L 18, 9–14 (1. čtení: Ef 2,4–10)
I.
„(…) pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů.“[1]
Asi jste mnozí poznali neblaze známá slova tzv. Anticharty, jimiž se oficiální komunistická propaganda snažila obhájit útlak těch, kteří se v rámci Charty 77 proti režimu postavili. Režim, který se oháněl humanismem, světlou budoucností člověka, užíval náboženské temíny světla, míru, byl sám ve své hlubině byl nehumánní, antihumanistický (je to o to horší, jestliže se komunistické hnutí ve svých prvopočátcích oprávněně zastávalo těch, kteří byli společensky pohrdáni). A své pohrdání těmi, kteří měli odvahu ho kritizovat, se režim zdůvodnit nebál a dokonce se ke svému pohrdání přihlásil.
Ve světě a v jeho ideologiích: tam se vědomí spravedlnosti, vědomí řádu a hodnot jakoby s pohrdáním dá sloučit. Ale můžeme to i obrátit: copak se při vědomí hrůz, které napáchal třeba právě komunismus (ale nejen on, i nějaká jiná ideologie), nenabízí těmi, kdo mu věrně sloužili, pohrdat? Kvůli zamřeným životům, které za sebou takové režimy – a lidé jim oddaně sloužící – zanechaly?
Ovšem co víra a pohrdání druhými? To přeci nejde dohromady. Ani kdyby člověk vytrpěl opravdu hrozné věci od druhých lidí, tak jeho odpověď nemá být pohrdání, ale odpuštění či snaha o něj. Pohrdání druhými by s vírou dohromady jít nemělo. Být zbožný a vědomě někým pohrdat, považovat ho za méněcenného, ano za méně lidského, za „podčlověka“. Snad jen největší náboženští fanatici by se k něčemu takovému přihlásili. Takovými lidmi však většinou nebyli ani prvotní křesťané, kteří si podobenství vyprávěli, ani Ježíšovi oponenti, farizeové, kterým podobenství vyprávěl.
A také aby si na víře někdo zakládal. Zakládat si na své spravedlnosti před Bohem, zakládat si na své víře, na své zbožnosti, na své křesťanské existenci. Chlubit se tím, jak jsem hluboce věřící: Copak není jedním ze základů křesťanství, že právě na své víře zakládat nemám, že mám vědět, že ten základ položil Bůh, že to je dar?
Tedy: Zakládání si na vlastní víře, ale i na vlastních výkonech. A tendence druhými pohrdat, nevážit si jich, tendece nevážit si sebe. To vše je ve víře vlastně již nemožné. Ale přesto, jak se více či méně ukazuje, je to něco čím je víra ohrožena neustále. To je tématem dnešního známého podobenství.
II.
Ježíšova podobenství záměrně někdy zjednodušují. Posluchač si tak má něco uvědomit a být motivován k důvěře v Boží moc. Zjednodušuje se v nich a stavějí nesmiřitelné protiklady. Zde dva muži, co se setkávají v kostele, v chrámu – při soukromé pobožnosti. Jeden příslušník náboženské elity, druhý vyděděnec, výběrčí daní ve službách okupační moci. Řekli bychom, že jeden je v očích lidí vzorným člověkem, co plní svědomitě své povinnosti, co svědomitě plní Boží příkazy. A je na to patřičně hrdý. Nemá se za co stydět. Stojí si za svým životem bez výhrad. Nikdo ho nemá co kritizovat. A ten druhý, celník, od něhož nikdo nic dobrého nečeká. Zrádce, kolaborant, nevěřící, co za mrzký peníz nadřazuje zájmy své a zájmy svého chlebodárce nejen zájmu národa, ale i Boží pravdě.
První z nich nepochybuje. Nepochybuje o tom, že je v souladu s Božím řádem. Vědomí řádu zostřuje vnímání toho, co je s tímto řádem v rozporu. Vědomí řádu, vlastního řádu, vidí chaos v lidských vztazích, vidí rozpadající se manželství, vidí společenskou nespravedlnost, zločinnost, korupci. A ne jen zdánlivě, leccos vidí skutečně. I farizeus jistě viděl ostře a pravdivě mnohé. A za to je třeba Bohu poděkovat. A skutečně: za to, že do ničeho takového nejsme namočeni, že se tomu snažíme vyhýbat, za to je třeba skutečně děkovat. Ale má to jeden velký háček. Jedno velké Ale.
