Dt 6, 4–9 (1. čtení: 1 J 4, 16–21)
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
I.
„Kdo z Boha jest, slova Boží slyší.“ (Jan 8,47). Pamatujete si někteří z vás, v čem je tato věta z 8. kapitoly Janova evangelia pro litoměřický sbor významná? Ano, byla napsána kdysi – před renovací modlitebny – na zdi za mnou, nad stolem Páně. Měla asi potěšit, ujistit: my jsme z Boha, my Boha slyšíme. Ale také mohla znejistit: jsem, jsme z Boha? Slyšíme jeho Slovo? A nebo měla také povzbudit: jsi z Boha, a tak znovu naslouchej, kdo je Bůh!
Tento nápis, a vůbec nápisy na stěnách evangelických reformovaných modliteben navazují na židovskou tradici, která vychází z tohoto ústředního textu starého zákona a židovského náboženství. Kde se píše: „napíšeš [tato slova] na veřeje svého domu a na své brány“. Jde o hlavní vyznání víry Izraele. Nazývané Š´ma, což je hebrejsky ono „slyš“. Hospodin, Bůh Izraele, je Bůh jeden, jediný. Jedinečný, odlišný od pohanských božstev okolních národů. Nesrovnatelný. Dárce zákona, který vede k životu. Je to tak trochu něco jako naše Apoštolské vyznání víry. Kde vyznáváme: slyš církvi, tvůj Bůh, je Bůh trojjediný.
Každý Izraelec, každý příslušník židovského náboženství si tento text s vyznáním víry v jednoho Boha měl a má ráno a večer zopakovat v rámci bohoslužby, spolu s dalšími modlitbami a požehnáními. V tom textu se také vyzývá, aby ta ústřední zvěst byla připomínána právě i hmotně: napsat si ho na „veřeje domu a své brány“.
Židé, když se modlí, tak si po vzoru tohoto textu dávají jednak na paží, jednak na čelo pásek, tzv. tfilín, modlitební řemínek s krabičkami, kde jsou zapsány pasáže z tóry. Křesťané se většinou s takovými pomůckami nemodlí (pokud pominu růženec u římských katolíků). Ale mám kamarády, kteří si pro ně důležité biblické verše nechali vytetovat na části svého těla.
II.
Ta slova v krátkosti shrnují, jaký Bůh Izraele je. Jaký je ten Bůh, který je Otcem Ježíše Krista. Ale také vyzývají, jak se člověk k tomuto Bohu má chovat. Jak se k němu má vztahovat. Izrael má tohoto Boha milovat. Tento příkaz se stal trvalou součástí i křesťanské tradice: milovat Boha, bližního a sebe sama. Láska: to je to nejdůležitější, z čeho má člověk žít, co má žít. A na co nemá zapomínat.
Ostatně, ty příkazy předpokládají naší lidskou situaci: my lidé máme tendenci notoricky zapomínat. A proto musíme být proto znovu a znovu upomínáni. Známe to z lidového moudra, až otřepané pravdy: „Opakování je matka moudrosti“.
Ale to je pozitivní smysl všech náboženských rituálů. Bohoslužeb, modliteb, pobožností. Jsou to Boží dary, skrze něž Bůh se dostává do našeho srdce. Jsou to možnosti, přerušení běžného času, kdy i my spolupracujeme s Bohem a to důležité si připomínáme, opakujeme, upevňujeme. Je to výraz naší věrnosti Bohu, naší odpovědi na jeho zavolání. Chcete-li: jako výraz naší lásky k Bohu.
Má to však háček: Samozřejmě záleží na tom, co si opakujeme. Neboť jak praví jiné rčení: stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A také neustálé opakování něčeho, co je pravdivé, co je tradiční, co se osvědčilo, nezaručí, se si to také vnitřně přivlastníme. Že se to stane součástí našeho života. Naší existence. Že ta slova také budeme „mít v srdci“. A že ta slova také budeme konat. Náboženské rituály mohou od Boha také odvádět. Mohou dokonce k přístupu k Bohu bránit. Stejně jako rozmlouvání o Bohu. Které může být velmi pravověrné. Velmi zbožné.
