Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. (Židům 13, 12-15)
I.
Ten úryvek je součástí novozákonní knihy, která je vlastně takové dlouhé kázání. Neznámý autor psal křesťankám a křesťanům v Itálii, kteří byli ve složité situaci: v situaci pronásledování. A mnozí kvůli tomu procházeli vnitřními těžkými zkouškami. Zkouškami víry. Byla otřásána jejich důvěra v to, že Kristus je jejich pravý duchovní domov. Proto jim píše: vydržte, neodcházejte od Krista, od té naděje, kterou jste přijali! A všemožně se je v listu snaží povzbudit. (Ovšem i varovat.)
To jeho povzbuzování se nám již může zdát poměrně složité a nesrozumitelné. Chce ukázat, že není možné se vracet k tomu starému a je zapotřebí jít kupředu. Ukazuje to na příkladu obětního kultu. To byla jedna z podstatných složek života víry Izraele. Tento kult ale už nic neznamená. Ježíš jako dokonalý velekněz vyřadil svou obětí obětní kult provozovaný v Jeruzalémském chrámě z provozu. To, co podle víry Izraelců obětní kult zařizoval, totiž smíření a znovuobnovení vztahu s Bohem, to učinil Kristus jednou pro vždy. K tomuto starému už není možné se vracet.
A křesťané se k obětování zvířat skutečně už nikdy nevrátili: Zůstal úkol: Je třeba zůstat věrný Kristu, a v jeho Duchu lásky jít kupředu. Je třeba vycházet za brány dosavadních zvyklostí. Tak jako Kristus ve svém životě (i smrti) překračoval mnohé zdánlivě nepohnutelné hradby a meze.
II.
Překročení hranice. Opouštění komfortní zóny. To je hlavní výzva toho biblického úryvku. Vycházení za hradby toho starého. Jít za Kristem, tak jako Abraham, který se vydal na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. (Židům 11,8)
My v dnešních dnech jsme většinou uzavřeni uvnitř „hradeb“. Uvnitř příbytků, v našich městech, která tedy už dávno nemají hradby jako ta starověká. Náš život jakoby se zastavil. I když – pro mnohé, zdravotníky, sociální pracovníky, se naopak velmi zrychlil.
Náš domov – to je náš svět, náš život. Místo, kde jsme zabydleni. Nejen v našich obydlích, bytech, domcích. Náš svět je domov, o nějž pečujeme, staráme se o něj, máme o něj obavu. Je to náš úkol. Starat se pečovat. Nasazovat se. Protože náš svět je dobré Boží stvoření.
Tento náš domov, to zdůrazňuje text, ale není trvalý. Je ohrožený, křehký, záhadný. Pomíjivý. A tak život v něm je zápas. To víme, tušíme to. Jsou chvíle, kdy si uvědomíme intenzivněji než jindy. A to je někdy nepříjemné. Že nevíme, do čeho se v životě řítíme.
Cíl našeho putování v tomto pomíjivém domově světa bible označuje různými obrazy. Boží království. Svatební hostina. Nebo město. „Město, které přijde“. „Boží metropole“. Město – to je pulzující souvislost života. A naše města v našem světě jsou obvykle plná protikladů. Plná životních možností. Ale také oddělujících zdí. Plná spojujících komunikací, ale také anonymity, chudoby, ohrožení.
V tom věčném domově, v tom přicházejícím městě, je vše temné a ohrožující překonáno. To je křesťanská naděje. A sláva toho věčného města proniká -díky Kristu – k nám do pomíjivého domova našeho světa. Do našeho světa, kde se někdy zdá, jakoby se z něj Bůh stáhl za hradbu mlčení.
Na počátku listu Židům se píše: Kristus „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem“. On je s námi i ve chvílích, kdy se domov našeho světa, našich životů otřásá, kdy se ty hradby zdají nepřekročitelné.
Online: https://youtu.be/pwKnzYXONww