Farizeus je „slušný člověk“. Nekrade, nevlamuje se do cizích partnerských vztahů. Možná sám žije ve vzorové tradiční rodině. Skutečně na jeho skutcích nemusí, co do jejich důsledků, být nic zavrženíhodného. Co je však zlé, je jeho srdce, které tiše otravuje vše, co farizeus činí. Tyto jeho dobrté skutky, kterého stojí nemálo obětí, činí bez lásky. Jsou to ve skrytu jeho vlastní zájmy, které nadřazuje zájmu božímu. Tomu velkému Božímu zájmu, totiž abychom se my lidé vzájemně milovali, přijímali, pomáhali si. Byli se sebou solidární ve svých slabostech.
Zato ten, kterému my již dávno fandíme, ale komu by v době Ježíšova života důvěřoval jen málokdo: ten objektivní kolaborant celník se také modlí. Prosí o odpuštění, o slitování. Je si vědom, co vše učinil. Že nežil dobře, v chaosu, že jeho smýšlení nebylo dobré. Narozdíl od farizeových dobrých skutků, kterými se chlubil, se nedozvíme, v čem spočíval ten celníkův hřích. Důležité je, že se kaje. A snad ani nepočítá, že by ho Bůh mohl vyslyšet. „Ani se neodvážil oči k nebi pozdvihnout.“
III.
Celník se ponížil a byl Bohem povýšen: povýšen do Boží skutečnosti, byl mu otevřen přístup do domu božího, do Božího srdce. Farizeus ve své pyšné sebedůvěře, ve své povýšenosti byl Bohem ponížen, byl mu uzavřen přítup do Boží vysokosti.
Ježíš už dále nevypráví, jak to bylo dále. Neobrátily se role? Nebyl celník po svém „povýšení“ opět ponížen? Nevkradlo se do jeho života, který dostal smysl a řád, opět vskrytu pohrdání ostatními lidmi? A nepoznal jednou také farizeus, v jaké zaslepenosti žil? Nepadl třeba jednou i on v pokání na kolena? Třeba jako takový apoštol Pavel, také bývalý farizeus, který vše své zásluhy pro Krista odepsal jako ztrátu (Fp 3,7)?
Víra to je obrazně řečeno stav poníženosti a povýšenosti zároveň. Víra: to není žádná servilní poníženost před Božským majestátem a jakoukoliv lidskou – i církevní – autoritou. Ani sebemrskačství, které na sobě vidí jen to špatné. To ponížení by se dalo přeložit jako vědomí křehkosti vlastního lidství. Lidství, které je náchylné se stále přeceňovat, šplhat do nebe. Ale právě i podceňovat, nevidět to, v čem jsme jedineční, neopakovatelní. V čem skutečně nejsme jako ostatní lidé. Toto ponížení je vědomí vlatního lidství před Božím majestátem, před nepodmíněností jeho láskyplného přijetí. Poníženost je tedy pokora. A ta povýšenost víry: to je vše jiné než arogantní duchovní pýcha, která jako ten farizeus z podobenství pohrdá druhými. Ani to není povýšenost nad všední starosti našeho každodenního fungování. Ta povýšenost je přítomnost toho věčného základu v našem životě, který nám umožňuje milovat. Ten Boží základ nám dává naději, výhled do budoucnosti, nadhled a odstup. Který nám umožňuje podívat se nad sebe a na svět s humorem. Který nám dává zdravé sebevědomí. Totiž takové sebevědomí, které důvěřuje Bohu, miluje bližního a sebe sama. Ať jen takováto povýšenost a poníženost vládne v našich srdcích, v našich domech, v celé církvi a celé společnosti. Amen.
[1] Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, Rudé právo 29.1. 1977.