Ž 7,1-18 (1. čtení: Mt 25, 31–46)
Představa s o u d u se připomíná čtenáři Bible velmi často. Zasahuje člověka v plnosti jeho života, v situacích kritických i tehdy, kdy se zdá, že všechno je v klidu a není potřeba se znepokojovat. Týká se také naší životní pouti a našich pohledů zpět.
Čtení z Mt 25. kapitoly před nás staví ostré rozlišení na ovce a kozly. Až nás to leká, když čteme že „kozlové“ jsou odmítnutí pro h ř í c h y o p o m e n u t í. Tedy přísný postih přichází za to, co jsme nevykonali, za to, co jsme vykonat měli. V našich úvahách asi dost často přichází lítost nad tím, co jsme minuli, co jsme zanedbali. Nebo také, že jsme do jistí míry uvolnili cestu něčemu zlému…
A tu přicházíme k tomu překvapivému zvláště při čtení žalmů: lidé se r a d u j í z toho, že dojde k Božímu soudu.
„(…) pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplésají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. On bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy.“ (Ž 96,12) Soud je zde důvodem u n i v e r s á l n í radosti.
Důvod je zřejmý: Židé – tak často i my spolu s nimi – měli představu pozemského soudu se vší jeho konkrétností. Spravedlnost bude zjednána. Křesťnská představa je však v tom zvláštní, že obžalovaným, tedy tím, kdo je na lavici obžalovaných, je často ten, kdo se domníval, že je s ním všechno v pořádku, že on je ten spravedlivý. Cesta Ježíšova a jeho působení často jakoby převrací spontánní lidské jednání, ve kterém je všechno jasné a přehledné.
V tom žalmu sedmém čteme: „Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě, a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mně jako lev rozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl není.“ (v. 2–3) Nevinně obviněný se obrací s žádostí k Bohu o ochranu a zjednání nápravy. Jde o situaci neprosté bezmoci člověka, který je ohrožen.
Človek víry prosí o i n t e r v e n c i Boží do beznadějné situace člověka nevinně pronásledovaného. Nikde není žádná pomoc, vše je ztraceno, jedině Hospodin může pomoci. Jinde čteme prosbu „Bože vylámej jim zuby, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine!“ (Ž 58,7)
Ironií osudu bývá, že ten, kdo připravuje zlo, sám tím zlým vposledu schází: „Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.“ (Ž 7,16) Tragičnost určitých úseků také národních či státních dějin spočívá v tom, že z l u se dostává posvěcení pro přislibovaný úspěch v budoucnosti národa, státu, skupiny. Ve v. 17 čteme: „To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví mu na lebku padne“.
Z té nouze, z toho násilí zní slova: „Dopomoz mi, Hospodine k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonosti.“ (v. 9b) Či: „Bůh je spravedlivý soudce, každý den má Bůh proč vzplanout hněvem.“ (v. 12) V žalmu121 čteme: „Nedříme, nespí ten, který chrání Izraele.“ (v. 4)
V téhle přetěžké při dávných časů i naší současnosti je silně vyjádřeno: p r á v o musí zůstat právem , byť by bylo potřísněno načas b e z p r á v n ý m s t a v e m. Člověk pevného zakotvení – tak si je připomínáme – je schopen setrvat v poznaném také tehdy, když přichází doba náročná a vše dobré a čestné je popliváno, opuštěno… Zde je vyjádřena naděje. „Na soudu opět zavládne spravedlnost, půjdou za ní všichni, kteří mají přímé srdce.“ (Ž 94,15)
Ve víře v řády Božího království jedná zaujatý člověk tak, aby již nyní docházelo k nápravě.
To se děje v povědomí, že všechno pravé rozhodování má svou garanci v Božím právu a právě proto není možné dát na sílu zubů a zlovůli, aplikovanou zlobu srdce. Je možné vyhlížet i pracovat pro přicházející spravedlnost.
Závěr žalmu je vzdáním chvály Bohu, ve kterém je založení tohoto světa, tedy i světa práva a spravedlnosti: „Budu vzdávat chválu Hospodinu. Že je spravedlivý. Budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.“ (Ž 7,18)
Cesta práva a spravedlnosti je vytvářena těmi, kteří nejsou fatálně poznamenáni tvrdostí, i když někdy poznali to, co opisuje první Petrova epištola: „ (…) ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral“ (1 Pt 5,8, BKR).
Bůh a |Ježíš Kristus vede na cestu, která vede z proher a ústupu k Božímu trůnu. Otevírá nový pohled a umožňuje nové jednání, nové osvobozené vztahy i spočinutí v naději.
S díky si vždy znovu můžeme připomínat ty, kteří se na tuto nezvyklou pouť vydávají.