Mt 12,15-21 (1.čtení: Žalm 72)
Připomínali jsme si tedy ve čtvrtek svátek svatého Václava. Rád bych v dnešní úvaze přemýšlel o tomto svátku, a to na pozadí onoho Žalmu 72, který jsme četli, a také na pozadí onoho textu z Matoušova evangelia. Možná tedy, že to nebude typické kázání, ale snad mi bude prominuto:
Když dva říkají totéž, není to vždy totéž.
Takže: Když v 7. století před Kristem zpívali krvelačnému asyrskému králi Aššurbanipalovi při jeho nastolení na trůn v dodnes zachovaném hymnu, velebili jej pro množství dobytých území, pro tisíce povražděných nepřátel, pro uplatňování absolutní, nevyzpytatelné moci, která si dělala, co se jí právě zamane. Asyřané chápali svého krále jako absolutistického diktátora, stejně jako všechny ostatní tehdejší národy.
Když zhruba ve stejné době vzniká v Izraeli také oslavná píseň, také při nastolení krále, onen Žalm 72, který jsme četli, je v té „korunovační“ písni měřítkem kvality krále opak toho, co v té asyrské: je to spravedlnost, sociální citlivost a respekt k jasně danému právnímu kodexu, k jakési „ústavě“, kterou je Hospodinova vůle písemně fixovaná v Bibli.
Žalm 72 je vlastně polemikou s asyrskými představami o panovníkovi a jeho absolutní moci. V izraelském pojetí byl král právě jen vykonavatelem správy země svěřené mu skutečným vládcem, kterým byl sám Hospodin. Král neměl právo rozhodovat podle své vůle, ale byl podřízen Bohu. Od něho si vyprošoval požehnání a přijímal pokyny pro výkon své vlády.
Sám Bůh má vyučit panovníka své spravedlnosti, četli jsme. K té spravedlnosti patří zejména ochrana chudých a utiskovaných, která je v biblickém pojetí vůbec předpokladem výkonu královského úřadu. Král je hodnocen nikoli podle míry své moci, či podle svých válečných úspěchů, ale podle toho, zda se dostává spravedlnosti i těm nejubožejším členům pospolitosti: „Ať vládne tvému lidu spravedlivě. Zjedná právo ubohým z lidu, pomůže ubožákům, odstraní utlačovatele. Vysvobodí ubožáka, jenž volá o pomoc, poníženého, jenž nemá pomocníka. Bude mít soucit s nuzným ubožákem, ubohým zachrání život. Vykoupí je z útisku a od násilí, jejich krev mu bude drahocenná.“ (Ž 72,12–14)
Je nesmírně důležité pro ten či onen národ, jaké si lidé vyprávějí příběhy. Zda ty nenávistné k druhým, krvelačné, příběhy plné lsti a záludnosti, pomsty a lidské malosti, příběhy otroků a zbabělců, či zda si vyprávějí příběhy plné spravedlnosti, milosrdenství, velkorysosti a úcty k právu. Je nesmírně důležité dodnes, čím se duše toho či onoho národa živí, jaký je jeho narativ. Podle sdílených příběhů si pak lidé do svého čela staví buď takové osoby, jako jsou naši poslední dva prezidenti, či osobnosti jako je třeba kancléřka Merkelová.
Když jsme četli ten 72. žalm, slyšeli jsme tam, jak toho spravedlivého krále budou pro jeho dobrotu respektovat nakonec i okolní národy a jejich panovníci: „Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, budou odvádět daň králové Šeby. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. (…) Ať je živ! Budou mu dávat zlato z Šeby, ustavičně se za něj modlit, žehnat mu neustále.“ (Ž 72,10–11.15)
Když si první křesťané začali předávat od úst k ústům příběh Ježíše Krista, vzpomněli si na tato žalmistova slova. Evangelista Matouš dokonce vtělil do svého evangelia ten příběh o klanění králů u Ježíšových jeslí v Betlémě, když chtěl vyjádřit, že Kristus je tím očekávaným dobrým králem. A že je také vzorem pro všechny ty, kteří berou na sebe moc. Ježíš – četli jsme v Evangeliu – vyhlásí soud národům, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, dovede právo k vítězství, v jeho jménu bude naděje národů.
