Text: Job 2,1-13 (1. čtení: Mt 4,1-11)
Nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil. O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.”
I.
Sestry a bratři, o první neděli v postním či pašijovém období se tradičně čtou ty biblické texty, kde se mluví o pokušení. Jak je mu člověk vystaven, jak mu může odolat, jak mu může podlehnout a podléhá.
Symbolem takového podlehnutí pokušení jsou ve starém zákoně Adam s Evou, kteří si v tom známém mýtu na počátku bible nechali namluvit hadem, co vše nemůžou, co vše jim Bůh zakazuje, jaký je hrozný. Symbolem podlehnutí pokušení, pokušení peněz, možná moci, možná zcela prostého pokušení zachránit si krk je v Novém zákoně Jidáš.
A pak je tu příběh o Ježíšovi, kterého pokouší sám ďábel – a nechme otevřeno, nakolik se tohle třeba odehrávalo jen v jeho nitru, ten ho pokouší klanět se mu.
Z toho, co jsem řekl, vyplývá – slovo pokušení má daleko hlubší význam, než jak se dnes rádo užívá. Především v oblasti sexuální, vztahové, možná někdy zcela banálně v oblasti dietní (sladké pokušení), někdy v oblasti politické – pokušení moci.
A tomu bych se dnes rád chvíli věnoval, i strategiím, jak tomu čelit.
II.
Ať k nám k tomu poslouží příběh o Jobovi, ten asi znáte.
Joba postihla nejprve rodinná tragédie a potom vážná nemoc, ošklivé vředy. To jsou přesně ty mezní situace v životě člověka, kdy se začne rozpadat důvěra ve stabilitu a smysl světa, vlastního života, ale pro věřícího člověka v důvěryhodnost, v Boží dobrotu.
Člověk je bytost, která ke svému životu potřebuje smysl. V tom, domnívám se, je člověk nevyléčitelně náboženský. Potřebuje nějaký spolehlivý základ, který je přehledný, alespoň do jisté míry, důvěryhodný, který mu umožnuje žít, orientovat se v životě. A jistě – často se v kázání mluví o tom, jak člověk hledá tento základ, tento smysl všude možně, ne jen v Bohu. A jak potom na to doplácí.
Ale co když se začne kolísat naše důvěra v Boží milosrdenství tváří tvář nepochopitelným dějům v našem vlastním životě, ale i v širším dění okolo nás, v dějinách?
A tady je kořen toho, co je pokušení: pokušení nedůvěřovat Bohu.
Pokušitelkou zde je Jobova žena. A samozřejmě: pohlaví pokušitele zde nerozhoduje, nikdy nerozhoduje. (Ženy to v tomto ohledu po celé dějiny pravidelně odnášely.) „Zlořeč Bohu a zemři,“ říká mu tváří tvář tomu, co se děje. Tam jsme ve světě, kde zdá se nikdo nepochybuje, že to, co se Jobovi stalo, je od Boha. To neštěstí v rodině a nemoc jsou beze všeho chápány jako dílo Boží (nikoliv jako dílo satanovo). Zde je jedna hluboká myšlenka – protože i když zlo ve světě vztáhneme na dílo protibožských sil, vždy tu zůstane ta palčivá otázka, pro víru možná ta nejtěžší, na niž neexistuje obecná odpověď, možná žádná odpověď: proč to Bůh dopustil, proč tomu dal volný průchod. To musí mít nějaký smysl, říká a říkal si odedávna člověk, a ten první smysl, který se naskytne – trest za provinění.
Jób nejdříve odolá pokušení své ženy. Nezlořečí. Chce přijmout, že Bůh nezabránil zlu v jeho životě, byť nechápe proč. Neuzavírá si dveře. Ale během té knihy má mockrát namále. Jeho odevzdání se do Božích rukou navzdory tomu, co se mu děje, není bez zápasu, hněvu, otázek.
A to je trvalý odkaz této knihy (přečtěte si ji): uprostřed utrpení, kterému nerozumíme, a které nemůžeme jen tak chápat jako Boží trest za něco, neztratit důvěru v Boží moudrost, což ale nelze bez otázek, nářku, není to žádné stoické odevzdání se.
III.
Jób v tom není sám. Přicházejí za ním jeho přátelé. Dělají to, co je základním projevem lidství. Něco zcela elementárního. Chtějí mu v jeho neštěstí projevit soustrast. Někdo by řekl, že dělají „krizovou intervenci“. Útěcha – to je jedna ze základních funkcí církve. Nejen člověka napojit, obléct, dát mu najíst, ale slovem potěšit uprostřed duchovní nouze, kdy ten poslední smysl se ztrácí. To je základní rozdíl mezi diakonií a tím, čemu se říká pastorace.
Když za ním Jóbovi přátelé přicházejí, tak propukli v pláč. Pravá útěcha má účast na utrpení. Člověk si situaci druhého připustí k tělu, že jím to samotným zamává. To utěšuje, to nás utěšuje – když vidíme, že ten druhý nějak cítí, byť ne v celku, jak nám je. Proto vcítění – empatie – to je jeden ze základních kamenů pastorace i psychoterapie. O dar vcítění se do druhého také můžeme prosit. Ostatně Bůh sám je empatický, to je také jeden z textů dnešní neděle: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi.“ (Žd 4,15)
Přátelé propukli v pláč, ale potom také mlčeli, dokonce celý týden, sedm dní a sedm nocí. To mi přijde také jako důležitý prvek pravé útěchy. Když se otřásá smysl, tak jakoby Bůh najednou umlká. A my často také nemůžeme jen mlčet. Umlknout a vydržet, že v tu chvíli žádná slova moc nepomohou, že je potřeba jen být s druhým.
Jeho přátelé potom mluvit začali. A moc jim to utěšování nešlo. Snažili se ho přesvědčit, že jeho utrpení je následkem jeho jednání, musel něco provést, za co byl potrestán. Ale je Jób je přesvědčen, že trpí nevinně, nebo možná: že přeci neudělal nic zas tak hrozného, aby si za to zasloužil takový trest.
Nakonec, na konci knihy, Jób dospívá k důvěře, navzdory utrpení. V pokušení obstál. Byť jaksi nalomeně. Bohu nezlořečil, ale vzal mu chválu, byť asi Bůh na tu poslední otázku po smyslu jeho utrpení neodpověděl.
To je podstata obstání, obstávání v pokušení. Nezlořečit Bohu. Nepřestat mu důvěřovat. Nechávat si jím prohlubovat náš vztah k němu. Mít vyladěný vztah k němu, nemít o něm pokřivený obraz. Nebo mít takový obraz, že se mu navzdory všemu můžu v důvěře odevzdat, svěřit. O to jde. A nejsme na to sami. My sami se můžeme někdy ocitat v roli Jóba, někdy v roli jeho ženy, někdy v roli jeho přátel. Asi často se nám to nedaří nepodlehnout. Ale díky za ty chvíle, kdy obstojíme, kdy zaslechneme útěchu, kdy dokážeme potěšit, kdy s Jóbem zažijeme: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. (Jób 19,25)