Židům 4, 12–15 (Ezechiel 2,1 -5.8; 3, 1 – 3)
Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat. Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
I.
První část přečtené pasáže patří k v bibli k těm, kde se Bůh jeví v hrozivém světle. K těm, kde se nám naznačuje, že víra také není, lidově řečeno, žádná sranda. Že začínat si s Bohem není žádná sranda. Že je to vážná věc.
Text však začíná sympaticky. Boží slovo je živé. Protože ten, kdo toto slovo říká, je živý. Protože on je sám život. Je původce všeho života. Toho věčného, i toho časného, biologického. Života konečného, zranitelného, křehkého. Živý Bůh není žádný abstraktní princip. Ale někdo, osoba. Byť osoba jiného řádu než jsme my. Je živý – hovoří, tvoří a je schopný vztahu. Neživý princip schopný vztahu není. Že Bůh je živý, že je osoba – to pro mnohé věřící je naprosto samozřejmé. To je však něco, co pro jiné samozřejmé není. Nedávno jsme o tom hovořili na biblické.
Bůh je živý, je na straně života – smrt je jeho opakem. Bůh není mrtvý, ale přesto mu ani smrt není cizí. I on toto tajemství na konci života poznal. V Kristu. Smrt neodstranil. Ale prolomil moc smrti v našich životech.
Dále se zde říká, Boží slovo je mocné. Doslova plné energie. Je účinné. Činorodé, dělné. Koná. Pracuje. „Maká.“ A to neustále. Je to věta víry a naděje. Jediný, kdo skutečně vždy zasáhne cíl, je Bůh. A to znamená moc. Zdá se být samozřejmé spojovat Boha a moc. V kontextu listu se myslí i na stvoření, na tvůrčí moc Božího hovoření. Skrze Krista Bůh stvořil věky, Kristus sám nese vše svým slovem. A jak nám v lednu zdůrazňoval Achab Haidler, člověk se Bohu podobá právě ve své kreativitě. Odlišní jsou si však v tom, že lidská kreativita je vždy zatížená dvojznačností. Následky lidského jednání bývají často nedozírné.
Hovoření, slova mají moc. Často negativní. Jak lidská slova dokážou mást! Jak dokážou mobilizovat lidi k hrozným činům. Víme ale o tom, jak vhodné slovo, jak slova dokážou povznášet a mobilizovat. Víme také o moci biblického textu: prostředkovat dobro, milosrdenství, pohled na svět novýma očima.
Kdykoliv mluvíme ve víře o moci, je tu vždy napětí: že Boží moc zvláštně souvisí s bezmocí slova. Které jakoby nepůsobí. Které je víceznačné, lehce se mu neporozumí. Více zahaluje než odkrývá. Ukřižovaný Kristus je symbolem takové křehkosti a bezmocnosti Božích slov vydaných do lidských rukou.
II.
Ovšem potom text dostává stále vážnější tón. Možná přísnější a hrozivější. Další charakteristika Božího Slova nás posouvá do válečnické a vojenské oblasti. Do oblasti zbraní, tedy i násilí. Objevuje se tu obraz meče. Jedné z nejstarších bodno-sečných zbraní. Meč je předmět, co má proniknout do těla člověka. A způsobit mu zranění či smrt. Opak života.
Ale právě Boží život, ta Boží vitalita je jako meč. Co se chce všechno říct? Určitě to, že Boží živé, mocné a efektivní Slovo člověka zasahuje. Proniká do něj. A v jistém ohledu mu působí zranění. Zde se hovoří o dvousečném meči. Doslova dvou-ústém. Takový meč vzbuzuje představu ostrého jazyka. To ostatně říkáme i v běžné řeči: že je někdo ve svém hovoření a jednání ostrý, má ostrý jazyk. Když si někdo nebere servítky. Když někdo rýpe. Lidé, kteří bezohledně svými slovy pálí do druhých a nezajímá je, že tím druhým ubližují. Neuvědomují si, jaká dvousečná zbraň může být jazyk. Že se může obrátit nakonec proti nim.
Co však tento obraz dvousečného meče má říci o Bohu? Dějinami víry a církve, resp. nitry věřících lidí v dějinách vždy bloudila a bloudí představa Boha jako svévolného soudce, který si nebere servítky, který mečem svého Ducha bodá do lidí a ubližuje jim, nemilosrdně je soudí.
I toto místo – vytrhneme-li ho z kontextu – by takto mohlo být chápáno. Bůh, který svou přítomností proniká do našich srdcí, který zná vše, co si myslíme, co chceme, co cítíme, který nám to dává – lidově řečeno – vyžrat (viz první čtení!). Který nám to na konci života, na konci dějin spočítá. