Jan 20,19 – 29
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvidím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ 29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, vidíš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
1.
Apoštol Pavel napsal: „Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu (…)“ (1 Kor 15, 15) Vyznání Kristova vzkříšení je základem křesťanské víry. Na Kristově vzkříšení křesťanská víra a naděje stojí a padá.
Vyznání Kristova vzkříšení je sice základem křesťanské víry. Je to však také vyznání nejzáhadnější, které budí nejvíce otázek. Ne jen u lidí, kteří jsou vůči křesťanství v uctivé či méně uctivé vzdálenosti. Otázky budí i u křesťanů a křesťanek samých. A to již od počátku dějin církve. To plyne také z toho známého příběhu o „nevěřícím Tomášovi“.
2.
V tom příběhu se vypráví o dvou zážitcích se vzkříšeným Ježíšem. Jsou tu jednak očití svědkové, kteří vzkříšeného Krista přímo uviděli. A „uvěřili“. Jednak ti, kteří „u toho nebyli“, kteří se setkali „jen“ s apoštolským svědectvím, v němž se jich vzkříšený Ježíš dotkl duchovně. Jsou to ti, kteří „neviděli, ale kteří uvěřili“. A těch – je většina. To jsme také my.
Deset apoštolů, bez Jidáše a Tomáše, je někde v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi. Deset smutných mužů, otřesených z debaklu toho, v nějž tolik věřili a s nímž tolik zažili. Byly zavřené dveře, aby dovnitř neproniklo nebezpečí z vnějšku. O život připravil jejich mistra strach: strach náboženských vůdců Izraele z ohrožení národní identity a čistoty víry; a také strach římských okupantů o narušení veřejného pořádku. A možná k tomu přispěl i strach lidu, který věřil více svým vůdcům než Bohu. A apoštolové se bojí, že tento vítězný velkopáteční strach zničí i je. Byli za zavřenými dveřmi a jejich srdce byla sevřená a také zavřená strachem. A tu, hle: dveře neproráží vojenská jednotka, dveře překonává ukřižovaný král Židů, vzkříšený Ježíš Kristus. Najednou tu je a proměňuje smutek a zdrcenost učedníků v radost. Proměňuje zlomenou víru v jistotu, nepokoj v Boží pokoj. Oni Ježíše vidí, na jeho ranách, na stopách římského násilí, poznávají svého Mistra, o němž si mysleli, že je mrtvý. A radují se: Ukřižovaný Ježíš žije.
Jeden z apoštolů, Tomáš, s nimi v tu chvíli nebyl. Když se vrátil, svým přátelům nevěří, že viděli Vzkříšeného. A říká jim: „Dokud neuvidím, ano, dokud se nedotknu jeho ran, neuvěřím.“ A tím vešel do dějin jako příklad skeptické víry.
Co za tou jeho skeptickou otázkou stojí a za tou touhou dotknout se? Intenzivní smutek, který vychází ze skutečností, že přeci mrtví nevstávají, že smrt je naše poslední jistota? A není Tomášovi také podezřelé, jak mu učedníci o tom svém zážitku vyprávějí? Nepovažuje je za blouznivce, za blázny, kteří skutečnost našeho světa nechtějí vzít na vědomí a oddávají se svým skupinovým halucinacím? Anebo se u něj ozývá i něco z cynismu velekněží a farizeů? Tedy těch, kteří Ježíše dostali na kříž, a ještě ho vyzývali, ať z kříže sestoupí, a teprve potom uvěří? Mluví z Tomáše radikální nevíra či víra radikálně nalomená, zraněná pochybnostmi?
V evangeliích čteme, že se Ježíš také setkával s mnohými lidmi, kteří chtěli vidět, zda dokáže vykonat nějaký div. A těm Ježíš jejich přání nesplnil. Protože mu nevěřili a u nichž by asi ani zázrak tuto víru neprohloubil. Zde Ježíš Tomášovo přání plní. Přichází, Tomášovi se ukazuje. A také ho vyzývá, aby se dotkl jeho ran, přesně tak, jak si to Tomáš přál. „Nepochybuj a věř!“ vyzývá ho. A Ježíš tuto jeho ránu léčí. Aniž by Tomáš provedl, co si vymínil: totiž Kristových ran se dotknout. Tomáš jen ohromeně vyznává: „Můj Pán, a můj Bůh.“ Nejznámější biblický skeptik tituluje najednou Ježíše tak jako nikdo: Ježíš je můj Bůh.
