Lukáš 15, 7 (1. čtení: Lukáš 18,9-14)
„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“
Nedávno jsme se spolu s ostatními křesťanskými denominacemi v Litoměřicích scházeli jako každý rok ke společným modlitbám. Je to chvályhodné, v dnešní době všelijakého rozdělování musíme o ekumenické porozumění pečovat.
Já jenom vždy trnu, když se nějaký upřímný zbožný bratr či zbožná sestra modlí: Bože děkuji ti, že žiji zbožný život, děkuji, že nejsem jako ostatní hříšní lidé. S železnou pravidelností se tak modlí každý rok několik lidí a ani si neuvědomují, že vlastně citují onu zápornou postavu farizea z našeho prvního Ježíšova podobenství.
V úvodu druhého Lukášova podobenství diskutuje Ježíš s těmi zbožnými farizeji, kteří mu vyčítají kontakty s nepřizpůsobivými a odpadlickými spoluobčany, ostatně vyčítali mu i styky – ó hrůza – se Samařany a také s ostatními úplnými pohany, u kterých prý hrozilo, že přivodí zkázu tradiční židovské civilizace. Neortodoxní lidé byli pokládáni za nečisté, za zcela vyloučené ze slušné tradiční společnosti, pravověrní s nimi odmítali jakýkoli styk a nejraději by je zlikvidovali.
Ježíš na kritiku farizeů odpovídá nejprve podobenstvím o ztracené, tj. nedisciplinované (neposlušné, hříšné, špatné atd.) ovci. A potom řekne ono jasné slovo o tom, že Bůh má větší radost z hříšníka, který si svůj hřích uvědomuje a chce s ním něco dělat, než z takzvaně spravedlivého člověka, který si myslí, že pokání nepotřebuje.
To podobenství o ztracené ovečce, které říká Ježíš nejprve, je úžasné v tom, že onen pastýř nejde hledat tu hříšnou ovci, aby ji potrestal. Nepídí se po ní jako orgán činný v trestním řízení, aby ji vydal spravedlnosti. Ale hledá ji, aby ji vzal do náruče, přinesl domů a spolu s přáteli se nad jejím znovunalezením radoval. Aby s ní nejednal podle lidských představ o tom, co je to spravedlnost, ale podle zásad Božího milosrdenství.
Milosrdenství je totiž víc než spravedlnost. Ta ovečka je podle Ježíše totiž už dost potrestaná tím, že se vzdálila, že zabloudila. Ztratila se, a tak jí není proč dále trestat, proč se jí mstít. Je třeba se jen radovat nad jejím návratem. Hřích podle Ježíše není něco sladkého a záviděníhodného, ale něco, co člověka ničí, devastuje. Hřích je již sám o sobě trestem a je hodný spíše politování a slitování. Máme rozbíjet okovy hříchu.
Toto podobenství je vlastně takovým úvodem k slavnému podobenství o marnotratném synu. V něm otec nic nevyčítá navrátivšímu se synu, radostně jej vítá, a staršímu bratru planoucímu spravedlivým hněvem nabízí právě tento Ježíšovský pohled – „Ale máme proč se radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen“. (L 15,32)
Přidat se na stranu našeho nebeského Otce, žít v jeho silovém poli, nechat se vést naším pastýřem není přeci nějaká naše oběť, za kterou bychom si měli nárokovat nějaká zvláštní privilegia a útočit na ty, kterým se té výsady nedostalo. Nikdo nás k víře nenutil. Je to skutečně výsada a radost.
Kristovská víra je dobrovolné a radostné přidání se k zápasu o správný stav věcí na tomto světě. Je to dobrovolné rozhodnutí a přesvědčení svobodných lidí, kteří rádi přijmou mezi sebe i ty, kteří na nějaký čas odešli, nebo přišli později. Nebo třeba přišli až na poslední chvíli, jako ti poslední dělníci na vinici v jiném Ježíšově podobenství.
