Izajáš 40,1-13 (1. čtení: Lukáš 3,1-18)
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma,
provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění.
Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu!
Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!
Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy.
Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.
I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří,
že promluvila Hospodinova ústa.“
Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“
„Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“
Vystup si na horu vysokou, Sijóne, který neseš radostnou zvěst,
co nejvíc zesil svůj hlas, Jeruzaléme, který neseš radostnou zvěst,
zesil jej, neboj se!
Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí,
jeho paže se ujme vlády. Hle, svoji mzdu má s sebou,
u sebe svůj výdělek. Jak pastýř pase své stádo,
beránky svou paží shromažďuje,
v náručí je nosí,
březí ovečky šetrně vede.“
I.
Co vás v poslední době potěšilo? Kdo vás v poslední době potěšil? Co je pro vás útěšné? Často jsou to drobné věci a drobná setkání všedního dne, o kterých bychom právě řekli, že nás potěší.
Potěšení, útěcha – to je věcí všedního dne, ale snad především zlomových událostí v životě jednotlivce i lidského kolektivu. Právě v těch Izajášových slovech nejde o drobnou radost všedního dne. Tady jde o velkou věc. Izraeli v babylonském zajetí se oznamuje, že doba jeho zajetí skončila.
To sice pro mnohé až tak důvod k radosti být nemuselo. Už si v zajetí, v nesvobodě zvykli, v těch zajetých kolejích – tak jaképak potěšení. Ale ta slova se nám zachovala proto, že tehdy je zaslechli ti, pro něž tohle opuštění nesvobody bylo zdrojem velké radosti.
Je to čistá radost, radost z naplnění. Radost z toho, kdykoliv je z člověka sejmuto nějaké velké břemeno. Konečně se to pohnulo, otevřely se ti dveře do světa, do svobody. Jsi volný, už to jde, už je to za námi, už je to za tebou, jsi zdráv, je ti odpuštěno, jsi zbaven nesplatitelných dluhů, exekutor už na tebe nemůže, už se neohlížej za tím, co bylo, běž dopředu. Uff! Díky Bohu! Tohle všechno člověk může říct při takové útěše.
Tohle ovšem nemá být všechno. Nejde jen o osvobození z nesvobody. Lid čeká ještě větší setkání: setkání z Hospodinem samotným, který přichází v moci, jeho paže se ujme vlády, Bůh bude všechno ve všem. „I zjeví se Hospodinova sláva“. A na tohle fantastické setkání je třeba se připravit, volá Izajáš.
Izajáš mluví velmi po-zemsky, velmi krajinářsky. Ne přímo: ukliďte si ve svém srdci, čiňte pokání. Ale „připravte cestu“, „zúrodňujte pustinu“, „stavte komunikační kanály“, propojujte, vytvářejte komunikační kanál Bohu. Izajáš je velmi krajinářský, věcný, protože ty naše vnější zábrany, kvůli nimž nejsme schopni vidět, přijímat Boží slávu, mají vždy co dělat s tím, co je venku, s našimi vztahy.
Odstraňovat překážky v sobě znamená odstraňovat překážky taky venku. A naopak.
A tohle odstraňování překážek mezi mnou a Bohem, a tak mezi mnou a světem a mými bližními, ty mohou být ovšem různé, závisí na situaci. Někdy potřeba „vyvýšit údolí“. Možná třeba udělat si nad svými problémy nadhled? Získat jinou perspektivu? Někdy potřeba „snížit horu“. Někdy potřeba učinit „rovinu“. Slézt dolů z výšin vlastního sebepojetí, přestat být pyšný, slevit z nároků na sebe a na druhé.
Izajášovi ale nejde jen o to udělat místo Bohu v lidských vztazích. Jde ještě dál, jeho radostné volání má univerzální rozměr: „a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“ (v. 5)
Jan Křtitel pocítil Boží povolání, že on má ztělesnit toho, kdo osobně bude tímto připravovatelem příchodu Boží slávy na zem. A nepředstavoval si tento příchod ovšem jako nic moc radostného. Pro mnohé to bude spíš den hrozný, jak o tom také mluvili další jiné starozákonní proroci, kdy vyjde na světlo mnohé a kdy mnozí neobstojí. A Jan se dočkal promluvení těch Hospodinových úst. Ale tak nějak jinak. On i Boží lid se dočkal útěchy, která mnohé svou zvláštní nízkostí zklamala. Jesle? Kříž? Ale mnohé poslala na cestu dál vytvářet v našem světě Boží stezky a silnice.
II.
To že Boží sláva se v našem životě, v našem světě projevuje vždy trochu nebo někdy dost jinak, než čekáme, vede nejednou ke zklamání. Možná na to naráží ta další slova, co tam čteme: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí.“ Možná právě jedna z velkých překážek mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem, je, že těžko snášíme, že v tomto našem světě nemůže něco trvat věčně. Že se nemůžeme vyvléct z tíže konečnosti, zániku a smrti. Ostatně mnozí první křesťané v tohle věřili. Že smrt se jich, když jsou v Kristu, už netýká. Prorok nás vede: Nic netrvá věčně. Všechna sláva polní tráva. Tak tedy se na tomhle bludném základě nestavme své životní projekty (ještě s doufáním, že tomu Bůh požehná). A jak často my lidé často jsme dělali a děláme: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.“ Na věčné časy nebyla ani babylonské říše, ani ta komunistická. A nebo dnes, trochu jinak: ani zdroje naší planety tu nejsou na věčné časy, nejsou neomezené, nekonečné.
Možná jsou ta slova o usychající trávě taková korekce, takové brzda těm osvobozeným: ano teď začíná něco nového, něco krásného začíná kvést tam, kde byla pustina, kde bylo nevlídné horstvo nebo tam kde byla nudná step bez jakýchkoliv kontur a hranic. Ano: teď začíná něco dobrého, barevného. Ale i to má v tomto našem světě svůj konec.
Ale závěr těch slov zase není smutný, není to rezignované či cynické: Aha, takže teda vlastně nic nemá cenu. Ale zase povzbuzení: můžeme kvést, usilovat o smysl, solidaritu, důvěru, a vše to, co z toho může vyrůst, ale máme vědět, že jednou zvadneme. Ale nebojte: Slovo našeho Boha je stále navěky. To slovo, které se v Kristu stalo tělem, které je světlem, které je láska. To dá jednou vykvést našemu životu ještě jinak, víc, než si dokážeme zatím představit.
III.
V závěru těch slov se opět dostáváme do pohybu. Nikoliv sestup, ale výstup. Vystoupit nahoru, aby ta radostná zvěst mohla být co nejvíc slyšet. Je třeba být zesilovačem radostné zvěsti. Potěšovat. (Nechat se potěšit?)
Ale tenhle zvláštní obraz výstupu samozřejmě můžeme označit právě i tím opakem. Sestupem. Bůh sestoupil do našeho světa. Ježíš sice také kázal na hoře, ale především začal chodit mezi prostitutky a podivné existence tehdejší společnosti, na pomyslné dno tehdejší společnosti, mezi ty, kdo byli na dně.
Sváťa Karásek třeba u nás jako farář začal chodit do hospody a začal tam u piva kázat evangelium. Přelomové pro naši církev. A každý z nás je zván, tak jak to umí, jak je komu dáno: nebát se, zesilovat boží radostnou zvěst, těšit tím druhé. Snažit se pracovat na odstraňování hory či propastí, těch nepřekonatelných překážek, jaké si jen mezi sebou dokážeme dělat. Máme k tomu velkou pomoc – Hospodina, našeho dobrého Pastýře, který v Kristu mezi nás sestoupil a stále sestupuje, šetrně nás vede a připravuje nám tak každodenní potěšení.