Byl Tomáš nevěřící? Byla ta Tomášova byla jen zraněna radikální pochybností? Těžko říci. Ježíš intenzitu nevíry či malé víry neřeší. Bezpodmínečně přijímá.
Ale evangelista Jan nechává Ježíše dodat přeci jen ještě něco. Ježíš Tomáše napomíná: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ (v. 29) Proč mu to řekl? Vždyť to mohl říci všem učedníkům! Na tom byli ostatní apoštolové s Tomášem stejně. I je mohl Ježíš napomenout, že potřebovali vidět, aby uvěřili.
Zjednodušeně řečeno: Tomáš to v tom příběhu tak trochu „schytal“ za ostatní učedníky. A tak trochu za nás: i pro učedníky bylo těžké v Ježíše věřit. I když prožili něco jedinečného a byl jim svěřen jedinečný úkol, neměli proti nám žádnou výhodu v síle víry oproti nám.
„Ti, kteří neviděli, a uvěřili“, to jsou všechny křesťanské generace, které se zprávami o Ježíšově vzkříšení setkali a v Ježíše uvěřili jako Pána a Boha. Kdo Krista neviděli, nedotýkali se ho, ale kterým přesto proměnil jejich život.
3.
Ti, kdo Krista viděli tehdy vzkříšeného, my, které on našel svým Duchem. Všichni stejně zápasíme. I nás ohrožují naše vnitřní slabostí, uzavřené dveře našich obav, starostí, skepse, neschopnosti odpustit. Tak těžko leckdy tyto dveře otevíráme! I přesto, že jsme v jeho církvi, že si myslíme, že ho už známe. Svět nás zraňuje a uzavírá a my tomu přitakáváme a také někdy zraňujeme. Nepřestáváme zápasit se záhadami a temnotou našeho světa. A také s pochybnostmi.
Ostatně, k těm pochybnostem a skepsi: někdy je dobré mít pochybnosti a otázky. Je to dobré, pokud tento pohyb vede k hledání pravdy, k pokoře a sebereflexi. Pokud to vede k uznání, že svět ani Boha nemáme ve svých rukou. Bez těchto zdravých pochybností víra oslepne ve fanatismus bez otázek, který se brání jakémukoliv zpochybňování, kritice a sebekritice.
Samozřejmě i s pochybnostmi a skepsí se to může přehnat: pochybnosti, třeba o Boží přítomnosti v našem světě, nevedou k hledání pravdy, ale útěku od ní.
Ale Ježíš na dveře našich srdcí tluče, otevírá je a vchází. I když ho nevidíme tak, jak vidíme náš svět. Našim slabostem, tak jako Tomášovým slabostem, přichází na pomoc a má moc se našich ran dotýkat a uzdravovat je. Někdy v souladu s tím, jak si to přejeme, někdy proti našemu očekávání.
Tak Krista přijímejme v této jeho zraněnosti, s jeho ranami. To také znamená: v jeho skrytosti, jeho bezmoci. Kristovo vítězství nad silami zla sice často není vždy a za každých okolností viditelné a prokazatelné.
Ale díky za ty momenty, kdy ten Kristův duchovní dotyk pocítíme! Ten nás naladí pro zraněnost světa, jeho rány. A vysílá nás ty rány světa léčit, hojit, tišit. A nejde o to snad si na Krista hrát. Jde o to být Tomášem: toužit po Kristu, ptát se po něm, bojovat s pochybnostmi, věřit Bohu, a tak vnímat rány světa. A do světa přinášet to Tomášovo vyznání: Kristus je náš Pán a náš Bůh. A právě tehdy zasvítí nám i druhým Kristovo vzkříšení.
Online: https://youtu.be/ZOTDgwoBzBw