Lukáš 18,1-8
Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.'“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Lukáš jako jediný z evangelistů nám zaznamenal podobenství, v němž Ježíš učedníky povzbuzoval k vytrvalosti ve víře, konkrétně k vytrvalosti v modlitbě. Jednak tohle a možná si vybavíte podobenství o dvou přátelích, v němž jeden vyhoví druhému až poté, co ten druhý vytrvale žádá a buší na dveře.
V prvotní církvi, ve které se Lukášovo evangelium četlo, se podobenství četlo v intenzivním očekávání druhého Ježíšova příchod, který však nenastával a nenastal. A to pro mnohé křesťany mohlo být důvodem zklamání a beznaděje. Jako by ten běžný život nepřinášel zklamání dost…
V tom je naše situace podobná. Ne že by život byl samé zklamání. Naopak. Z mnohé můžeme být životu a Bohu vděčni. Ale přesto napětí mezi vděčností, naplněním a otázkami, úzkostí, zklamanými nadějemi zůstává. Napětí, které pociťovali první křesťané jako naplnění z radosti z Kristova příchodu k nám, jeho osvobodivé přítomnosti v Duchu a v církvi. Ale zažívali, že mnohé ještě zůstává nenaplněné, záhadné, často bolestné, absurdní. A doufali, že i to – i ta bezpráví světa – bude jednou překonáno.
V tomto napěťovém poli se pohybujeme i my a do této naší situace, má co říci Ježíšovo podobenství o nespravedlivém soudci a neodbytné vdově.
II.
Vypráví se zde o známé situaci všedního dne: střet jedince s nefungující společenskou institucí, zde dokonce s takovou, která má hájit právo. Zastupuje ji soudce, který „se Boha nebál a z lidí si nic nedělal“. Ba co víc, ten člověk dobře ví, jak na tom je a nijak zvláště mu to nevadí. Tento soudce je prostě ztělesněním lidského odcizení. Soudce je tedy vykreslen poměrně jednoznačně, je to cynik.
Ale u vdovy je mnohé otevřeno: víme jen to, že už nemá manžela, což umocňuje její bezmoc a bezbrannost. Dále, že se jí děje bezpráví, ovšem jakého druhu, nevíme. V každém případě i ve své bezmocnosti je natolik aktivní, má dostatek síly k tomu, aby usilovala tu svou křivdu napravit. To, že k němu ustavičně chodí a žádá, to, že je vytrvalá a neodbytná, je její jedinou zbraní.
A na soudce to zabírá: „I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.“ Vyprávění má v sobě jistou komiku: nechce vdově pomoci, protože by se zázračně proměnil, šel do sebe, prodělal hlubokou sebereflexi, není mu najednou jako dobrému Samaritánovi bezprávím ubité vdovy líto, nevidí v té ženě svou bližní, o níž by se mohl a měl zajímat.
Motivace jeho pomoci je strach o své pohodlí. A možná i strach o své zdraví, lidově řečeno nechce dostat do huby, nechce pár facek. Je tedy trochu posera. Neboť řecké sloveso, které Český ekumenický překlad překládá slovem umořit, znamená něco jako zfackovat či dát pěstí mezi oči.
V podobenství se dál nepraví, jak to s tím soudcem bylo dál a zda se náhodou nezměnil opravdově, ryze – jak bychom si možná přáli, aby se změnili nespravedliví soudcové a další představitelé různých institucí u nás i po celém světě. A možná jak bychom si přáli, aby se třeba proměnil ten nespravedlivý soudce v nás, který soudí nás, sráží naše sebevědomí, anebo který se obrací proti druhým a svými slovy jim nijak nepomáhá, jen zraňuje.
Podstatné je, že Ježíš vyzývá, abychom obrátili svoji pozornost na soudce takového, jak ho představil: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce!“ Nerozhoduje jeho smýšlení v této situaci, ale že se nakonec rozhodl něco pro tu ženu udělat.
A co překvapuje, je následující výrok: Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ Tady by se ovšem někdo mohl zarazit: Jakže, ten příběh má být podobenstvím o tom, jak to funguje ve vztahu mezi Bohem a věřícím? Je Hospodin takový, že se smilovává a jedná až po vytrvalé aktivitě, vytrvalé modlitbě? Že potřebuje probudit či nahnat strach? Není to spíše Jeho karikatura než závažná a povzbudivá výpověď? Nedělá si z nás zde Ježíš legraci?“
III.