Farizeové byli naopak bytostně přesvědčeni, že zbožnost je značně těžký a náročný život podle daných pravidel a standardů, podle Zákona. Cítili to jako oběť, kterou konají pro Hospodina. Biblický prorok Malachiáš si z takové zbožnosti utahuje, když cituje takovéto zbožné lidi: Co z toho máme, že jsme zasmušile chodili s Hospodinem, zatímco lumpové se mají dobře? (Sr. Mal 3,14)
Bůh hříšníka podle farizeů zcela zavrhuje a nechce s ním mít nic společného. Hříšník se musí nejprve svou zásluhou stát spravedlivým podle Zákona a pak se teprve může vrátit do lidské společnosti. Nějaká milost, milosrdenství, či slitování nepřipadá v úvahu.
Ježíš však naopak říká, že nikdo z nás lidí není bez hříchu. A že soudit druhé nemáme – abychom sami nebyli souzeni – a že Bůh od nás nechce perfektní dodržování náboženských pravidel, všelijakých tabu a obětí ať to stojí co stojí. Bůh chce naopak odpuštění, lásku, situační etické rozhodování, a zejména: milosrdenství! K těm z nás, kdo jsou si vědomi svého hříchu, kdo se chtějí změnit. K těm se Bůh sklání a dává jim vždy novou šanci začít znovu.
Nad jedním hříšníkem, který činí pokání – četli jsme – je větší radost v nebi, než nad devadesáti devíti, kteří si nafoukaně myslí, že pokání nepotřebují.
To je úžasná myšlenka! Úžasná, osvobozující pravda, evangelium v čisté podobě. A pokání, to není jen nějaký náboženský obřadný úkon, není to jen náboženský pojem. Řecky metanoiá znamená prostě celkovou změnu smýšlení, vnímání, celkový obrat v nahlížení na sebe i na druhé, jakousi sebereflexi, schopnost změnit své názory, shledám-li je mylnými.
Všichni potřebujeme neustálou sebereflexi, neustálé pokání. Takže ti, kteří pokání nepotřebují, se to o sobě jenom mylně domnívají, že je nepotřebují. Proto není „radost v nebi“ nad těmi devětadevadesáti „spravedlivými“, ale nad tím jedním kajícníkem – protože ti spravedliví jsou spravedliví jen sami ze sebe. O těch samospravedlivých lidech se říká v epištole Koloským (2,23), že to všechno dodržování náboženských pravidel, tabu a obětí stejně dělají jen pro uspokojení vlastní pýchy. Skutečně spravedliví prostě neexistují, spravedlivý je jen Kristus. Katolíci by dodali: a ještě Panna Maria, která je také bez hříchu, jak o tom vypráví jeden roztomilý, mně milý vtip.
Člověk, který se začne považovat za dokonalejšího, nábožensky či názorově lepšího, rasově čistšího, než jsou ti druzí, je pro druhé lidi větším nebezpečím, než obyčejný prvoplánový přestupník zákona. Člověk vnitřně přesvědčený, že má vždy pravdu, že je lepší než druzí, či spravedlivější, takový, který si na sobě zakládá a jinými pohrdá: takový člověk je totiž opravdu všeho schopen.
A pokud je to celá skupina lidí, která se považuje za oprávněnou druhé soudit, či trestat za jejich údajnou vinu, rozdělovat lidi na ty naše a na ty druhé – pak taková skupina je nebezpečím pro celý svět, zvlášť když se jí podaří chopit se moci. V dějinách lidstva je pro to, žel, nepřeberné množství důkazů. Fanatiky má každé náboženství a každá doba. Aktuálním výstražným příkladem toho je onen můj vrstevník, který se nedávno pokusil jako člen Okamurovy strany způsobit neštěstí na železniční trati.
Ježíšova výzva ke stálému revidování vlastních postojů, vlastní víry se v mnohém jeví příliš těžká. Je to právě tím, že není zajištěná žádnými náboženskými „věčnými pravdami“. Či důsledným dodržováním náboženských pravidel, či absolutním spolehnutím se na nějakou předem prefabrikovanou pravdu.
Opravdu, ta ježíšovská stále se dotazující víra, víra která se s Bohem neustále konzultuje, třeba se s ním i pře, ta víra je skutečně náročnější než jakékoliv běžné náboženství. Ostatně Ježíš sám říká: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského!“ (Mt 5,20) Je to náročné, ale je to jediná cesta která vede k tomu, o co se modlíme v Otčenáši: Přijď království tvé.