Izajáš 63,15-64,3
I.
Jak tomu, co jsme slyšeli, rozumět? Já tady slyším člověka, který (a) přestal cítit Hospodinovu přízeň, ale (b) přesto k němu volá a v tom nalézá novou naději.
Doslova křičí k Hospodinu svoji opuštěnost, bezvýchodnost, obnaženost a osamělost: Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo.
A přesto vyřkne až fantastické přání: Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.
Slyšíme výkřiky zápasu o zbytky víry? A nebo ozvěny boje o živý vztah s Hospodinem? Uvědomění, že nejen Hospodin nám, ale i my jsme se mu vzdálili…? Nevíme kudy kam, tak aspoň voláme: „Vrať se k nám! Navrať se, ty přece musíš mít přehled o místech, kde se ztrácíme! Nevíme, kudy k tobě nazpět… Tak ale přijď ty k nám! Roztrhni nebesa! A někudy k nám sestup! A ujmi se nás znovu!“
Slyšíme úpěnlivý prorocký pláč, který se přelévá možná až do obžaloby Hospodina – ale zároveň nezastírá ani vlastní viny a zmatky. A ozývá se v něm potřeba pochopit, proč se člověk dostává do situací tak bezvýchodných. A proč se v přítomnosti tak strašně nevyzná – ani přes útěšná slova tradičních příběhů: Hospodin nás sem přivedl svým milosrdenstvím a svou věrností… A tak dál.
Prorok se opět ocitl v situaci, v níž nevidí východisko! Naráží na neprostupné hranice, cítí, že vlastníma rukama tu situaci nezmění. Cítí: jsme zase napospas: dějinám, nepřátelům, cizím vlivům, neodhadnutelnosti světa. A my tomu prorokovi možná rozumíme víc, než bychom chtěli.
Možná i na nás doléhá: Proč se děje, co se děje. Proč zažíváme další a další trable. Proč zase cítíme naštvanost, mezilidskou nevraživost. Proč to či ono rušíme. Proč jsme se kolikrát na něco těšili, a zase se to neuskutečnilo. Proč se musíme vyrovnávat i se zprávami o úmrtích na covid mezi našimi příbuznými či známými, sestrami a bratry… A s ohrožením života, na němž se spolupodílíme, teoreticky, kdykoliv vyjdeme mezi druhé lidi…
Kdo by s prorokem nakřičel k Hospodinu? A možná i hůř než jen: Pohlédni z nebes a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí! Kde je tvé horlení a bohatýrská síla? Tvé cituplné nitro a tvé slitování jsou mi uzavřeny? Zní v tom i něco jako palčivá pochybnost: Jsi ty skutečně Bohem? Tím, který vodil Izraele rudým mořem, ztichlou pouští? Palčivá pochybnost spojená s naléhavým apelem k Bohu: Jsi Bohem, tak se vzpamatuj!? Navrať se ke své roli! Vždyť ty jsi naším Bohem a my jsme lid tvůj. Ovce, které paseš, ujmi se své role, my jsme připraveni! Nyní už připraveni jsme!
Jsou/jsme už skutečně připraveni? Čekají/čekáme živého Boha? V čem vlastně spočívá Izajášova připravenost? Kde nastává zlom mezi vírou a nevírou mezi jeho slovy? Izajáš věří, protože stále k Bohu volá, promlouvá.
Modlitba, to je jedno ze znamení Božích otevřených nebes v našem životě: V modlitbě, aniž bychom dál chodili okolo horké kaše a rozsáhle o Bohu teoretizovali, vyléváme Bohu celé své srdce. A přitom si také čím dál jasněji uvědomujeme sami sebe – své cesty před Boží tváří. Pak také čím dál jasněji rozpoznáváme, jak jsme se Bohu vzdálili my. Kde my jsme neporozuměli, nevnímali směr, netrefili… A že třeba nejsme takoví hrdinové, jak jsme si sami sebe představovali. A že jsme po cestě udělali spoustu chyb. A do jaké míry my sami můžeme za leckterá svá zbloudění.
Izajáš vyznává i za ostatní hořkost, naštvání i hříchy… 64. kapitola je toho plná…
Prorok i přes zkušenost bídy své, bídy lidu i bídy světa mluví, hovoří a křičí. Nevzdává to. A neuzavře se! Zůstane otevřen očekávání, že Bůh bude přeci jen jednat! Jak bude jednat?
II.
Izajáš bez zaváhání čeká, až padnou nepřátelé Božího lidu. Hospodinova ruka na ně dolehne! Jako už dolehla na samotný lid Izraele, když byl odvlečen do babylonského zajetí, tak v další fázi Izrael slavně zvítězí a navrátí se domů.
Taková mocná důvěra v Hospodina, který bojuje za svůj lid, kdy se i “hory hroutí” a všechno se třese – taková důvěra mobilizuje. A (někdy) skutečně vede i k pádu nespravedlivých režimů. Babylon v Izajášově době padl… A my si někdy nepřejeme už nic, než aby Hospodin zatočil se vším zlým naprosto nekompromisně, jako když oheň spaluje suché roští a uvádí do varu vodu.
Hospodin opravdu udivuje svou mocí. Ale šokuje nakonec ještě nezvyklejší strategií. Adventně ne-očekávaným vánočním darem: Bůh k nám sestoupil v Kristu… Před tváří tohoto dítěte v jeslích, před tváří tohoto ukřižovaného se mají potácet hory. Tvář takového dítěte má uvést do varu protivníky. Jako když oheň spaluje suché roští, tak Boží přítomnost rozehřívá naše leckdy vychladlá nitra. I naše nejzamrzlejší vztahy před Boží přítomností začínají tát. Ukazuje se, že od Boha s tak lidskou tváří můžeme očekávat rozuzlení úplně jiná, nevypočitatelná…
A vidíme také čím dál jasněji, že některé věci už naopak očekávat nepotřebujeme… Třeba že Bůh by byl pouhým automatem na plnění našich přání. Garantem naprosté životní pohody. Anebo vojevůdcem našich světovládných ambic – počínaje tím, že by provedl výsadek mezi ty, kdo jsou nám protivní… A možná bychom také chtěli, aby silou kouzelného proutku zrušil celou pandemii, a tak aby uvedl svět “zpátky do normálu”. Ale prorocké oči se odvažují dohlédnout neplodnost takových očekávání, jež nic opravdového nevykonají, neznamenají, nezmění. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
Živý Bůh v Kristu mezitím kompletně proměňuje svět – odjinud, zevnitř a jinudy. A celým svým bytím se nasazuje v týlu nepřítele jménem hřích. Izajáš k Hospodinu zvolal: „Kéž bys protrhl nebesa“ – ovšem protrhnout nebesa kdesi vysoko nad námi by ještě nebylo tak velké umění… Ale protahovat se každodenně i nejužšími trhlinami v naší uzavřenosti… Procházet jak uchem jehly celým tím neuspořádaným bohatstvím našich očekávání… Protrhnout mračna, která zabraňují uvidět jeden druhého… I napříč nejhustším hlukovým smogem rezonovat slovem života. Zrodit se mezi námi, i když jsme pod svými střechami nenašli místo… Vyjít nám naproti i v té nejhlubší opuštěnosti, bezvýchodnosti, obnaženosti a osamělosti… V ničem se nezastavit na půl cesty k nám… Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.