Skutky apoštolské 10,37-42
Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých.
Prožíváme dnes, při svátku Vzkříšení Páně, největší a nejposvátnější tajemství naší křesťanské víry. A přitom právě víra ve vzkříšení je vlastně kamenem úrazu – sama Bible to neskrývá a vypráví např. příběh o apoštolu Pavlovi, který se setkal s výsměchem, jakmile začal o vzkříšení mluvit v Athénách. I pro nás samotné, kteří se ke Kristu veřejně hlásíme, je často velmi obtížné – přiznejme si to – osvobodit se ze strachu z utrpení a ze smrti. Ten strach dokáže člověka či celou společnost zcela paralyzovat – vidíme to právě v těchto měsících.
Vzkříšením se v naší víře zdaleka nemyslí jen oživení mrtvého člověka, resuscitace, jako tomu bylo třeba u biblického Lazara. Takových oživení jsou dějiny i legendy plné. Ale Ježíš se vzkříšením nevrací zpět do života jako Lazar. Pavel o Vzkříšeném Ježíši říká, že už nebude umírat, smrt nad ním už nemá svou moc.
Vzkříšení neznamená to, co se říkává na pohřbech o zemřelých: jeho památka v nás bude žít dál. To by bylo málo. Nejen Ježíšův odkaz, nejen jeho Evangelium, nejen jeho památka jsou živy. On sám – ježíš Kristus – je živ, on sám s námi jedná a klade na nás nárok, zapaluje nás pro Boží věc a volá nás do služby svému evangeliu. On sám, živý Ježíš, je ten, kdo dává našemu životu smysl, kdo nás vede k hlubinám i k výšinám života.
Je to pozvání k nové existenci, nejde jen o věci posmrtné! V tom novozákonním příběhu Lazarova sestra Marie říká: Vím, že Lazar vstane při vzkříšení, v poslední den. Ale Ježíš ve své odpovědi odmítne chápat vzkříšení jen jako něco, co přijde až potom, až po smrti. A tak říká Marii: Já jsem vzkříšení i život. Už nyní, jsem vzkříšení už teď, a až navěky věků!
Věčný život nezačíná až jednu, až po smrti, věčný život je už nyní, už tady, už teď na něm můžeme mít účast. Věčnost začíná už dnes a nezačíná, a také ovšem nekončí naší tělesnou smrtí. Když Ježíš říká: Já jsem živ – i vy živi budete, říká to ještě za svého života a ukazuje k tomu, že vzkříšení a věčnost začínají už nyní v tomto životě.
S Kristem jste ve křtu zemřeli, s ním budete také žít, říká Pavel. Jde o smysl a kvalitu existence jako takové – přes hranice našeho narození i smrti.
V důvěře v tento věčný život vím, že s Kristem již teď a tady mám účast na existenci, ve které smrt přestává být konečnou stanicí. Již teď participuji na věčné Boží existenci a mám a navždy budu mít obecenství s těmi, kteří žili přede mnou i s těmi, kteří přijdou po mně. To je to krásné slovo z apoštolského vyznání víry o obecenství věřících.
Minulost a budoucnost se před Bohem stírají a je tu jedna úžasná, nádherná věčnost, která mne zbavuje existenčního strachu, dává mi křídla orlice, která se vznáší na svých perutích nad malostí, úzkostmi a strachy časného života. A já v této víře mám obecenství se všemi, kteří sdílejí stejnou víru – i se všemi před námi i se všemi, kteří budou tuto úžasnou víru sdílet po nás.
Máme být svědky Kristova vzkříšení. Mluví o tom v dnešním textu apoštol Petr. Co to znamená být svědkem vzkříšení? Víme, že ani ten Petr ani nikdo jiný nebyl očitým svědkem vzkříšení, to je skutečnost mimo evidenci našimi smysly. Být svědkem vzkříšení znamená dosvědčovat orientací celého svého života, že Kristus je živý. Že s ním ve svém životě počítáme, že se k němu vztahujeme, že je pro nás opravdu živý, pro nás a v nás.
