Mk 2,18–22 (1. čtení: Ř 12, 9 – 16)
Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich ženich bude vzat; potom, v ten den, se budou postit. Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy a měchy i víno přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“
I.
Co všechno je v té otázce žáků Jana Křtitele obsaženo? Ptají se po rozdílech své a Ježíšovy životní praxe. A ta jejich otázka je také výčitka. Dodržování půstu: to je pro ně jedním z projevů pravé zbožnosti. Pro učedníky Janovy adekvátní odpovědí na přicházející Boží soud. A možná tou svou výčitkou vyjadřují nepřímo své znejistění: Ježíš je přeci Janovi blízký. Jan sám Ježíše ohlašoval. Není tedy špatně, že oni sami se postí, žijí asketicky, tak jako Jan? Kdo jedná správně: Jan či Ježíš? Proč se Ježíš nepostí?
Napadlo mě, že by možná mnoho lidí tehdy i dnes, řeklo, že správněji jedná Jan. U mnoha věřících lidí – i těch, kteří mají k víře rezervovaný až kritický vztah – platí: pro náboženskou praxi je přeci typické, pro život věřícího: že se něčeho vzdávám, že si něčeho odříkám. Zvláště smyslových potěšení. Dějiny křesťanství po dlouhá staletí byla určena zásadou, že věřící člověk se přeci nemůže radovat ze smyslových potěšení. Třeba z dobré chuti jídla a pití. Koketování s tím zavání požitkářstvím, hédonismem. Kritici náboženství by potom určitě doplnili: ano, náboženství člověka jen omezuje. Náboženští lidé se více či méně rádi omezují. Ale ti, kdo toto sebeomezování nejvíce prpagují si stejně potají dopřávají. „Kážou vodu, ale pijí víno.“
II.
A Ježíš tuto asketickou praxi zpochybňuje: teď není čas na půst. Přítomný čas je časem spásy. Je časem radosti a veselosti. A k té patří intenzivní spolubytí, intenzivní komunikace. A to znamená: společné jídlo, pití. Ježíš tenhle čas srovnává se svatbou, svatební hostinou. Byla by to skutečně poněkud bizarní hostina, kdyby se tam pila jen voda a jedly třeba suchary. A nemusela by to být jen ta svatební. Na oslavě – asi i v těch nejchudších poměrech – musí být vždy něco navíc, přebytek něčeho. A Ježíšova přítomnost na zemi – ano to je oslava, párty. A ne pobyt za zdmi kláštera.
Půst, odříkání v jídle, však Ježíš zcela nezavrhuje. Půst, či obecněji odříkání, chcete-li oběť – to má v životě svůj čas. Učedníci se budou postit, „až bude ženich vzat“. Myslí se zde na závěr Ježíšova života, na jeho ponížení a smrt. To byly dny, kdy se Ježíšovi učedníci rozhodně neradovali. A možná se i postili. Dny, kdy se i Ježíšovi učedníci omezili sami od sebe. A ne proto, že by jim to předepisovala tradice.
III.
Ježíš, ženich a nevěsta v jednom, byl od učedníků vzat. Ale zase k nim přišel. V Duchu svatém, do své církve. Dalo by se říci, že svatební hostina, párty pokračuje.
V rámci té autentické křesťanské hostiny je místo pro obojí: jak pro hodování. Nejen to duchovní, ale i to smyslové, tělesné. Pro plnost života.
Křesťané mají svobodu radovat se. Na té křesťanské svatební hostině je však také místo pro půst. Pro odříkání. Pro chvíle, kdy se nemusíme radovat. Tedy radovat se za každou cenu, povinně, stůj co stůj, pořád. Ve víře je prostor na smutek, nářek, otázky.
Křesťanství totiž není ideologií jednostranné radosti. Není duchovním proudem věčně dobré a pozitivní nálady, pozitivního myšlení. Není ideologií keep smiling, vždy s úsměvem. Natož ideologií prosperity, duchovním proudem zaručujícím pozemskou finanční zajištěnost. Pokud je takto křesťanství žito, je oprávněně kritizováno a odmítáno.
