Jan 2, 1 –11 (1. čtení: Exodus 33,18–23)
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš, ženo! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté opijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
I.
Známý text Nového zákona. Opět jeden z těch, který znají i lidé, co bibli nečtou, do kostela nechodí, ke křesťanské víře, resp. církvi mají rezervovaný vztah. Pojí se k němu i různé více či méně veselé a vždy rozpustilé anekdoty. Třeba: Proč došlo při svatbě víno? Protože Ježíš přivedl své učedníky. Nebo: Co si hosté pomysleli, když Ježíš proměnil vodu ve víno? Toho také k sobě musíme pozvat!
Co tak přitahuje pozornost? Objevuje se v něm něco velmi lidského. Motiv proměny vody v nápoj, který my lidé máme rádi. Kdo by si nedal rád někdy skleničku dobrého vína? (Asi ne jen člověk, který alkohol nesmí.) Ve vínu je pravda, in vino veritas, říká latinské přísloví. Příběh se odehrává při příležitosti po níž mnoho lidí touží, jíž se mnozí rádi účastní – při svatbě. Ale dá se to zobecnit: prostě víno, veselí, opilost, zábava – a v tom všem Ježíš, který a jehož následovníci obvykle přináší (navzdory často zdůrazňované radosti) spíše věci vážné a závažné. Ježíš se zde se stane někým, kdo svým činem podpoří na první pohled něco spíše neduchovního – došlo víno, a on se postará o dodávku nové várky. Aby veselí mohlo pokračovat, aby se lidé mohli opíjet, bavit se. Je v tom takový zvláštní kontrast, kdy se setkává duchovní a velmi – jak se říká – světské. A který nám také proměňuje naše tradiční představy toho, co je vážné.
Soustředit se jen na proměnu vody ve víno, to bychom ovšem zůstali jen na povrchu. Nebo jinak: nedostal by s k nám ještě hlubší smysl toho známého příběhu. A je zajímavé, že i v tom příběhu jsou postavy, které na tom povrchu zůstávají.
II.
Jakoby tam na povrchu byli všichni. I Ježíšova matka Marie. Když došlo víno, tak ona poměrně věcně a prakticky se dá do díla a tuší, že její syn by mohl pomoci. Okolo jeho narození se přeci dělo tolik podivuhodného a o jehož důstojnosti se jí od Boha dostalo tolik tajemných slov.
A tak mu lakonicky, tedy úsečně, stručně, výstižně, sděluje: „Nemají víno.“ Někdo by řekl „typický rodič“. Mariina slova je takový ten povel, jako když někomu ve studené místnosti řeknete: „Je tu zima“ a chcete, aby se zvedl a zapnul topení.
A Ježíš na to reaguje také úsečně, rodič by řekl až drze. Žádné: „Ano, maminko, samozřejmě, jak si přeješ.“ Ale hrubě: „Co je ti do mě, ženo!“ Příběh naznačuje: Ježíšova maminka Marie to možná myslí dobře, ale tak trochu nechápe, že zrovna kvůli proměňování vody ve víno na svatbách zde Ježíš není. A Ježíš to dává najevo: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“ Tím se v Janově evangeliu myslí: ten hlavní Ježíšův zázrak, ten ta hlavní proměna, která přinese světu Ježíšovu slávu, je jeho kříž a vzkříšení. A tohle Marie ještě nechápe, netuší v čem bude spočívat jeho pravá zázračnost.
A tak je to s Ježíšem po celé dějiny církve. Přitahuje pozornost, svým učením, slovy, příkladem, zázraky. Ale vždy s různými úrovněmi pochopení (někdy právě i s nepochopením, nejen mimo církev) toho jádra, co dělá křesťanskou vírou skutečně hlubokou a co je jejím základem: Ježíšova smrt a vzkříšení a naděje, že život je silnější než smrt.
Maminka Ježíše nechápe, Ježíš se jí to zdá dávat zřetelně najevo, ale přesto na ni bere ohled. Přesto neřekne, že do těchto světských her se nenechá zatahovat. Marie řekne služebníkům, myslí se nějací lidé z té svatby, aby učinili, co jim Ježíš přikáže. A on skutečně přikazuje. Mají naplnit nádoby vodou. A ti to bez vyptávání učiní.
A jako by se nic nestalo, Ježíš dává instrukce služebníkům dál: „Naberte a doneste správci hostiny.“ Očividně, mezitím bez přítomnosti svědků, nenápadně, proběhla ona zázračná proměna nápojů. Služebníci měli tušení, že se něco stalo a že s tím nějak souvisí Ježíš. A správce hostiny ochutná a očividně je překvapen: už se mu však nedoneslo, že tu proběhl zázrak. Jeho zaujme něco jiného. To je víno je dobré, ano výborné. A to není jen tak.
To co pak říká tomu neznámému ženichovi, tomu neznámému šťastlivcovi, kvůli němuž a jeho snoubence se celá tato slavnost a párty děla, u toho není zřetelné, jestli je to kritika či pochvala.
Kritizuje ho za to, že nechal to dobré víno až na chvíli, kdy už jsou všichni opilí, na mol, a tak tu kvalitu nemohou náležitě ocenit? A nebo ženicha chválí, že právě až nakonec nechal to nejlepší? Ta druhá možnost je pochopení je rozšířenější a na ní vystavěl Sváťa Karásek svou známou interpretaci tohoto příběhu, která má svou sílu: to nejlepší v životě přichází až na konec! Proti veškeré zkušenosti: nečekej to nejhorší naposled. Perspektivou lidského života není smrt a nicota, ale výborné víno, ta úplná radost nebeské svatební oplývající hostiny.
III.
Správce, hostiny, ženich, Marie, svatebčané – ti všichni něco okusili z toho Ježíšova zázraku, z té jeho slávy. Všech se dotkla Ježíšova moc, které narušuje naši běžnou zkušenost s během světa. A tak náš život prohlubuje. Byli to svědci Ježíšovy slávy. Někteří na té hlubší rovině, někteří na té více na povrchu. Jen o Ježíšových učednících se tam píše, že viděli dál: v Ježíše uvěřili. Úplně Ježíšovi možná neporozuměli asi všichni. O učednickém neporozumění je celé Janovo evangelium.
Ježíšův oplývající život se k nám, věříme, dostal. Byli jsme jím proměněni. A třeba i k lidem, kteří jsou okolo nás, a kterým o Kristu nějak, výslovně či nevýslovně svědčíme. A možná jsme my leckdy sami v podobné roli, kdy se něco děje nezvyklého v našem životě, a my až posléze tušíme, že Ježíš šel okolo a něco v nás či v druhých proměnil.
Boží sláva vstupuje do našeho běžného života, jak ona chce. Ne jak člověk chce, jak si to představuje. Ale to zároveň neznamená, že by Boží sláva nebrala ohled na naše přání, na naše představy. Bůh není bezohledný. Neříká, když k němu voláme: „Co je mi do vás?“
A na nás je potom proměňovat svět okolo nás jeho mocí, která nás samotné proměňuje. Ovšem na nás je „jen“ plnit ty nádoby, následovat Božího příkazu. Dělat Bohu místo, prostor. To je ta stránka naší spolupráce. Tu hlavní proměnu činí Bůh sám. Amen.