L 14, 15–24 (1. čtení: Iz 55, 1–5)
I.
Že nikdo dnes nemá čas, že lidé na sebe nemají čas, je běžný povzdech. Skoro otřepaná fráze. Doba je zrychlená, každý se za něčím honí, jen ne za podstatnými věcmi. Asi i každému z nás se již někdy stalo, že jsme neměli na někoho čas. Na své přátele, na své rodiče, na své děti či vnoučata. Omluvili jsme se, přednesli přesvědčivé důvody, proč nemůžeme přijít, proč tu pro druhého nemůžeme teď být. Ale pak pak nám to bylo líto. Třeba i proto, že ten druhý se kvůli zrušenému setkání nahněval, urazil, zarmoutil. Protože jsme si uvědomili, že jsme dali přednost něčemu méně důležitému. Nemáme na sebe často čas. To je naše lidská situace. Slyšeli jsme známé Ježíšovo podobenství. A v něm se ta naše situace také odráží: zde také lidé na sebe nemají čas. Ovšem: to podobenství nehovoří vlastně v první řadě o tom, jak a že na sebe nemají čas lidé mezi sebou. To podobenství hovoří o tom, že a jak lidé nemají vynalézavě čas na Boha. Nemají čas na věčnost. V tom podobenství se vypráví však především o tom, že a jak Bůh má čas na lidi a jak je Bůh vynalézavý v tom, aby si lidé na něj ten čas udělali. Aby ten svůj čas nechali proniknout věčností.
II.
Ježíš, pozvaný na hostinu k jednomu z farizeů, vypráví velmi zvláštní příběh. Vše je v něm v rozporu s běžnou zkušeností. Jak tehdy, tak dnes. Jeden, neznámý, anonymní, ale pravděpodobně mocný a bohatý člověk pozval mnoho lidí na hostinu. A vysílá svého služebníka, aby pozvaným připomenul, že je již vše připraveno a oni mohou přijít. Ale pozvaní odmítají. Omlouvají se, ne, vymlouvají, že nemají čas. Ne kvůli tomu, že by tomu velkorysému hostiteli třeba nedůvěřovali nebo se ho báli. Odmítají ho kvůli pro lidi často tak důležitým pracovním a vztahovým záležitostem. Jeden nemůže přijít kvůli vizitaci nově koupeného pole, druhý musí otestovat nová zemědělská zvířata. A třetí se ani neomlouvá. Je novomanžel, chce si užívat nově nabytého štěstí.
Vlastně by se to jejich omlouvání dalo pochopit. Ovšem ti lidé již pozvání vlastně přijali! Slíbili, že přijdou. Ale pak na poslední chvíli odmítají. Copak nemohl ten jeden vzít ženu s sebou? Copak ti volové, copak to pole nemohlo chvíli počkat? A podobenství chce také naznačit: pozvání toho „jednoho člověka“ prostě patří mezi ta pozvání, která se prostě neodmítají. Patří mezi ta pozvání, která je třeba přijmout. Z nichž není výmluvy, ani té zdánlivě nejrozumnější.
Raná církev si toto podobenství vyprávěla, když zažívala první negativní zkušenosti s odmítáním evangelia. A tušila: tito lidé, co jako první odmítli, to je právě obraz židovských elit, které odmítly Boží příchod v Ježíši Kristu. Místo Krista jim byly důležitější „pole, vůl, žena“, což znamená: jejich obraz Boha, jejich tradice. Místo farizeů a sadueců a kněží přijali pozvání tedy jiní: hendikepovaní lidé z náměstí a ulic města a lidé z cest a od ohrad. To byli podle Lukáše neurozené, chudé vrstvy v Izraeli. Ti, kdo se skutečně Božímu přicházení otevírali a radostně ho přijímali. A potom také pohané, tedy i my, alespoň z židovského pohledu. Ti si na Boží pozvání čas našli, ti na něj zareagovali a zaplnili místo v Božím domě. Pro ty prvně pozvané však místo v domě již nebylo. Podobenství končí hrozbou: ti neokusí pánovy večeře, vzkříšení spravedlivých se jich již netýká. Skutečně?
