1. Petrova 4, 7-11 (1. čtení Deuteronomium 30, 11-14)
Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to! Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh – tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen.
I.
Na začátku tohoto oddílu stojí věta: Konec všech věcí je blízko. Jak by nás to zasáhlo, kdyby to někdo oznamoval nám dnes? (A že takových oznamovatelů i mezi křesťany je stále dost.) Hrozba nebo naděje? Anebo by nás to nechalo chladné, zvláště když je pojmenováno takto obecně… Mnohoznačnost téhle výpovědi značí jeden kreslený vtip z internetu: dva muži na chodníku, jeden z nich drží ceduli „Konec je blízko“. Druhý drží také ceduli, s nápisem „Tohle nikdy neskončí“ a dodává „Tvůj optimismus mě znechucuje“.
To už možná by jinak znělo: Tvůj konec je blízko, konec tvých věcí je blízko… Vždy tedy záleží na situaci, v níž se co vyřkne: to čtenářům a posluchačům tohoto dopisu tehdy znělo jako slovo živé naděje. Křesťanům vystaveným pronásledování, utrpení, které pisatel průběžně ve svém listu oslovuje jako cizinci v tomto světě. V Novém zákoně je konec všech věcí předmětem naděje: je spojen s druhým příchodem Krista, proměnou všech věcí, kdy Bůh bude všechno ve všem.
Naděje takového konce je i naší nadějí. Na konci našich životů, na konci našich dějin nebude velké nic – ale otevřená Boží náruč, něco, co přesahuje všechny naše představy, o čem můžeme šeptat, mlčet, básnit, a snad i opatrně říci: že naše vztahy, k Bohu, k sobě, k druhým lidem, tam neskončí, ale nekonečně se prohloubí. Se Sváťou Karáskem řečeno: „Nečekej nejhorší naposled!“
Slovo o konci může být nadějné i ve zcela světských záležitostech: konec nějakého špatného období, kdy se všechno sype. A nebo třeba doufání v konci impéria, nějaké destruktivní říše (třeba třetí říše). Zvláště když ta říše je charakterizována poměry, kde vládne nenávist, strach, nesvoboda, kde jsou pronásledovány menšiny, kde se zlo obléká do parádního obleku morálky a tradičních křesťanských hodnot.
Tohle reflektuje až banálně znějící přísloví: něco končí, a něco nového začíná.
Ale přeci jen slovo o konci může být hrozbou. Neboť konec – to také znamená smrt, rozpad, rozklad. Konec všech věcí – i to se nám dnes připomíná skrze jaderné zbraně, kterými chřestí Rusko. To, co bylo vnímáno jako hrozba během studené války, nám je opět připomínáno skrze brutální ruskou invazi na Ukrajinu. A to nemluvím o neradostných vyhlídkách, které před nás staví klimatická krize. I proto si leckdo může v žalu povzdechnout: „Konec všech věcí je blízko“.
Možná právě to „blízko“, blízkost konce: v tom je ta naděje, ale i hrozba. I ta hrozba, která by se dala přeložit: konec je blízko, tak se můžu na všechno vykašlat. Vždyť už na ničem tady na zemi nezáleží, hurá do nebe. Na to Petr ovšem dodává svým adresátům v soužení: i když je konec blízko (my bychom dnes asi řekli Ježíšem: konec může nastat kdykoliv, neznáme dne a hodiny), to rozhodně neznamená se na svět vykašlat: „Především vytrvale mějte lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ Zde se mi vybaví ostatně známý výrok Jana Twardowského, polského básníka a římsko-katolického kněze: „Pospěšme milovat lidi, tak rychle odcházejí, zůstanou po nich střevíce a hluchý telefon…“ Konec je sice blízko, nemáme dost času, a tak rychle milovat. To jsou krásná a silná slova. I když poněkud obecná.
Zase, co znamená láska je situace od situace jiné. Až s tím, že láska vždy „přikrývá“, snaží se spojovat, zacelovat, léčit, respektovat, vnímá to jedinečné a konkrétní a neopakovatelné. Víc nežli pochybením a hříchem (který samozřejmě nevytěsňuje, ale pojmenovává) je fascinována cestami, jak z toho ven, jaké jsou možnosti uzdravení, jestli se nenajde nějaké řešení, nějaká naděje, něco, co je pravdivé a co skutečně nese.
Lásku pisatel spojuje se střízlivostí, rozumností a modlitbou. Ve víře to jsou takové korektivy, pojistky, směrovky: neutíkat do iracionality, do infantility, ale stále si udržovat hluboký úsudek, snažit se myslet, přemýšlet, rozsuzovat, hledat pravdu. A o tohle právě i prosit v modlitbě a tohle nechávat vplouvat do našich modliteb.
Lásku pak autor konkretizuje s pohostinností: v biblické době to byla velká ctnost, pohostit poutníka. A pohostinnosti pro příchozí, z ciziny: to je jedna ze základních „tradičních“ křesťanských hodnot, která se už dávno sekularizovala, třeba právě ve všech těch neziskovkách, které se nasazují o uprchlíky. Být pohostinný a nestěžovat si (že nám hosté seberou naše jistoty) to je pro mnohé kámen úrazu, a jistě je to velký a nesnadný úkol pro všechny. Ale má to zaslíbení ve věčnosti, je to něco, co se právě tam na konci ukáže, že to mělo smysl.
III.
Jestliže doposud ta doporučení pisatele zněla poněkud náročně: usilovat o střízlivost, modlit se, milovat, být pohostinný a nestěžovat si: potom to nabádání dostává jistou lehkost až šarm: Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Sympatické mi je, že zde apoštol zohledňuje, že každý je jiný, má, dostává, dostal, jiný dar milosti, doslova charisma. Lidově řečeno: člověk má rozvíjet, co mu jde, co dostal, a nenutit se do ničeho, co mu nejde. A nenechat se do toho druhými lidmi tlačit. To samozřejmě neznamená, že člověk nemá hledat, jestli v něm není třeba ještě něco, co nerozvinul, na co se nezaměřil. I k tomu mu druzí můžou dopomoci.
Je prostě těžké, když se od nás očekává to, co přesahuje naše schopnosti. Křesťanu (a vůbec člověku) přikázání lásky ukládá mnohé, třeba snažit se být pohostinný, ale z tohohle přikázání nevyplývá se přetrhnout, vysílit, přetížit. Nikdo nemůže od druhého člověka očekávat vše. I v lásce To lze jen od Boha.
Náš konec, jak blízko je, je nejistý. Každý máme nějakou lhůtu: tak v té naší lhůtě, a třeba bude ještě dost dlouhá, ať tedy objevujeme a nacházíme ty dary, ty síly, které nám Bůh dává, tak aby se to dělo k užitku nás, našich přátel, našich blízkých i vzdálených bližních, a hlavně aby se to dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků, amen.