Ale právě také na druhou stranu: Křesťanství však není ideologií smutku, vážnosti, zahloubanosti. Křesťanství není ani ideologií jednostranného věčného sebeobětování se. Není to tak, že nemám mít právo a čas na osobní štěstí, ale vždy a jen tu musím být pro druhé.
V křesťanství je prostor pro obojí: pro plnost i její umenšování. Pro radost i starost, pro braní, a dávání. Ano, někdy, vy výjimečných časech, i pro naprosté sebevydání.
A na nás je klást si otázku: Kdy je čas na odříkání? Na půst v přeneseném či v doslovném slova smyslu? A kdy na radost? Kdy plakat s plačícími? A kdy se smát s těmi, kdo se smějí?
IV.
Toto krátké vyprávění patří k těm v evangeliích, nám ukazuje jeden důležitý rys Ježíšova příběhu. A také důležitý rys křesťanské víry. To je Ježíšova liberálnost. Pojem liberální, jehož obvyklým protikladem je slovo konzervativní (ne nutně ortodoxní), rozděluje církev nejen v našich dnech, ale vůbec již od počátku moderny, od konce 18. století. Tento původně politický pojem stručně řečeno znamená svobodný. Slovo liberální je v církvi většinou špatně přijímáno, často slouží jako nálepka (to se tedy týká i slova konzervativní).
Liberální se totiž často chápe jako svévolný. Liberál je ten, kdo si dělá co chce. Ale tohle slovo dá se chápat pozitivně: liberální je ten, kdo je svobodný od rigidního chápání a praktikování tradice. Kdo tradici nejí „i s chlupama“. V tomto ohledu byl Ježíš liberál. A kvůli své liberálnosti (toto slovo samozřejmě se dříve neužívalo) právě i zemřel.
Liberální tedy neznamená nerespektovat, nevážit si tradic, toho zavedeného. Každý „ideální“ liberál je také trochu konzervativec. A naopak. Ježíš respektoval tradici, v níž vyrostl. Ale ukázal: člověk tu není kvůli tradici, aby ji nekriticky a slepě plnil. Tradice, i ta posvátná, o níž se vyznává, že je Bohem inspirovaná, Bohem „pokřtěná“ (Písmo, dogmata), je tu kvůli člověku. I posvátná tradice není bohem. A člověk – jak Ježíš ukazoval – proto může, ano má toto rozlišovat.
Třeba i tradice postit se měla a má očividně svůj dobrý smysl: jako výraz pokání. Jako čas soustředění se na podstatné věci v životě. Jako čas, kdy si mohu uvědomit nesamozřejmost a dobrotu našeho stvoření.
Být liberální neznamená svévolně nevážit si řádů našeho stvoření a tradic. Být v Kristu liberální znamená ve jménu řádu vyššího, ve jménu řádu Božího království, rozlišovat, co je v proměňujícím se světě životné. Co životu, a právě životu věčnému slouží, a co mu brání. Kde se důraz na autoritu tradic stává zábranou autentického života a lásky.
To platí i v praxi lásky i forem křesťanského života. Jedna z velkých velmi kontroverzních témat současnosti je i to, zda i tradiční forma manželství, kterou od jisté doby žido-křesťanská tradice rezervuje muži a ženě, přeci jen nemůže nabrat i jiné podoby: zda je možné tuto dobrou formu života rozšířit a mít nejen ženicha a nevěstu, ale dva ženichy či dvě nevěsty.
Na závěr Ježíš připojuje ona dvě přirovnání o záplatě a měších. Nová skutečnost Božího království, s níž přišel Ježíš, to nové víno, vyžaduje tomu odpovídající nádobu, tomu odpovídající nádobu. To znamenalo tehdy: návrat k židovství a jeho tradicím není možný. Musí se vyjít z něj, ale také radikálně za něj.
I pro nás platí: nemůžeme jinak než vycházet z křesťanské tradice. Nikdo lepší než Kristus, vzkříšený a ukřižovaný, jako spasitel nepřišel a nepřijde. Nemáme o něm jiné svědectví než Písmo. V tom je třeba být “konzervativní”. Ale nelze ve víře jinak než někdy vycházet do neprobádaného terénu a hledat, kde všude se v křižovatkách života s Kristem můžeme nečekaně v nové formě setkat. On nám k tomu dává svobodu, odvahu a radost.