Jan 9,1-7 1. čtení: List Efezským 5, 8–14
Cestou uviděl [Ježíš] člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.
I.
Příběh vypráví v první řadě o velmi radostné sobotní události – Ježíš navrátil zrak slepému člověku. Navíc člověku v sociální nouzi. Zvláštní a nápadné na tomto příběhu, z něhož jsme přečetli jen začátek, je na první poslech ten zázrak, že někdo od narození slepý najednou vidí. Co by za to nevidomí lidé dali. Ale nápadné na tom příběhu také je, že se v něm z toho uzdravení nikdo moc neraduje. I ten uzdravený ze začátku neměl moc důvod k radosti.
Když ten muž prohlédl, konečně viděl barevnost světa, který mu byl celý život odepřen. Co viděl? Viděl a zažíval, že jeho prohlédnutí je pro všechny hrozný problém. Místo radosti řeč o hříchu, vyšetřování, předvolávání jeho rodičů, jeho samotného. Klima nedůvěry a bezradnosti. Sousedé ho nepoznávají. Farizeové nevěří, že byl uzdraven a že byl kdy vůbec slepý. Ježíš si také u farizeů naběhl, protože uzdravoval v sobotu, mimo oficiální ordinační hodiny.
Možná jsme to v životě nějak zažili. Když člověku něco dojde, něco si uvědomí, o sobě, o druhých, ano o Bohu. A posune se, a okolí zůstává stále stejné a nerozumí, o čem to mluvíme. Nebo co děláme. A možná to okolí bývá právě naše nejbližší rodina či známí. A nebo i rodina širší, jako pro toho člověka tehdy byli takovou širší rodinou členové jeho vlastního národa.
Příběh ukazuje na to, jak se (Boží) dobro v našem světě leckdy těžce prosazuje, jak lehce je vystaveno nedorozumění, jak si to lidé vždy blbě vyloží, překroutí. Jak je Boží skutečnost v jistém ohledu bezbranná, když se dostane mezi lidi. A jak i lidé, kteří jsou ji zasaženi, jsou vystaveni ústrkům. A se dokážou se těm ústrkům odvážně postavit.
II.
V tom příběhu tahle série nedorozumění začíná už u Ježíšových učedníků. Když učedníci vidí nouzi toho muže, tak první, co je zajímá, je souvislost jeho celoživotní slepoty s jeho vinou, s jeho hříchem. A nejen jeho hříchem, ale také hříchem jeho rodičů. Už jsme o tom nedávno mluvili – přesvědčení, že vina rodičů je trestána na dětech, to byl obecný názor tehdejší doby. V židovství byl také obzvlášť přítomen. Asi pod vlivem těch biblických slov, kde se píše, že Hospodin stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení.
Po souvislosti viny a handicapu, věřím, bychom se u druhých lidí asi neptali. I díky tomuto textu! Ne že by se tedy dnes takto lidé neptali a nehledali odpovědi. Mluvili jsme o tom na biblické – nauka o reinkarnaci a karmanovém zákonu, která hraje ústřední roli v buddhismu a hinduismu, se právě na smysl nepochopitelného utrpení a nerovnosti mezi lidmi snaží dát odpověď: jsi nemocný, hendikepovaný, nedaří se ti, jsi na okraji společnosti? To je proto, že jsi v minulém životě nastřádal špatnou karmu, a proto se ti toto v tomto životě děje. Člověk může být ještě rád že neskončil jako pes či moucha.
Vlastní minulé životy – tahle myšlenka v křesťanství místo nemá. Ale touha odpovědět na otázku, proč se někomu daří dobře a někomu hůř, ta je tu stále, a nemusíme si brát na pomoc myšlenku minulých životů.
Nám se často nabízí dvě alternativy: buď za to můžou poměry, nebo ten který člověk osobně selhal. To, že každý je svého štěstí strůjcem a Bůh člověka podle toho trestá či odměňuje, je neustále silně rozšířená myšlenka. Také proto, že to leckdy uklidňuje – ten si za to může sám, mně se nic takového stát nemůže. A nebo to může zase vést k vyviňování – ten za to nemůže, to poměry. Obojí má v sobě část pravdy, samo o sobě to vždy vede do scestí.
Reakce učedníků je tedy docela typická. A vlastně také ukazuje ještě k něčemu, co je nám lidem vlastní. Nemůžeme jinak než hledat smysl v našem světě. Vlastně nemůžeme žít bez toho, aby nám náš svět připadal smysluplný, plný významu. Smysl se snažíme vnést i do událostí či dějů či příběhů lidí, kde ten smysl je – když se na to podíváme ve světle evangelia – v našich podmínkách jen těžko k nalezení: u nemocí, neštěstí, hrozivé lidské viny.
III.
Ježíš vůbec nechce o jejich otázce po hříchu a vině diskutovat. „Nezhřešil on, ani jeho rodiče.“ Tím samozřejmě nemyslí, že by vůbec nezhřešili. Spíše chce říct: v tomto případě, kdy je pomoci člověku v nouzi, je scestné spekulovat o jeho vině, zda si to zasloužil, zda ho za něco Bůh potrestal a tak dále. Pokud už je nějaký smysl slepoty tohoto konkrétního člověka, tak to, aby byla teď a tedy, v této konkrétní situaci odstraněna. Na něm se nyní v tuto chvíli mají ukázat Boží skutky.
A to je důležité poselství tohoto příběhu: po smyslu utrpení druhých lidí, proč trpí, se sice můžeme ptát. Jak jsem řekl, je to něco bytostně lidského. Ale takové ptaní má své meze. Má smysl jen potud, pokud vede ke konkrétní pomoci. A takovou pomocí může být i „jen“ modlitba nebo vhodně zvolené slovo, které pomůže. Protože takové ptaní je často úhybný manévr, který od konkrétní pomoci, od konkrétního člověka odvádí.
A tak místo spekulací Ježíš konkrétně pomáhá. V sobotu, o šabatu, ve svátek Boží svobody. Neboť Izrael si má podle knihy Deuteronomium sobotu připomínat právě to, že ho Hospodin osvobodil z egyptského otroctví. (Dt 5, 15)
Jak se v tom příběhu dočtete, a jak jsem řekl na začátku: ten osvobozený člověk měl téměř hned průšvih se „starými strukturami“, zastánci „starého režimu“, starých pořádků, pro něž to, co se stalo, prostě bylo nemožné, proti všem předpisům a zákonům. Ale ten muž, takřka švejkovským způsobem, obstál v pastích, které mu ti čelní náboženští představitelé nastražili, padnul Ježíšovi k nohám a uvěřil v něj.
A my jsme zváni být jako tento od-slepený žebrák. Nechávat si Ježíšem otevírat vnitřní zrak víry, z něhož plyne radost, a cit pro konkrétní situaci, pro konkrétní lidi a pro jejich potřeby, nouze a starosti. A právě s tímto citem jsme osvobozováni ke skutečné a účinné, byť vždy v našem jen částečné pomoci a službě. A také k odvaze nelekat se problémů. V tom všem nám pomáhá a oči otevírá Kristus sám.