Lukáš 5, 1-11
Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.
Online: https://youtu.be/h8GQNXgXEHY
1.
„Zázračný rybolov“: tak se obvykle nazývá příběh, který jsme slyšeli. Novozákonní vyprávění o povolávání učedníků mají zvláštní napětí. Někde volá a povolává Ježíš své následovníky na první pohled obyčejně, nezázračně. Impulsem je pouhé Ježíšovo slovo. Tak je to i v jiné verzi tohoto příběhu v Markově evangeliu. Ježíš jde kolem Galilejského jezera, zavolá na rybařící učedníky: „Pojďte za mnou“.a ti hned všeho nechají a následují ho. I to je však zázrak. Neboť když Bůh volá a člověk to volání zaslechne a promění ho to: to je vždy něco neobyčejného.
Ale někdo někdy, aby Boží hlas zaslechl, jakoby potřeboval víc popíchnout, praštit palicí. Podle Lukáše Petr a jeho druhové byli právě takto více popíchnuti: byli podníceni k následování nejen slovem, ale i mocným a hmatatelným činem: díky Ježíšovi našli hojný úlovek tam a tehdy, kde se již zdálo, že je vše marné. A tím úlovkem nakonec nebyly ty ryby.
2.
Ježíš káže v Galileji, svém rodišti, má to tam velký ohlas. Až tolik, že jednou musel kázat z lodi rybáře Šimona. Když Ježíš přestává hovořit k zástupům, obrací se k Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu“(v.4). Šimon a jeho přátelé měli za sebou neúspěšnou směnu. Ale asi je logické, že na mělčině mnoho ryb neulovím, nemůžu ani pořádně shodit sítě. A tak se musí se zajet tam, kde je voda hluboká. Petr, zkušený rybář, realisticky namítá: „namáhali jsem se celou noc“. Zde Šimon-Petr hovoří jako rybář-profesionál, který ví, že Ježíš je lovec ryb-amatér. Petr dobře ví, co je při lovu možné, a co nikoliv. Jestliže nechytili nic v noci, kdy jsou podmínky nejvhodnější, ve dne to nepůjde vůbec. Ježíšovo slovo se zdá být vzhledem k okolnostem spíše absurdní. Boží věci jdou často proti tomu, co považujeme ve světě za normální a běžné. Petr se ale odváží tohle Ježíšovo slovo vzít vážně. A souhlasí: „Ale na tvé slovo spustím sítě.“ A tento zdánlivě marný počin se vyplatil. „Když to učinili, zahrnuli velké množství ryb, až se jim sítě trhaly“.
Tohle Petrem otřáslo. Až tak, že Ježíšovi padá k nohám. Petrem však neotřásl projev nečekané Ježíšovy profesionality. Jako když vás někdo překvapí, co dokáže, ač na to nevypadá. Petr je otřesen, protože si uvědomil, že s rybařením je konec a každodenním zajížděním do hlubokých vod. Sám totiž ve svých propastných hlubinách lapen do Ježíšovy sítě. V Ježíšově osobě se ho dotýká a na hladinu vytahuje Boží království: to, o čem Ježíš před chvílí hovořil a co možná Petr považoval jen za zajímavá slova.
Petr prosí na kolenou a sebekriticky vyznává: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný!“ Petr hledí do tváře Ježíšovi, hlubokému člověku. A v jeho tváři se zračí i Boží tvář, Boží svatost, to, co bychom mohli nazvat Boží hlubinou. Když se člověka dotkne Boží hlubina, prosvítí v našem srdci často to, co bychom raději nikdy vidět nechtěli. Ať byl Petrův hřích jakýkoliv, Ježíš s ním teď o něm nechce mluvit. Ale uklidňuje ho a vysílá. A tak to Bůh, když se zjevuje, většinou dělá. Říká: „Neboj se!“ Co následuje potom, je u každého člověka různé. Petrův úkol byl: Už nelovit ryby, ale lidi. Petr se tedy má vzdát nejen tohoto zázračného úlovku, ale celého dosavadního života. Ježíš ho svým slovem a náhlou hojností úlovku povolává do radikálního rekvalifikačního kurzu Božího království a jeho hojnosti.
3.
V tom příběhu se mluví o hlubině, na kterou má Petr zajet. Zdánlivě vedlejší motiv, ale jak působivý. Hlubina, hloubka je dvojznačná skutečnost: jako fyzikální skutečnost i jako obraz. Hloubka je nebezpečný prostor, kde je lidský život ohrožen. O to více, je-li hloubka spojená s vodou. Hrozí do ní pád, hrozí, hrozí v ní utonutí. V hlubině obvykle bývá i neproniknutelná temnota. Proto je v Písmu hloubka často symbolem chaosu, s nímž se dnes a denně setkáváme, který nás dnes a denně ohrožuje. V nás samých, v životech těch druhých, v individuální i společenské rovině. Po světě se potuluje mnoho reprezentantů takovýchto hlubin, lidí posedlých temnotou, kterou více či méně skrývají pod povrchem, pod hladinou svých činů a slov, kteří si této své hluboké temnoty ani nejsou vědomi. A na světě je ještě více lidí, kteří jsou ničivosti těchto temných hlubin bezbranně vystaveni. Tuhle propastnou hluinu v sobě objevil Petr, tyhle hlubiny nám nasvěcuje Boží slovo.
Hloubka, hlubina však může být chápána i pozitivně. V tomhle příběhu je to životadárný prostor, kde jsou ryby jako základní obživa. Pod hladinou je to, co je na první pohled neviditelné, vzácné, protože to není možné jen tak dosáhnout, protože to není možné vůbec dosáhnout. Hloubka může být místem, které poskytuje prostor pro skrytý zdroj života, hlubinné prostory umožňují uschovat velké množství skrytých pokladů. Hloubka jako protiklad povrchnosti a plytkosti a prázdnoty.
Právě proto se hovoří i o Bohu jako o hlubině: jeho skutečnost je nezměrnou, skrytou a leckdy jen stěží dosažitelnou zásobárnou života, přístupnou jen díky jeho milosti.
Bůh dal Petrovi možnost na tuto hlubinu zajet. Ježíšovo slovo a Ježíšem nachytané množství ryb mu umožnilo nahlédnout svůj život jinak a dát se do služeb Božího království.A tu možnost dává Bůh ve svém slovu i nám, každému jedinečným způsobem. Tu více dramaticky, tu více obyčejně, ale přesto zázračně. Když se to děje, rozpouští a proměňují se naše zaběhané představy o Bohu, o světě, o nás. Když se to děje, mohu v novém světle nahlédnout svou minulost a přítomnost. Mohu vidět ty propastné hlubiny hříchu, ale i ty životadárné hlubiny Boží a toho, co z nich mi bylo dáno.
Z Petra a jeho přátel se tomto zajetí na hlubinu a vyzvednutí jejích skrytých pokladů stali apoštolové, muži Božího slova. To byl jejich jedinečný, neopakovatelný úkol. Způsob jejich opuštění všeho byl radikální. Odešli od každodenního povolání, od každodenních vztahů, odešli, tak jako Ježíš, do vydanosti, nezajištěnosti, často do skutečných sociálních hlubin, aby se jen věnovali zvěstování evangelia.
Ne každý je takto volán. Ale každý z nás se má vzdávat věcí, které ho neustále drží na povrchu. Které mu brání vidět to skryté a pod-povrchové. Díky Bohu je tu každý den šance žít život v jeho životadárně hloubce.