III.
Podobenství však nechce podávat informaci o tom, komu bude či byl upřen přístup do Božího království, jakkoliv tímto přemýšlením mnozí byli zaměstnáni. Možná chce to podobenství provokovat, varovat. Nikoliv však jednou provždy určovat. Podobenství nám chce především zvěstovat: Hospodin zve na svou hostinu, do svého království. Ta hostina ještě nezačala, Boží království ve své plnosti tu stále ještě není. Ale hostina je již připravena a tys, člověče, dostal pozvání! Pozvání Ducha svatého, který je takovým aperitivem. To znamená věřit: že Bůh nám daroval čas, abys mohl prožívat tento svůj čas na zemi ve společenství s ním a ostatními lidmi. A Bůh má na nás čas vždy. A inspiruje nás, abychom sis dokázali stanovit priority, čemu je nyní dobré a potřebné svůj čas věnovat. V tuto chvíli, tento týden, v tomto životním období. Bůh je ve svém ve svém zvaní a ve své distribuci pozvánek a předkrmů vynalézavý. Činí vše proto, aby se s tebou mohl sdílet, aby tebou mohl večeřet a ty s ním. I toto podobenství bylo jedním z takových vynálezů. A když ty, když člověk toto pozvání přijímá, i on se stává vynalézavým. Vynalézavým v „konání hostin“, vynalézavým ve sdílení, dělení se, sycení, dávání, braní. Vynalézavým v žití, v soužití.
Když Bůh zve, tak člověk má za sebou nechat vše časné, všechny časné vazby. Ale právě proto, aby opět nalezl jejich hloubku. Abychom v naší časnosti a každodennosti nacházeli t stopy té velké hostiny. Třeba právě i tehdy, když se věnujeme všednodenním záležitostem, „poli, páru volů, ženě či muži“. Abychom v našem životě rozpoznávali, že jsou chvíle, kdy není možné se od práce, ekonomických záležitostí a od žití ve vztahů distancovat, a právě už vůbec ne s náboženskou výmluvou. Však naše reformační tradice zdůraznila, že pravou službou Bohu není teprve život v ústraní, odříkání, ale je jí již život v každodennosti. Naše závazky, jsou-li konány věrně, ve víře a lásce, jsou již Božím povoláním! Celý prostor rodinného, občanského, společenského života je příležitostí k osvědčení víry.
Aby nás však každodennost nepohltila, abychom ji zvládali v pravdě a opravdově, je tu právě i druhá stránka věci. Potřebujeme přerušení, ať v neděli v kostele, ať ve chvílích vnitřního zastavení. Potřebujeme tato přerušení, kdy si rozpomínáme na Toho, kdo nám toto vše umožňuje a dává. Právě v těchto chvílích přerušení se občerstvuje naše víra, že vše, co máme, je Boží dar.
A tu víru jsme již dostali a stále znova dostáváme jako pozvání Ducha svatého. A Duch má na nás stále čas. A nepřestane nás ponoukat a bude nám bránit, kdykoliv bychom se Bohu uzavírali. Kdykoliv bychom se tomu Božímu zvaní vyhýbali, vytěsňovali ho a nebrali na vědomí. Duch svatý nás nepřestane ponoukat, abychom nebyli pohlceni naší každodenností. Tato duchovní moc je neodolatelná, jakkoliv mnohé proti tomu mluví! Někdy se zdá, že úplně všechno. Tolik lidí, co se zdají, že odolávají! Jak často se zdá, že my odoláváme. Ale nám je uloženo se na to odolávání fascinovaně neohlížet. Nám je uloženo z této Boží neodolatelné víry tady a teď žít a svědčit o ní: abychom na sebe měli čas. Abychom se z toho radovali. A tím už okoušeli drobky z chleba, který budeme jednou jíst v Božím království. V to doufáme. Amen.