Genesis 32,23-32 (1. čtení: Jan 20,19-29)
I.
Kdo z vás kdy viděl Boha tváří tvář? Tváří v tvář vidíme přeci druhé lidi, nebo sebe, když se díváme do zrcadla. Ale Boha? V SZ říká Bůh Mojžíšovi: „Nemůžeš spařit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ (Sr. Gn 33,20) Moderní náboženská kritika nás chtěla přesvědčit: když mluvíme o Boží tváři, tak to je zase jen tvář lidská, takový lidský pohled do zrcadla promítnutý do nebe. Snad by se to pozitivní z téhle kritické myšlenky dalo vyjádřit takto: ani věřící člověk, který odevzdal život Bohu a do svého života Boha nechává vstupovat, nemůže s neotřesitelnou jistotu říci: já Boha znám tváří tvář. Tolik lidského je často v našich obrazech Boží tváře. Bůh nám v mnohém zůstává neznámý, nedotknutelný. Pro tuhle Boží neznámost, tajemnost tu máme ono staré slovo „svatý”.
Ani víru nemáme jen tak v ruce. Ne nadarmo se právě také o víře říká, že je to zápas, boj. Víra, důvěra v Boha: je to něco pohyblivého, dynamického, každý člověk, každá generace se jako Jákob vydává do pohybu, aby vrůstala do toho, co je Boží život, co je Boží jméno, aby alespoň v náznaku poznala, co je Boží tvář, co je v rezonanci s tímto jménem to moje vlastní jméno, to vlastní životní poslání…
II.
Ale počkejte, zastavme se ještě u toho slova „zápas”… S čím zápasíme? S čím, nebo s kým? Snad všichni chceme spíš bezpečí a klid… Ale každý přeci víme a zažíváme: i konflikty k životu patří. Jsou neodmyslitelné. Konflikty vnější i vnitřní. Vymezení se… Konfrontace. S kým, nebo s čím v tomto čase zápasíme? A jaké konflikty nám běží hlavou? Konflikty s blízkými, s těmi, jež dennodenně potkáváme, anebo s těmi, kdo hluboce určili naši minulost? S lidmi v práci? V sousedství? Ve sboru? A zápasíme s různými myšlenkami, s nevítanými, s vtíravými myšlenkami, s protichůdnými myšlenkami?
Vedeme také zápasy duchovní? Možná to zní až nezvykle, nevšedně, ale – vedeme zápasy s Bohem? Možná to nevšedně zní, ale nevšední to být nemusí… Být s Bohem v konfliktu, dohadovat se, anebo už o něm nechtít ani slyšet… Prožívat roztrpčeně, že nepůsobí zrovna podle mých představ… Zůstal mi neznámý… Mimo mé očekávání… Vedeme zápasy s Bohem? A jak se promítají do všech těch našich zápasů každodenních – s lidmi či se sebou, s pocity, s myšlenkami?
Tomáš se kvůli Ježíšovi pohádal s ostatními učedníky… Jákob prožíval značnou část života v konfliktu se svými příbuznými, a přitom ho Bůh provázel – někdy jako utěšitel, ale jindy jako nevítaný host, jako nějaký životní stín, ba dokonce i – podle našeho dnešního příběhu – jak noční přízrak, jak noční můra, z níž člověk hledá východisko.
Zvlášť určitý typ lidí prožívá víru častěji jako zápas než jako zdroj harmonie. Právě tenhle typ představují Jákob nebo Tomáš, lidé, co neuvěří jen tak něčemu a neztotožní se jen tak s někým. Procházejí životem křivolakými cestami, nejsou vždy zajedno s ostatními, příznačné bývá někdy jejich osamění. Ta jejich neukotvenost je dvojznačné povahy: může to být projev skepse, vzdorovitého kverulantství? Nebo naopak právě toho opravdového životního postoje: nespokojit se s náhražkou, s povrchem, chtít jít do hloubky, na dřeň? …
Myslím, že právě pro ostatní jsou inspirativní svým smyslem pro poctivost a důsledností v tom, jak procházejí těmi zápasy, jimž podobné beztak snad všichni vedeme…
K čemu všechny ty zápasy jsou? K čemu vedou? Co má být jejich cílem? Máme to vůbec zapotřebí, prožívat tolik nepokoje, neschopnosti spočinout… Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Bohu, říkával sv. Augustin.
