Lukáš 18, 35-43 (1. čtení: 1 K 13,1-13)
Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje. Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
I.
Jedna ze známých historek o Ježíšovi, kde zázračně uzdraví člověka, zde navrací zrak. Ok, řekneme si asi všichni, příliš krásné, aby to byla pravda, nikdo z nás s ničím takovým nemá zkušenost, takovéhle zázraky, to se dnes neděje, to už jsme slyšeli stokrát atd. A nejsme Ježíš, abychom dokázali takové zázraky…
I když, navracení zraku: i zde se leccos může podařit, ale to je zázrak lékařské vědy, ne charismatických léčitelů v Božím jménu. Ale díky Bohu za zázrak lékařské vědy! Protože to zázrak je: zázrak kreativity lidského ducha, který odráží tu boží kreativitu. A jistě, nechci být naivní: i lidských duch je dvojznačný, i medicína je dvojznačná. Ale díky Bohu za ni. Vybavuje se mi video ze sociální sítě, kde malému miminku, které bylo hluché, se pomocí naslouchátka či jiného technického zařízení podařilo navrátit sluch. Velmi emocionální a dojemné video, kde pozorujeme chvíli zmatení v obličeji toho malého člověka, který se – když slyší hlasy jeho rodičů – promění v úsměv. A to je zázrak.
A ano: známe slovo smysl, ne jen lidské smysly, ale i to známé slovo, které označuje plnost, účelnost, chtěnost nejenom každého lidského příběhu, ale i celého stvoření. A i pro tento smysl člověk potřebuje onen šestý smysl, smysl pro nekonečno (říkal jeden teolog, Schleiermacher), smysl pro Nekonečného, kterým je víra. Která umožňuje vidět smysl tam, kde už jinak vidíme jen zmar, chaos, všednost, šeď. Je to smysl pro Boha, pro jeho hlas.
II.
Ten muž z příběhu – jak asi vnímal svět do té doby, než se setkal s Ježíšem? V sociálním vyloučení, s tím těžkým hendikepem. Takové lidi raději někam schovat, když se děje něco významného, když jde kolem Boží muž. Oni ho okřikují, aby mlčel, ale slepec o to více křičí. Čím více se něco důležitého zametá pod koberec, potlačuje, vytěsňuje, tím více se to hlásí ke slovu, byť třeba v podvědomí. I v našem regionu se mnohdy lidé s hendikepem schovávali do odlehlých ústavů, jen aby nebyli vidět, dobře, že tenhle stav již mizí, i díky Diakonii a dalším neziskovkám.
Ježíš i ten člověk se však nedají odradit od toho setkání, od vzájemné komunikace, dostanou se k sobě a zazní jeho otázka: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ V té situaci se ta otázka zdá až výsměšná, proč se ptá, vždyť je to jasné. A nebo ne? Nejen každé slovo má své významové odstíny, nejen každá věta či román má vícerý smysl, i každá jedinečná situace v životě člověka v sobě skrývá bohatství smyslu.
Jsou tu tři možnosti: ten slepec nejdřív volal „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Chce odpustit hříchy? Odpoutat se od tíže minulosti? Ze začarovaného kruhu egoismu, toužil po odpuštění? V jakých situacích, v jakých okolnostech my voláme k Bohu: Pane, smiluj se nade mnou?
Taky je ten muž označen jako žebrák. Že by to tedy bylo jednodušší: prostě chtěl peníze, drobáky, třeba na krabicák či cigára, jak to žebráci po všechny časy chtějí (nebo jak si to o nich většinou myslíme), a my se někdy zdráháme dát (měl by to přeci dát za něco hodnotnějšího, a nebo rovnou nejlépe: „šup do práce a vydělávat“.)
No a pak je charakterizován jako člověk slepý. A on zcela upřímně bez okolků chce to na první pohled nejobtížnější, nejnemožnější, co prostě nejde změnit: „ať vidím, ať mám zrak.“ Není troškař.
A tak ho má. Nedostane drobné, ani odpuštění, po němž touhu nevyjádřil (a to byla doba, kdy handicap byl obecně považován za důsledek provinění vlastního či předků), navrací se mu zrak. Ihned. A taky dostane od Ježíše pochvalu (?). On ten důležitý „šestý“ smysl už má, ten smysl pro nekonečno, smysl pro Nekonečného, víru, ta byl důležitým činitelem jeho uzdravení.
A ten člověk následuje Ježíše a jak už to bývá, mizí ze scény, osud jeho následování se už nevypráví.
III.
Co tedy s tím příběhem: jednak mi přijde, že je výrazem naděje, že můžeme, ba máme věřit v nemožné. Troufnout si v životě chtít hodně. Samozřejmě vše má své meze, meze dané zákony našeho stvoření, meze dané neomezeností Boží lásky, která se staví proti všemu omezování a zneužívání bližního a stvoření. Chtít nemožné můžeme: Byť je to vždy částečné. I tomu muži z příběhu se vrátil zrak, ale zda se změnila i jeho společenská pozice? To už nevíme.
Myslím, že nám ten příběh dává před oči, že nemáme polevit v modlitbě, komunikaci s Bohem. A nejen s Bohem: že nemáme polevovat v komunikaci s druhými. A v ní jde často o rozpoznání, co nám schází, co potřebuje být uzdraveno, napraveno, kam potřebuje proniknout světlo. A naopak: tohle rozpoznávat u druhých. Právě díky komunikaci se nám dostává vidění. To znamená, když máme vhled, poznání, citlivost, empatii, intuici. Pak se nám i druhým jde společně a lépe se orientujeme. Nejdeme poslepu, nebloudíme životem.
K té komunikaci je potřebná blízkost. Setkání. (A ano – někdy třeba setkání o samotě s knihou, třeba právě s biblí.) K tomu němu v tom příběhu málem nedošlo, ostatní slepci bránili, aby mlčel. Ale ani on, ani Ježíš si tohle setkání vzít nenechali, došlo k němu, a stal se zázrak, který vyústil do chvály a vděčnosti.
Tak přeju mnoho zázraků při vzájemných, blízkých setkání s těmi, kdo jsou nám svěřeni, ať prohlubujeme citlivost pro jejich potřeby a nebojíme se vzájemné komunikace, která bývá často obtížná. A především: přeju mnoho zázraků víry, kdy se nám nově do života zasvítí světlo Boží milosti.