Izajáš 54,1.7-10
Plesej, neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude více než synů provdané, praví Hospodin. (…) Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.“ „Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. 10 I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“
I.
Exil, vyhnanství. To je situace, která je za těmito prastarými slovy. Izrael je ve vyhnanství v Babylonu. Daleko od svého domova. Tragická a vážná situace. Přerušení. Mimo jiné také čas na promýšlení, proč se to všechno stalo. A také čas k nadějím v nový začátek.
A Izraelcům je najednou zaslíbena útěcha a brzký návrat. Skrze proroka do neradostné přítomnosti zaznívá radostná zvěst o spáse, záchraně, slitování, vykoupení, osvobození. Právem se druhá část této prorocké knihy nazývá starozákonní evangelium. A ne náhodou po této knize sahali autoři Nového zákona, aby vyjádřili smysl Ježíšova příběhu.
My nejsme exulanti, vyhnanci, političtí zajatci jako tehdejší Izraelci. Ale do jisté míry v těchto dnech exulanti jsme – byli jsme vyhnáni virem a na něj reagujícími opatřeními vlády naší země z veřejného prostoru do svých domovů. Byli jsme virovým nebezpečím vyhnáni do sociální izolace. Byť z dobrých důvodů. Ze solidarity k nejohroženějším, ale i kvůli vlastnímu zdraví.
Jsme omezeni v mnohém, co nám přišlo samozřejmé. Tato forma bohoslužby je toho svědectvím. A i my doufáme, kdy se budeme moci vrátit do života, tak jak jsme ho znali. Kdy tomu tak bude, a co nás do té doby ještě čeká, zatím nevíme. A třeba také hledáme, jak čas izolace, přerušené běžné životní souvislosti produktivně a také duchovně využít.
II.
Ve vyhnanství, v izolaci od vlastního domova měli Izraelci čas také pro duchovní prohloubení. Měli čas přemýšlet, proč se jim to stalo. Jejich odpověď byla tato: tohle jejich vyhnanství je důsledkem jejich neposlušnosti Hospodinu, Bohu Izraele. Jejich vyhnanství, tato politická a národní katastrofa je Boží trest. Jejich vyhnanství je Boží reakce na hřích především jejich vůdců, jejich králů. Trest za jejich mravní, etické, ale hlavně náboženské selhání.
Bibličtí autoři té doby obecně dávali životní nezdar, třeba také neúrodu, nebo nemoc, nebo neplodnost, bezdětnost dávat do souvislosti s lidskou vinou. Ne náhodou je v tomto textu Izrael přirovnáván k neplodné ženě. Bezdětnost tehdy také platila za projev Boží nepřízně.
Dnes těžko přijatelná představa. Stejně jako myšlenka, že by katastrofy, nezdar, nemoci v osudech jednotlivců, ale i krize a katastrofy lidských kolektivů byly přímým a jednoznačným důsledkem Božího trestu. V to my takto jednoduše jako někteří bibličtí autoři věřit nemůžeme.
Současná pandemie, v níž žijeme, vyvolává hlavně otázky: Kdy to přestane? A co pro to můžeme konkrétně, prakticky udělat? Jak se chránit, jak chránit druhé, jak pomoci? A když už zazní obecnější otázky: kdo z lidí je za to odpovědný?
Otázka, jak to všechno souvisí s Boží vůlí – asi není na pořadu dne. Dobře to vystihuje jeden facebookový vtip: Na obrázku se modlí člověk a ptá se: „Bože, je Covid 19 znamením posledních dnů?“ Nato přiletí z nebe andělíček a ukáže mu papírek, kde je napsáno: „Nestarej se a vem si roušku!“
Ale takovouto otázku si víra asi stejně někdy položí. I obecněji. Jaký smysl mají krize v našich životech, jaká je souvislost těchto dějů s Boží vůlí? Neopouští nás, mě Bůh? Netrestá nás, mě za něco?
