Mt 17,1 – 9 (1. čtení: Ex 24,12–18)
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
I.
Podle vyprávění evangelistů apoštolové a učedníci ledacos během Ježíšova veřejného působení viděli a slyšeli: slyšeli Ježíšovo mocné kázání o Božím království. Viděli Ježíšovy mocné činy: jak uzdravuje nemocné, vyhání démony z posedlých, rozmnožuje pokrm pro hladové zástupy z ničeho, kráčí po rozbouřeném moři a utišuje ho. Viděli, jak křísí lidi z mrtvých.
Slyšeli a viděli to, co my asi příliš nezažíváme. Žili ve světě, kde se Bůh zjevoval a kde jeho lid dokázal – jakoby bez problémů – slyšet jeho hlas a vidět záblesky jeho tváře. Apoštolové byli dle evangelií uvyklí vídat u Ježíše ladacos. Ovšem toto vidění proměněného Ježíše na vysoké hoře bylo podle i pro ně něco skutečně výjimečného a mimořádného.
Předtím Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého. Ježíš s Petrem souhlasil. Ale dodal, že bude muset v Jeruzalémě mnoho trpět, být zabit a třetího dne být vzkříšen. Bude muset sestoupit do hlubin a nížin krajní lidské bolesti a utrpení. Petr ho za ta slova pokáral. Ideální mesiáš přeci nemůže trpět a být ponížen. Ale Ježíš tenhle Petrův ideál odmítl jako satanský: k Ježíšově pravé božské výšině právě že nížina utrpení a po-nížení.
Ale nyní jde Ježíš učedníky do výše: nahoru na horu, na horu vysokou. Hora a vůbec obraz výšky má v bibli svůj symbolický význam. Na hoře se zjevoval Mojžíšovi Hospodin, na hoře mu předal zákon a uzavřel s Izraelem smlouvu. Na vysoké hoře se také pokoušel ďábel marně Ježíše zlákat do zdánlivých lákavých výšin vlády nad celým světem s celou jeho slávou.
Na této hoře není po ďáblu a jeho svodech ani stopy. Je zde proměněný Ježíš: „jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý“ (v. 2) Sluneční světlo, oslnivá běloba šatu: to vše má vyjádřit, kdo Ježíš je a co je prozatím učedníkům více skryté než zjevné.
Učedníci nejprve vypadají, že jim tam líbí. „Je dobré, že jsme zde!“ A Ježíš tam není sám. Rozmlouvají s ním i jiní nebešťané: proroci Mojžíš a Elijáš. O čem hovořili, se sice nedozvídáme, zato čteme o iniciativním projevu Petrovy pohostinnosti. Nebeským hostům chce postavit pozemské příbytky. Jako by jim však něčeho takového bylo potřeba!
Do té jejich vize se však najednou vlomí slova, která jim to vidění vykládají a soustředí je na to podstatné. Jsou to slova Boha samého: „To je můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte!“ (v. 5) Možná si někdy přejeme, aby i do našich osobních i společenských vizí někdy takto jasně zaznívalo Hospodinovo slovo a soustředilo nás na to podstatné.
A když uslyší Boží hlas, jejich dobrá nálada se promění v posvátnou bázeň. Padají na tvář. Není se, co divit, určitě znají Hospodinova slova k Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ (Ex 33, 20) Viděli a slyšeli Boha, ale nezemřeli: Boží syn se jich dotýká a utěšuje je: „Nebojte se!“
Po tomto mimořádném zážitku opět z hory sestupují a Ježíš je napomíná, aby o tom vidění před jeho vzkříšením pomlčeli. Na konci Matoušova evangelia čteme, že vzkříšený Ježíš přivede apoštoly opět na horu. A vysílá je odtud od celého světa: křtít a přinášet zvěst o něm. O Vzkříšeném ukřižovaném, ve svém ponížení povýšeném mesiáši. Teď už nemají mlčet, ale hovořit. Víme, že jsme povolání ke svědectví o Bohu. Může někdy na místě o Božích věcech spíše pomlčet?
II.
Ten závěr textu nás navádí, co je v něm nejdůležitější. Nikoliv onen podivuhodný „světelný oblak“. Ale právě to Boží slovo, které toto světelné dění vykládá. Tím Božím slovem je pro nás především Ježíš sám. Poslouchat tohoto Ježíše jakožto Božího milovaného a vyvoleného Syna: o to jde. Poslouchat, naslouchat mu. Důvěřovat mu, že skrze něho promlouvá sám Bůh. Poslouchat ho, naslouchat mu, věřit mu: dovolit mu, aby se nás dotýkal, aby svým slovem prorážel naše obavy a úzkostné starosti.
Dovolit mu, aby nás tak vynášel na „svou horu“, do svého svatého života. Naslouchat Ježíšově hlasu pak znamená, že to jeho oslovení nemusí být nijak spektakulární. Může být z vnějšího pohledu i docela obyčejné a z vnějšku zcela neviditelné. Když nás však Ježíš svým slovem zasáhne, jako bychom se octli ve výšinách Božské radosti, jako bychom se octli ve výšinách plnosti smyslu. Jde však o to, nechat Boha, aby nás z těchto světelných vrcholků opět snášel do nížin naší pozemské existence. Do našeho času, který nám byl darován a v němž každý máme svůj úkol. V tomto putování nahoru a dolů se může někdy stát, že dlouho půjdeme takovou nížinou, kde je jen tma či odstíny šedi. Kde slunce již nesvítí, kde Bůh děsí. Ovšem nikoliv svojí děsivou přítomností, jako spíše svojí nepřítomností.
III.
Ale přeci jen ještě k tomu světlu. Přeci jen to tak nedůležitý motiv v tom vyprávění není. Ježíšova tvář „zářila jako slunce“. Sluneční světlo, proudění elektronů, je podmínkou veškerého života na zemi a jsme na něm naprosto závislí a mnohdy ho nevidíme, ale vždy tu nějak je. O co více než toto světlo je však Bůh, je to Boží světlo! Jde o to spolehnout se, že on tu vždy je, že vždy nese náš život, v jeho výšinách, i v jeho nížinách, v jeho každodennosti a trápení.
Když slunce svítí a hřeje, potom jsme za něj vděční. Sluneční světlo však také může zaslepovat. Každý ví, že oslepneme, budeme-li se delší dobu dívat do přímého slunečního světla. Sluneční světlo nás svým žárem může nejen nabít, ale i zabít. I Boží svatý život ničí a spaluje: spaluje vše, co je v rozporu s jeho podstatou: nelásku, nepravdu, nevíru, vnitřní lži. Spaluje mlhoviny našich iluzí, falešných představ o Bohu, světě a nás samých. Ale zatímco slunce za jistých okolností může jen spalovat a ničit, Bůh svým spalováním a žárem nechce ničit a zničit.
Ale pozvednout a zbavit strachu, a vybídnout k dalšímu putování. Když Boží světlo pronikne do nížin lidského odcizení, léčí a dává život. Ovšem nikdy nezaslepuje! Zaslepený věřící není zaslepený Bohem, ale něčím pozemským.
Boží světlo pozvedá naše oči. Proměňuje svou pravdou, abychom viděli Ježíše, a tak svět a sebe v naději. Abychom mohli říci: „Pane, je dobré, že jsme zde.“ Amen.