Možná že svým způsobem ano, dělá si z nás legraci. Legrace, humor nás může leckdy ťuknout a nakopnout v tom dobrém slova smyslu. Ježíš zde však nepoužívá tohoto přirovnání, aby vystihl především shodu, ale rozdíl mezi tím, jak obvykle jednáme my a jak jedná Bůh. Vztah člověka k člověku je sice vztahu člověka k Bohu v mnohém podobný, ale vztah Boha k člověku je dost rozdílný, a to tím, že právě Bůh není člověk. Člověk je sice tvor k božímu obrazu stvořený, přesto se však stále, nikoliv však díky Bohu neodvratně, v něčem plácá, tu více, tu méně destruktivně.
Člověk často třeba dělá něco pro druhého jen proto, že chce dosáhnout nějaké vlastní osobní výhody. Anebo proto, aby se vyhnul nepříjemnostem, problémům, trablům, jako například tento soudce. A pro dosažení této své jistoty je člověk schopen učinit často nevídané věci.
A zde Ježíš zdůrazňuje: jestliže tedy člověk bývá v tom svém plácání se tak schopný, a vlastně kreativní, což teprve Bůh, stvořitel končin země, jenž není zemdlený, není znavený, a jehož rozumnost vystihnout nelze, jak jej oslavuje Prorok. Jeho jednání je nekonečně spolehlivější, kreativnější než to naše – a je blahodárné tu naši kreativitu napojovat na kreativitu a aktivitu jeho. Právě také v modlitbě.
Jinde v Ježíš říká, že dříve, než se modlíme, Otec nebeský již ví, co potřebujeme. Z toho se nám může zdát, jako by modlitba byla zbytečná. A přesto z evangelia slyšíme výzvy k vytrvalé modlitbě, která má před Bohem svou váhu, která může leccos změnit. „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého,“ píše Jakub ve své epištole (Jk 5, 16).
Je to zvláštní situace, jako by Bůh potřeboval, abychom se k němu modlili, k němu se obraceli. Myslím však, že Ježíš nám chce naznačit, že modlitbu potřebujeme hlavně my. Především nám modlitba umožňuje neztratit to propojení s Dárcem naší svobody. Díky ní můžeme vyjádřit vděčnost Bohu za život, za vědomí jeho přítomnosti v našem životě i životě jiných, přimlouvat se za druhé, ale také můžeme prosit. Modlitba Páně ukazuje, co je takové v prosbě nejdůležitější: ať se děje především Boží vůle, přichází jeho království, ať jsou nám odpuštěna naše provinění.
Modlitba je důsledkem víry v to, že Bůh je, tím, který se mě bezpodmínečně dotýká, na koho můžu zavěsit své srdce, tím, kdo mě nikdy nezklame a kdo mi dává sílu čelit zklamáním, která život přináší, doufat, v nové začátky, odpouštět druhým, že nejsou tak dokonalí jako Bůh.
IV.
„Ale,“ ptal učedníků se Ježíš Nazaretský,“ nalezne syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Naše čekání, na ty malé i velké děje našich životů, bývá často dřina, fuška, asi leckdy ochabujeme, chybujeme, padáme na ústa, někdy se člověk sám stává tím nespravedlivým soudcem. I o Bohu si děláme různé zkreslené představy, jako třeba že Bůh sám je především soudcem, často nespravedlivým.
Kéž dnes a denně necháme svou víru, k níž patří i čekání, obnovovat Božím hlasem. V modlitbě, tichu, ale i ve víru dění, které se nám najednou a nejednou může stát mocným znamením o Boží blízkosti. Leccos v našich životech nedaří, a ve světě se děje příliš mnoho bezpráví, mnoho nespravedlivých soudců ovlivňuje náš svět. Ale Kristův Duch víry, lásky, a naděje, Duch toho skutečně božsky spravedlivého Soudce, je mocnější a spolehlivější než všichni nespravedliví soudcové ve světě i v nás.