Marek 12,1-12
(1. čtení: Římanům 5,1-11)
I.
Když jsme nad tímto podobenstvím mluvili při biblické, položil jsem otázku: cítíme, že se to podobenství může nějak bezprostředně týkat nás? Není v něm přeci jen vše příliš řečeno do tehdejší situace?
Neboť: Ježíšovi nepřátelé, jak se píše na konci, poznali, že to podobenství řekl proti nim. Oni jsou tu „zlí vinaři“. A to si ze začátku i mohli myslet, že třeba Ježíš bude mluvit o něčem jiném, ne o nich.
Tohle jsou pro nás dějiny, nebo ne? Nebo jinak: tohle přeci líčí tak extrémní děje, násilí, zabíjení, tohle se nás, byť obrazně, asi spíše dnes netýká. Mluví se zde o dobové vině, nikoliv Izraele jako celku, ale tehdejších vysokých náboženských představitelů, kteří Ježíšovi usilovali o život, což se jim nakonec podařilo. Právě jejich autoritu Ježíš zpochybňoval, ne nás.
Možná by nás to podobenství, pokud už, taky navedlo spíš k těm druhým. A ne že by se takoví nenašli:
V podobenství chtěl Ježíš jednak poukázat na osudy proroků v dějinách Izraele. Kterým se pro jejich slova dostávalo ústrků, nepochopení, kteří kvůli tomu byli pronásledováni. To jsou ti bití a zabíjení služebníci. A ti nájemci, ti zlí vinaři, to jsou vládnoucími náboženské vrstvy Izraele, jak jsem řekl. Ale hlavně – ten milovaný syn, zabitý a vyhozený ven z vinice – to je narážka na osud Ježíše samotného.
Ale právě v této rovině podobenství vypráví až příliš skutečné děje v našem světě: ukazuje, jak je často zacházeno často s těmi, kdo se – obecně řečeno – zasazují o pravdu. O boží pravdu – o pravdu a lásku. Nasvěcuje nám, jak často mocní lidé a autoritářské politické a náboženské režimy zacházejí s lidmi, kteří si dovolují jejich moc, jejich sebezbožšťující autoritu zpochybňovat. A samozřejmě, že hned člověka napadne třeba takové Rusko a vrcholní představitelé tamní pravoslavné církve, kteří hrají temnou roli v agresi tohoto státu vůči Ukrajině.
Prostě: takto, jako ti vyslanci nepřítomného pána, samotní, neozbrojení, bezbranní takřka s květinou v ruce, tak často dopadají ti, kteří bez převažujícího nároku na vlastní prospěch, bez touhy po slávě, podkopávají nekalé úmysly mocných.
II.
A zda se snad dá navázat: i my jsme možná zažili, každý jinak a v jiném kontextu ústrky pro pravdu. Za minulého režimu (vzpomeňme na bývalého faráře tohoto sboru V. Slámu!). snad si vzpomeneme i na ty různé křivdy ve zcela osobních věcech a vztazích, kdy nemuselo jít o nic explicitně náboženského nešlo o víru, ale přesto e člověku stala křivda. Ale i kdybychom si tohle vztáhli na to, co se třeba i nám stalo, jaká by vycházela z toho podobenství naděje, povzbuzení? Z výroku, že Bůh ty zlé vinaře nakonec zahubí? Zase: kdyby se to vztáhlo na ty druhé, budiž, ale co kdybych se v té roli vinaře ocitl já sám?
Pán, co odcestoval, to je v tom podobenství Bůh. Je to zvláštní obraz Boha.
Někomu se může zdát, že je tam Bůh líčen příliš lidsky. Jako slabý, naivní dobrák, kterému se dění ve světě vymklo z rukou. Snaží se sice nějak do jeho chodu zasahovat prostřednictvím svých vyslanců. Ale tyto jeho akce jsou lidem jen k smíchu. Jsou zcela bez účinku. Ve světě jde vše ve stejných kolejích. Násilí zůstává určující princip. Tak Bůh může vzhledem k tomu, co se ve světě děje, leckdy působit. Mnozí si řeknou, ano, takový Bůh ale vlastně není žádným Bohem. Bůh se zde podobá tomu, jak si leckteří představují, že prý vypadá liberální výchova: dítě se vzteká, rodič mu stále domlouvá, bezmocně, bez křiku, ale bez účinku, dítě mu skáče po hlavě.
Tento obraz nám ale říká o Bohu, v nějž věříme něco velmi důležitého: že to je Bůh tajemný. Tajemný v tom, že je také nějak bezbranný. Nemůžeme jinak než to říci takto. Byť to odporuje všemu, co si s Bohem obvykle spojujeme. V Kristu se stal bezbranný na kříži. Bezbranný je v tom ohledu, že vidíme, jak často mu nerozumíme. Jak často nakládáme s tím, co nám svěřil. A on tomu – z našeho pohledu – nechává volný průběh. Nebrání se, jak a zda do běhu našeho světa (i právě našich životů) zasahuje, to není beze všeho zřetelné.
Tento obraz také však znázorňuje, jakou shovívavost, ano svatou trpělivost má Bůh s námi lidmi. Dává člověku čas na to, se učil vinařit, zahradničit, dávat podíl z výnosu vinice vlastního života. Dává člověku čas, aby poznával, kde ve svém životě je oním zlým vinařem. A Bůh dává člověku čas, aby být zlým vinařem přestával, své zahradničení proměňoval. A nebo jinak: Bůh dává člověku neustále šanci, aby se takovým vinařem vůbec neměl šanci stávat. Ježíš, tím že tohle podobenství vyprávěl, dal tu šanci i svým posluchačům. Ale oni ji nevyužili. Poznali v sobě zlé vinaře, ale nechtěli jimi přestat být. Chtěli se Ježíše zmocnit. Neudělali to jen proto, že se báli lidu.
V tom příběhu majitel vinice nakonec své právo prosadí. Vinaře zahubí a dá vinici jiným. To zní temně. Bůh zde tedy není líčen jen ve své bezbranností a shovívavosti, ale i moci. Moci, která je s to zabraňovat zlu.
Víra tuhle Boží moc však nevidí především jako záhubu těch zlých. Ale jako vlastní vzkříšení. Jako obrácení. Jako odvrácení se od nároků, že život, svět a druzí lidé mi patří. Víra tuhle Boží moc vidí v tom nejnadějnějším obrazu, co máme: že Bůh svého milovaného syna nenechal vyhozeného ven z vinice. Ale v jeho vzkříšení ho učinil kamenem úhelným naší víry, naděje a lásky.