Má člověk ve všech těch konfliktech, které jen život přináší, za každou cenu zvítězit? Ano, někdy je to potřeba, zvlášť když člověk nebo národ stojí tváří tvář brutálnímu zlu, které nezná vyjednávání. Ale jak je možné také chápat vítězství? Třeba i tak, že vítězit znamená dokázat si, že já mám vždycky na vrch, dokázat si svou pravdu, svou převahu? Stát si od začátku do konce na svém? Nic ze svých postojů neslevit? Nic nezměnit? Sám sebe nezměnit?
Jaký zápas je v životě cennější? Ten, který člověka nezmění, nebo ten, který ho promění? Do hloubky? Na dřeň? Na šlachu kyčelního kloubu? Na dotyk ran?
Jak Jákob, tak Tomáš procházejí nejhlubší proměnou. Pro Jákoba znamená dokonce změnu jména. Změnu identity, až do základu, jako nové zrození. Také pro Tomáše jde o přehození výhybky v základních životních otázkách: „Nepochybuj a věř” – jak doslovněji překládají kraličtí: „a nebudiž nevěřící, ale věřící”.
Zápasy vedoucí k proměně… Zápasy vedoucí k setkání… Kdyby si člověk chtěl vždycky jenom dokázat svou vlastní převahu, svou vlastní pravdu, potvrdit svou vlastní pozici, vlastně by se s tím druhým navždy míjel… Ale jít do toho úplně, na dosah, na dotyk, do hloubky, na dřeň – to znamená: střetnout se, utkat se – setkat se tváří v tvář s tím druhým… Zápas jako krajní příležitost k setkání… Kdy nakonec můžeme pohlédnout do tváře i tomu, koho jsme míjeli obloukem, jehož pohledu jsme se nechtěli vystavit…
Někdy snad mohou přijít ty vzácné chvíle, kdy je zápas završen… Už toho bylo dost. Teď je na čase spočinout, přijmout klid, přijmout d/Druhého, s nímž jsem se zasekl v klynči, a možná už nezbývá, než tento postoj přijmout jako první náznak objetí…
III.
Zápasů v životě nikdy nebudeme ušetřeni. Ovšem ve víře máme vědět: ano, život, život víry není žádná sentimentální idyla, ustrnutí na cestě, kde nejsou žádné zápasy a konflikty. Ale víra také není žádná absolutní nejistota, neklid, věčné hledání bez nacházení, samé neznámo, samá voda, skepse. Život duchovní přináší právě i drobná, byť vždy předběžná vítězství, nalézání přístavu, břehu, odpovědí, chvíle klidu a útěchy, setkání, objetí, nalézání těch správných jmen pro pojmenování stavu svého nitra, svých pocitů, vůbec pro pravdivé pojmenování toho, jak to je / kdo je kdo / jak jsme na tom / Jak jsou ty karty života rozdané… Přináší ty prchavé, vzácné momenty, v nichž vyznáváme, voláme, křičíme, někdy šeptáme: To je tvář Boží! Peníel! Můj Pán a můj Bůh!
Těšme se na ty chvíle, vzpomínejme, na ty, které jsme již prožili! Děkujme za ně. Prosme o ně.
Tohle vše je výsledek toho, že ten hlavní zápas za nás vedl Kristus. On – kníže míru – byl vydán lidem do rukou a Bohu na pospas a prohrál. A byl vzkříšen. A tak se ukázalo, že v zápasu s Bohem i s lidmi obstál. Ne lacině – prošel si údolím stínu smrti. Dokud nevzešla jitřenka… A na tomto vítězství máme podíl. A díky němu, v němž nám Bůh ukázal svou tvář, můžeme očekávat i to poslední vítězství, kdy Bůh bude všechno ve všem, kdy budeme v plnosti zřít jeho tvář v Božím království.