Základem tohoto zamyšlení jsou úryvky z 11. kapitoly listu Židům a počátek kapitoly dvanácté. V této dlouhé kapitole pisatel staví před čtenáře dlouhý seznam biblických postav, které často v bezvýchodných situacích a za dramatických okolností osvědčili svou víru.
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. (…) Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘. (…) A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž a nedbal na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(Židům 11,1 – 2.8-12.39-40;12,1-3 )
I. Květná neděle
Ježíš, který přijíždí na oslu do Jeruzaléma – to je hlavní obraz květné neděle. Ježíš v cílové rovince svého pozemského putování. Jásající zástup, jehož očekávání od Ježíše jsou velká. Smísená s mnoha iluzemi o tom, kdo Ježíš je a co vše vykoná. Kdo by tušil, jak budou zanedlouho zklamána. Už to, že přijíždí na oslu mohlo napovědět, že mnohé bude jinak. Na obyčejném zvířeti, které příliš neodpovídá slávě, s níž si tehdy lidé představovali příchod mesiáše. Zvláštní triumfální příjezd.
Nikdo z jásajících asi na překážky v tu chvíli nemyslel. Teď je čas slavit, radovat se. Jsme rádi, když se věci daří. Když jsou vidět výsledky. Když se to dá vykázat a změřit. Viditelné výsledky: to je na jednu stranu pro život nutné. I pro život víry. Víra přináší do života viditelnou změnu. Novou kvalitu vztahů.
Na druhou stranu je tu vždy oblast, kterou nemáme ve svých rukou. Věci se vždy dějí ještě jinak než čekáme. Právě i věci Boží. Kdo by před rokem čekal, jak letos budeme slavit Velikonoce my!
I ty tehdejší Velikonoce šly Jeruzalémě šly jiným směrem. Ježíš byl zrazen, vydán do rukou nepřátel, odsouzen k smrti. Všemi opuštěn. I těmi nejbližšími.
Ta slova, která jsme četli z listu Židům, si četli křesťanky a křesťané, kteří už měli jistotu, že Ježíš přeci jen triumfoval. Uvěřili, že Ježíš žije a v něm mají naději. Ale ta jejich víra v Ježíše se otřásala. Byli pronásledováni. A autor listu Židům zdůrazňuje: Ano víra se zcela určitě upírá k Bohu, jehož věrnost je neotřesitelná. Ale tahle Boží skutečnost je mnohdy (vždy?) v rozporu s tím, co vidět je. Tak tomu bylo i v Ježíšově životě. A nejen v jeho životě.
II. Víra.
Celý ten dlouhý oddíl také říká: Kdo věří má vždy jasnou, určitou jistotu, důvěřuje Bohu. Ví, komu uvěřil, poznává, vidí to. A kdo uvěřil, přináší také viditelné plody, má sílu důvěřovat, být pro druhé. A vidí, zažívá, že věřit se vyplatí, že to má smysl.
Ale tato jistota a důvěra je vždy zvláštně spojena s jistým druhem nejistoty. Tápání. Jako Abraham: být si jist tím, co ještě nevidíme. Být si jist, že směřujeme do Božího domova, do – obrazně řečeno – „Božího města“. A jako Abraham vyjít. Ale zároveň nevědět, kam jdeme.
Jsme zváni ke zralé víře. V níž víme: Boha a jeho království ještě nevidíme do všech detailů. Ve vší ostrosti. V HD. Pro náš vnitřní zrak víry je Bůh stále rozostřený, rozpixelovaný. Vždy to ještě různě šumí. Zasekává se. Ale máme naději: že jednou uvidíme a uslyšíme ve vší ostrosti. Že do cíle dorazíme, doběhneme. A na té cestě můžeme zažít ještě různá překvapení.
List Židům má pasáže, které jsou v tomto ohledu velmi vizionářské a revoluční. „Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.“ (Žd 6,1 – 3) To může mít i vliv na naše přemýšlení o budoucích podobách církve a křesťanství. Co se ještě v církvi může změnit? V tom, co zvěstujeme, v tom, jak věříme? Jak svou víru žijeme v praxi?
III. Risk
Víra vždy člověka viditelně změní. Víra má v sobě také prvek nedisponovatelnosti, zvláštní nejistoty. Otevřenosti. A je také zápas. V němž se víra osvědčuje. Mnozí v tomto zápase – a osobně se mi to neříká snadno – dospějí k ochotě nasadit vlastní život. Osvědčit víru mučednictvím.
Osvědčit víru položením vlastního života je ovšem krajní možnost. Víra se osvědčuje i v každodenním životě, ve všech jeho oblastech. Každý má tu svou oblast, kde ji obzvlášť musí osvědčit. A ve všem jde o to, aby člověk nepropadl strachu, nedůvěře, aby neobětoval důstojnost a svobodu svou či jiných. V zápase víry jde vždy o to, aby člověk zůstal svobodným Božím dítětem, které se nezalekne nástrah světa, když se věci nedaří, které ale tuto svobodu odpovědně nasazuje ve službě druhým. I o to jde v dnešních dnech.
IV. Oblak svědků a Ježíš
Víra je propojení jistoty a nejistoty. Je to risk. A další důraz je: ve víře nikdy nejsme sami! Víra je vědomí propojenosti. A ne jen s ostatními věřícími. Ale vůbec se všemi lidmi a celým stvořením. Proto autor dává takový dlouhý seznam příkladů víry. Víra – to jsou dveře k solidaritě otřesených a otřásaných. Vědomí, že v tom nejsem sám.
V čele toho oblaku biblických svědků je Ježíš. Vzor víry. Vzor proto, že riskoval, nebál se vydat svůj život všanc. Vzor v tom, že i on sám možná tehdy v Jeruzalémě, když do něj vjížděl, nevěděl, co vše ho čeká. Třeba právě prožitek opuštěnosti Bohem a lidmi. Možná i on v skrytu doufal, že ho jeho nejvěrnější neopustí. Že svou víru v něj osvědčí.
Ježíš je nám hlavním vzorem víry. Ale především dárce, původcem víry. Ten, kdo ji vede. Ten, kdo ji dává. Kdo ji má ve svých rukou. On je nám blízko nám v našich slabostech a zápasech.
O květné neděli si můžeme uvědomit: naši slabost. Jak často kolísáme, když se věci začínají sypat. Co vše nemáme ve svých rukou. Ale také naši sounáležitost. Jako věřících. Jako lidí. A také solidaritu, kterou nám Bůh prokazuje – si můžeme připomenout. Pohleďme tedy na něj, na Ježíše. Navzdory tomu, že mnohé zůstane nejisté a ještě nezodpověděné, přesto s ním mnoho nadějného uvidíme.