal něco navíc, když dal to potřebné i těm druhým. Z vlastního majetku velkoryse rozdal. Jenom ten hospodář skutečně tratil. A teď za to ještě musí čelit kritice.
Nakonec už jen posmutněle odpovídá: „‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘“
To je zajímavé – v hloubi nemusí jít až tolik o spravedlnost. Možná je ve hře jen prostá, přízemní závist: „Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“
Je to závažná, otevřená otázka i pro nás, když máme dojem, že horujeme pro spravedlnost a oprávněně se rozhořčujeme nad podle nás nezaslouženou péčí o druhé lidi, o lidi odjinud – je to závažná, otevřená otázka, jestli jsme v tu chvíli opravdu ti praví strážci morálky a dobrých hodnot, anebo jestli prostě spíš něco skrytě nezávidíme. A možná i něco, co ani není potřeba tolik závidět, protože v posledku by se ukázalo, že sami dostáváme stejně – stejně nezasloužené Boží pozvání, stejně vrchovatě Boží přízně a stejné množství Božích darů, které právě v tu chvíli potřebujeme k životu.
Modlitba po kázání s vyznáním vin, víry a ochoty k odpuštění:
Pane, vyznáváme, že také naše oči mohou být závistivé a lokty ostré,
vyznáváme, že podceňujeme Tvou láskou
i tíhu problémů lidí, které snižujeme,
uvědomujeme si, že v takové atmosféře podceňování a ponižování
jsi i Ty sám zůstal ukřižovaný.
Děkujeme Ti, že právě v takové atmosféře zůstala otevřená Tvá cesta smíření.
Děkujeme Ti za přízeň, kterou si nezasloužíme,
za přízeň, s níž nás zveš ke spolupráci na Tvém díle,
ke spolupráci, k níž patří také práce na vzájemných vztazích.
Amen.