Žalm 46 (1. čtení: Římanům 3,21-28)
Pro předního zpěváka; pro Kórachovce, píseň vysokým hlasem. Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra. Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy v zemi koná! Činí přítrž válkám až do končin země, tříští luky, láme kopí, spaluje v ohni válečné vozy. „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi.“ Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
I.
Proč žalm 46 k připomínce reformace?
Napověděla píseň, co jsme zpívali. Martin Luther podle toho žalmu složil 1527-28 možná svou nejznámější píseň „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“. Píseň, mnohými považovanou za jakousi hymnu reformace.
Žalm je mocné vyznání důvěry v Boha uprostřed soužení, politických turbulencí, zažívaného chaosu. I Luther prožíval nelehké období, které bylo poznamenáno jeho nemocí. A ve Wittenbergu také propukl mor. A také dílo reformace, které před deseti lety uvedl do pohybu jako by stagnovalo, nadšení lidu opadlo, zůstaly mučivé otázky, zda činí dobře; pokušení, zda opravdu vykonává to, co Bůh chce.
Bylo to v době v době, kdy, řečeno obrazy toho žalmu, se převracela moře dějin. Kdy všude dějinné hučení a pěnění. Kdy se otřásají základy.
Snad nebyla nikdy doba, kdy by se základy neotřásaly. Jsou období stability (poválečná Evropa), ale když to nejsou ty bouře a hučení velké, mohou to být snadno i ty bouře malé, osobní. Kdy člověk potřebuje pevnou půdu pod nohama, pevninu, útočiště. Nedobytné místo, kam chaos nepronikne. Nový, pevnější základ.
V celém tom žalmu cítíme ten pohyb – pryč z chaosu, pryč do útočiště, kterým je Bůh. Na pevnou půdu, kterou poskytuje důvěra v Hospodina, Boha Jákobova, Boha Ježíše Krista.
Ovšem: Reformace církve byla tak trochu opačným pohybem – pryč ze zatuhlosti, z rigidity dosavadní církve, dosavadních církevních struktur, z dosavadních jistot. Z dosavadních falešných jistot. Že si mohu spásu vydobýt svým náboženským aktivismem. Že víra spočívá především ve strachu z Boha, ve strachu z Božích trestů, před nimiž mě může zachránit církev se svými svátostmi.
Když Boží Duch vane, když se děje Boží záchrana, tak je to vždy vyvádění z dosavadní rigidity, z dosavadních pořádků do prostoru nového, dosud nevídaného, nezajištěného, ale svobodného.
Tak tomu je i v tom základním vyprávění SZ – exodu, vyjití, ze zatuchlosti, rigidity, zdánlivého pořádku a falešných jistot Egypta. Vydání se na cestu, s vidinou cíle, který ovšem není ještě dán, není hmatatelný.
Reformace církve byla vlastně také takovým proudem, který sám uvedl do pohybu mnohé, co zatuhlo.
II.
Bůh Jákobův – o něm je řeč v žalmu. Jákob sám několikrát zažil, co je strach, nezajištěnost, vzpomeňme na jeho útěk před Ezauem. Vzpomeňme na jeho zápas s Bohem u potoka Jabok, kde dostal jméno Izrael.
Duchovní dědictví Izraele, jeho národa – to je svědectví o Bohu, který vchází do našich životů, do našich dějin – abychom se nebáli, aby tišil bouře našich strachů.
Jak se tohle děje? Jak se děje to, že se člověk přestává úzkostlivě bát, dostává se na Boží cestu, kde láska strach zahání? Je svědkem Hospodinových skutků, jeho úžasných činů?
Jedna odbočka: Existoval jeden psycholog (Carl Rogers), který vyrostl v přísné protestanské rodině, kde vládl strach z Božího trestání a vědomí o naprosté lidské zkaženosti. Klima nepřijetí. A tento psycholog založil velmi vlivnou školu a ten věřil a tvrdil: pro proměnu člověka je klíčové, životně důležité, aby prožil bezpodmínečné přijetí ve vztahu. Myslel samozřejmě vzhledem ke své profesi na vztah mezi terapeutem a pacientem. Když člověk, který má nějaké psychické, duševní potíže, zažije od psychoterapeuta bezpodmínečné přijetí, empatii, když zakusí, že terapeut mu naslouchá, ať už pacient řekne cokoliv, ať už vyjádří jakoukoliv emoci: tak právě tohle nehodnotící přijetí, které je spojeno s hodně nasloucháním, nastartuje u něj změnu, proměnu, chcete-li (on to tak nenazýval) reformaci jeho osobnosti: pak vychází na základě rozhovoru s terapeutem a na základě jeho aktivního naslouchání ze stagnace, neměnnosti, rigidity do plynutí, procesu, jinak řečeno: vydává se na cestu, na cestu, kde sice nebudou vyřešeny všechny jeho problémy, ale kde začne objevovat svobodu, růst, uvědomuje si své pocity, naslouchá svému nitru, přijímá odpovědnost za problémy, kterým čelí.
Jakkoliv onen psycholog v rámci své metody nepočítal s Božím působením, přesto na něco důležitého poukázal, co je důležité v křesťanství (a židovství): jak je důležitý pro proměnu vztah a vzájemná důvěra – vztah k protějšku, od něhož zažíváme přijetí. Křesťanská víra vyznává: jen Bůh je schopen absolutního, nekonečného přijetí. A právě s tímto přijetím se člověkem sdílí, dává mu ho najevo, a tak proměňuje jeho strach, oblažuje jeho duši: to jsou ty hlavní Hospodinovy skutky, ty úžasné činy, které na zemi koná. Člověk, který navzdory své nepřijatelnosti, zažívá Boží přijetí, se vydává na cestu změny. A to má závažné důsledky pro jeho okolí: protože i on dokáže potom přijímat druhé navzdory jejich nepřijatelnosti a pomáhat jim na cestu k Boží svobodě.
Takovéhle v Bohu Jákobově založené dění láme oštěpy strachu, překonává nedůvěru k životu, k druhým lidem, k sobě samému, a především překonává lidskou nedůvěru k Bohu samému. To bylo právě jádro Lutherova reformačního objevu: když se proměnil jeho obraz Boha, Boha, v němž viděl vlastně takového démona, z kterého člověk nemůže mít jen strach, kopí a šípy jehož zákona jen bodají, a on s tím nic nemůže udělat.
Když Luther objevil, že Bůh právě že takový není, když jako Jákob ztratil z Boha strach a získal k němu důvěru, tak se mu – jak on to sám popsal: otevřely dveře do ráje a i písmo, bible, pro něj získala zcela novou tvář.
Samozřejmě i evangelické církve a protestantismus po Lutherovi upadal do nových strnulostí a rigidit a slepých uliček. Do falešných jistot. Tak jako je v tomu i v individuálním životě víry. Je to zápas: jednak nezapomenout na ty úžasné činy, které Hospodin s námi vykonal, v našem životě vykonal. Doufat, že zase nové vykoná.
Reformaci se vyčítalo, že otevřela dveře chaosu, bouřím. Ano mnohé se v době reformace rozpadlo, začalo drolit se. Jednota církve, politická jednota římské říše. Vyčítalo se jí také, že důrazem na víru, nezaslouženou milost, přestala klást důraz na zákon, pořádek, význam dobrých skutků.
Ne že by tomu tak v mnohém nebylo. Spíš mám za to že však i reformace církve spíše podléhala jinému pokušení: upadat do té strnulosti, ohlížet se po falešných, hmatatelných náboženských jistotách. Pro reformaci, i pro naši církev i spiritualitu je ústřední Písmo. To je norma, dle které poměřujeme ve víře vše. A přesto i s důrazem na Písmo se to může přehnat. Když se v něm vidí takový papírový papež, čte se bez ohledu na jeho lidskou stránku, bez ohledu na to, že bible má své historické pozadí, svou dobovou podmíněnost. Když se zapomíná, že Bůh je vždy větší než bible. Tak potom se z bible stává nový zákoník, který zastírá vidět pestrost, ale i složitost a ambivalenci našeho světa, kde často není jednoduchých řešení.
Ale díky Bohu za písmo, když ho chápeme jako poklad v hliněné nádobě: skrze něj, dá-li Bůh a stane se nám božím slovem, tak jako Luther, můžeme vidět Boží oblažující a osvobozující tvář, tu tvář, která je naším nedobytným hradem, nepohnutelným ve své lásce, ve svém milosrdenství, ve svém přijetí. Přijetí, které proměňuje, reformuje naše srdce, svou církev. Kéž zažíváme v hojnosti ty Hospodinovy skutky, ve svých životech, v církvi, ve společnosti, v našem bouřícím a válčícím světě.