To je „kříž“ každého „vštěpování“. Ať skrze rituály, ať skrze vyučováni. Je to obtíž každého vyučování tradici, každého vyučování těm věcem více či méně podstatným, více či méně týkajícím se celé šíře života, či některé z jeho částí. Proto bylo také ze strany proroků, ale třeba i naší evangelické tradice kritizováno, když se láska člověka či církve k Bohu příliš zúženě spojovala s přesným vykonáváním rituálů, intenzitou modliteb, či s „chozením do kostela“. Není to automaticky znakem pravé zbožnosti.
III.
Ta slova hovoří o milování jednoho Boha. Vztah člověka k Bohu se v bibli a křesťanské tradici může vyjádřit různě. Např. člověk má dodržovat to, co Bůh řekne, co Bůh zjeví. Nebo dbát na jeho příkazy. Sloužit mu. Nebo má člověk má v bibli Boha poslouchat. Nebo se má Boha „bát“. To je ještě rozporuplnější pojem a asi právem se dnes užívá spíše zřídka. Tato slova mohou vyvolávat různá nedorozumění. Ten Bůh díky nim může se proměnit v přísného zákonodárce, v hroznou naštvanou bytost, která vyvolává strach.
Milovat Boha. To je vysloveně pozitivní. A to milování má být intenzivní. Celostné. Máme ho milovat „Celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ Slovo láska vzbuzuje pozitivní představy. I zde ovšem dochází k nedorozumění. Jako výrazem lásky k Bohu není jen pravé slavení, tak jím také není jednostranně to, co s láskou často spojujeme: totiž neustálá přítomnost pozitivních emocí, citů, neustálé vědomí Boží přítomnosti a vědomí smyslu všeho, co je a bude. Láska k Bohu není měřitelná intenzitou pozitivních emocí. Ty být mohou. Ale je to něco, co se objeví a zase zmizí. Posílí nás to, ale co je darem, na který musíme čekat.
Se slovem láska je – nakonec i v bibli – spojována výlučnost vztahu těch, kteří se milují. A s touto výlučností je spojena i žárlivost. Dokonce o Bohu se hovoří (v Desateru), že je žárlivě milující. Jak často ti, kteří o sobě tvrdili a tvrdí, že Boha milují, planou hněvem a nenávistí vůči těm, o nichž se domnívají, že Boha milují málo. Často v strachu, že by Boží jméno mohlo být neláskou těch druhých, často jen údajnou, navěky znesvěceno. Jak často údajné milovníky Boha ovládá strach, že by neláska těch druhých mohla ohrozit jak je samé, tak Boha samého. Ovšem nenávist v žádném případě nemůže být spojována s láskou k Bohu. A co žárlivost?
III.
Ve starém zákoně se sice několikrát o Bohu hovoří, že je žárlivě milující. Ale díky Kristu víme, že to rozhodně není taková láska majetnického božského násilníka, který by se při každé příležitosti cítil být uražen a potřebuje své lidské milovníky k tomu, aby tuto uraženou čest násilně hájili. Jak se tomu v dějinách často dělo a bohužel děje dodnes.
Co to je, že Bůh miluje? Že jeho vztahem k nám, ke mně nic neotřese. Je stálý, pevný. Stabilní. Bůh ví, co je pro mě nejlepší, co je smysl, úkol poslání mého života. Jde mu o mně. Nejsem pro něj jen prostředkem k vykonání plánů, které se mě nijak netýkají.
A na tohle člověk nesmí nikdy zapomenout. To si musí neustále připomínat. Jinak začne běhat za jinými bohy, kteří jsou vesměs jen produkty jeho náboženské fantazie. A tito bohové jsou těmi, kteří potom činí svět chladný, nemilosrdný, bez lásky. A Bůh nechce svět bez lásky. A to, že je žárlivý značí, že proto také něco dělá. Že aktivně vystupuje proti světu, který zapomíná na lásku, na to, kde se lidé přijímají ve své celosti.
Milovat Boha „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“: to ve svém životě naplnil jen Ježíš Kristus. Díky němu můžeme milovat Boha i my. Sice nedokonale. Ale Bůh zná naše jedinečné srdce, naše křehké duše a naše často omezené síly. A neustane nám svá slova vštěpovat. A na nás je také, si ta jeho slova vzájemně připomínat. Připomínat s láskou. Amen.