Připomínali jsme si tedy ve čtvrtek svátek svatého Václava. Není mi blízká ta velkolepá ceremonie, se kterou tento svátek slaví katolická církev včetně onoho poněkud morbidního přenášení Václavovy lebky. Vím, jak často byl Václavův kult zneužíván, třeba za války nacisty. A přesto jsem přesvědčen, že ten včerejší svátek sv. Václava má svůj hluboký význam a že má smysl si jej každý rok připomínat. A to přestože knížete Václava známe vlastně jen z příběhů, které vznikaly po jeho smrti. To nás nemusí vůbec rušit. Příběhy, legendy jsou totiž nesmírně důležité ne pro svou historickou věrohodnost, ale pro poselství, které jejich příběh nese.
Slovo legenda znamená doslova: „to, co se má vyprávět“, či „příběh určený k poučnému vyprávění“. U legendy je třeba se ptát ne „jak to opravdu bylo“, ale „co její vyprávění chce říci a co pro nás znamená“. Legenda vůbec není pouhou smyšlenkou, legenda je vzorovým příběhem, jakýmsi podobenstvím o tom, co je dobré, a co ne, jak se máme chovat, jaká měřítka života by pro nás měla platit, jak máme rozumět časům a lidem před námi, jak rozumět té či oné postavě z naší minulosti.
Nezáleží tedy příliš na tom, kdo a jaký byl sv. Václav jako historická osobnost. Důležité je, jaké místo má v tradici našeho národa, jak si jej vážilo nejen desáté století, nejen Karel IV, ale i Hus, Komenský, národní obrozenci. A nesmírně důležité je i dnes, jaké příběhy si vyprávíme. Nemusejí být nutně zrovna o Václavovi. Důležité je, jak vnímáme skrze příběhy, které si dnes vyprávíme třeba o přírodě, o politicích, o válkách nebo utečencích před válkami, jak skrze to a mnohé ostatní vnímáme náš současný svět.
Svatý Václav se stal legendou takřka ihned od své smrti. Je vzorovou postavou vůdce národa, patronem země, nesmrtelným knížetem. A není to kníže ledajaký, však to o něm v legendách čteme. Byl vzdělaný intelektuál – Ludmila jej naučila číst a psát. Byl odpůrce trestu smrti – kácel šibenice. Byl mírotvorcem – se sousedy uzavíral raději dohody, než aby s nimi válčil. Přitom byl osobně statečný – místo války, ve které by nechal zabíjet své muže, nabídl vůdci protivníků osobní souboj. Byl zastánce lidských práv – propouštěl otroky na svobodu. Byl vnímavý pro sociální otázky – peníze dával chudým. Prostě sv. Václav je vzorem spravedlivého křesťanského krále.
Jeho legenda pronikla do celé Evropy, Angličané třeba dodnes zpívají na vánoce Good King Wenceslas s poslední slokou: „Proto věřte, křesťané, boháči i páni, ten kdo cítí s chudými, dojde požehnání“.
Ta svatováclavská legenda má v sobě dodnes nesmírně důležité poselství: ideálním vůdcem národa má být člověk podobný ušlechtilému Václavovi. Neměl by to tedy být ani zuřivý hrdlořez, ani chladný, vypočítavý technolog moci, ani zkorumpovaný grázl, ale má to být šlechetný rytíř a ušlechtilý člověk. Nemáte pocit, že nám to dnes zní jako pohádka?
Bojím se, že jsme na tato biblická a z nich vyrůstající svatováclavská měřítka pro výkon moci rezignovali a smířili se s kdejakým šaškem ve funkci. Možná se nám zdá, že se stejně na nic jiného, než na šašky nezmůžeme. Neměli bychom však přestávat na představitele moci přikládat ono biblické měřítko spravedlivého a ušlechtilého vládce. Vždyť nás k tomu nabádá sama Bible. Hospodin nepromlouvá jen do našich mezilidských vztahů, jak si mnozí představují. Bible se neustále zabývá právě mocí a jejím uspořádáním. Tři tisíckrát se v Bibli mluví o králích a o tom, jací ti králové mají být!!
Prosím, nesdílejme příběhy plné strachu, podlosti, zbabělosti, které nám vyprávějí druzí, často i ti v moci postavení. Vyprávějme si příběhy podobné tomu žalmu 72, vyprávějme příběhy o Ježíši Kristu, vyprávějme příběhy i o všech těch, kteří jej následovali a dodnes následují, třeba příběhy podobné právě tomu o sv. Václavovi!
Amen.