Všimněme si nejprve v tom textu – a to je důležitý důraz celého biblického svědectví: Boží „rozlícení“, Boží opouštění člověka, jeho hněv je v nepoměru s jeho milosrdenstvím, s jeho slitováním, jeho smlouvou pokoje. Hospodin skrze proroka svému lidu říká: opustil ho jen na maličký okamžik, jeho rozlícení byl jen nával. Zato jeho slitování je převeliké. Jeho milosrdenství je věčné, smlouva jeho milosrdenství je nepohnutelná. Bezdětnost Izraele, a to lze brát i v tom doslovném smyslu – už nic v Božích očích neznamená. Už v tomto Izajášovském textu se ten tehdy běžný pohled na souvislost životního nezdaru a viny začíná problematizovat.
III.
Nikoliv Boží hněv, Boží soud, ale Boží milosrdenství a láska – to, co sjednocuje, uzdravuje. Napřimuje, spojuje – to je ústřední zvěst bible. Přesto se i v Novém zákoně hovoří o Božím hněvu a soudu (např. Římanům 1,18). A klíčové je, že v bibli to, čemu se na základě označení lidské emoce říká symbolicky „Boží hněv“, nestojí proti Boží lásce.
Boží láska ani nedeformuje, ani neničí to, co chce sjednotit. Láska uznává a uchovává svobodu a jedinečný charakter milovaného protějšku. Do dokonalosti ho nenutí, ale také ho neopouští.
Láska ale zahrnuje spravedlnost. Boží láska tak nejen přijímá, ale také klade odpor a odsuzuje. Boží spravedlnost není v rozporu s láskou. Ale staví se na odpor tomu, co je v rozporu s láskou, co jí odmítá. Když se tedy v bibli hovoří o Božím hněvu, o Božím rozlícení, tak to odkazuje k Boží lásce, která se obrací proti svému vlastnímu odmítnutí.
Bůh ve svém slitování a své lásce také k tomu, aby člověk rozpoznával, kde on sám se proti lásce obrací. A tohle rozpoznání často nastává či se prohlubuje v životních krizích.
Když přijdou životní krize máme dvě možnosti. Buď to v nás znásobí to horší, co je v nás. Že to znásobí naši nelásku k lidem, a tak i k Bohu. Člověk propadá cynismu, nebo panice, nedůvěře, strachu. Nebo i nenávisti, touze potrestat viníky (třeba ty kdo sem tu infekci zavlekli).
A nebo v krizi máme druhou možnost: Krize může vést ke změně smýšlení, sebereflexi. K zastavení. K tázání, co v mém životě má skutečně hodnotu, co je skutečně důležité, co má skutečně smysl. Přemýšlet, co vše ve mně se obrací proti Boží lásce. Kde v mém životě láska chybí. Krize může nově prohloubit vnímání Boha.
Právě krize můžou v nevídané podobě člověka nastartovat k solidaritě, ochotě pomoci, vzájemnosti, semknutí. Připravenosti nasadit se pro druhé. A kolik toho dnes okolo sebe můžeme vidět.
IV.
Na závěr: V 53. kapitole Izajášova proroctví se hovoří o zvláštním služebníku. Ten podle všech tehdejších měřítek musel být tím, koho Bůh potrestal. Hovoří se tam o jeho nemoci, se kvůli níž se ho kdekdo zřekl, kvůli které byl v obecném opovržení, nikdo si ho nevážil. Ale přitom tento služebník se nedopustil násilí, v jeho ústech nebylo lsti (Izajáš 53, 9). A pak se tam píše zvláštní, velmi zvláštní věc: to jeho ponížení, jeho trestání nebylo důsledkem jeho vin, ale bylo cestou pro uzdravení všech. Církev v tomto služebníku rozpoznala předpověď Ježíše Krista.
Kristus byl v jednu chvíli celým světem považován za prokletého, Bohem potrestaného. Skončil přeci na kříži, podle Starého zákona jednoznačný projev Božího trestu. Ale Bůh se k Ježíšovi přiznal a ukázal, že právě jemu a jeho zvěsti o Božím království patří budoucnost. A tak ti, kdo Kristu věří a jednají v souladu s ním (a někteří o tom ani nemusí vědět, protože víra je ještě něco hlubšího než vědění): ti se nemusí ničeho úzkostlivě bát. Nemusí se bát, i když víra kolísá, i když naše skutky jsou vždy nedokonalé. Nemusí se bát, i když prochází nejrůznějšími krizemi a vyhnanstvími.