Ježíš je pro nás živý, s ním jdeme svým životem, jeho následujeme, jeho se ptáme, konzultujeme s ním své počiny a svá rozhodování. On sám vede náš život, inspiruje nás, otevírá nám oči pro bídu světa a našich bližních, on nás znepokojuje v naší lhostejnosti a pýše. Strhává nás ze života jen konzumního, biologického, života, o kterém Jakubova epištola řekne, že je životem jen jako vykrmování se pro porážku. Kristus nás naopak strhává do úžasného života vzkříšeného, věčného, kvalitativně jiného.
Ve světle věčného života získávají takové naše pojmy jako výhra – prohra, úspěch – neúspěch, pravda – lež, spravedlnost – nespravedlnost, jiné řazení, než jsme zvyklí. Prožít dobře a úspěšně svůj život – to může mít v lidském a Božím pohledu zcela jinou dimenzi. Naše lidské dějiny píší, žel, vždy vítězové. Víme o všelijakých hrdlořezech lidských dějin víc, než o těch, kdo ta hrdla nespravedlivě ztratili, či kteří hrdla raněných či nemocných ošetřovali.
Bůh však píše své vlastní dějiny. Bible tomu na mnoha místech říká obrazně: Bůh píše svou knihu života. Proti lidským dějinám hrdlořezů píše Bůh svou knihu života. Své dějiny míru a pokoje, lásky a smíření. Proti šelmě moci, která všechny fascinuje a všechny si chce podrobit tady a teď, stojí vzkříšený Beránek, který zve k životu nejen tady a teď, ale také potom a napořád.
To centrální tajemství naší víry, kterému říkáme vzkříšení, či zmrtvýchvstání, či věčný život, to tajemství, pro jehož hloubku a opravdové vyjádření se nám vlastně ani výrazových prostředků nedostává; to tajemství, které máme svým životem dosvědčovat, to tajemství znamená totiž zejména toto:
Bůh říká své Ano ke kříži svého Syna, Ježíše Krista, a říká své Ano také k bezpočtu všech, kteří na křížích a v často v zapomenutí šli podobnou cestou věrnosti Boží pravdě, jako sám Ježíš. Mnozí církevní představitelé v dějinách žehnali vojevůdcům a jejich zbraním a přáli jim, aby s nimi byl sám Bůh. Ale Bůh nebyl s těmi mocipány a vojevůdci, i když to často kněží všech vyznání hlásali a hlásají mnohde i dnes, ale byl s těmi, kteří v těch jejich válkách byli oběťmi, kteří byli zabíjeni, znásilňováni, byli vyháněni ze svých domovů a jejich domy byly rabovány a páleny. Bůh nebyl s těmi, kteří psali lidské dějiny, ale vždy byl a je s těmi, které si zapsal do svých dějin spásy, do své knihy života on sám. Bůh, který přišel v Ježíši se solidarizuje s těmi, kteří trpěli pro krutost mocných, pro spravedlnost, pravdu, svobodu.
Ježíš vstal z mrtvých, abychom se odvážili žít v jiné perspektivě, než jakou dává naše smrtí ohraničené lidství. Nebýt této Boží perspektivy života, která je diametrálně odlišná od našich perspektiv, žili bychom nezměnitelně a definitivně do konce dějin jen ve vězení strachu ze smrti, strachu z mocných, fascinováni jen prospěchářstvím, vypočítavostí, totálním podřízením se právě panujícím mocenským silám a pletichám. Velikonoční víra ve vzkříšeného znamená přijmout za své hodnocení světa a života samotným Bohem. Je to přijetí Boží optiky života a světa.
Kdo je schopen přijmout život takový jaký je, i s jeho bolestí, i se smrtí a utrpením, kdo třeba v úzkostech bolesti, utrpení, a umírání svého, či svých nejbližších, kdo třeba volá někdy s Kristem jeho páteční Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil, ale kdo přesto ví o věčném životě, pro toho je velikonoční jistota věčného života pevnou nadějí, pevnou záchranou i v časech nejhorších.
Amen.
Online: https://youtu.be/PMZC4jWOIWU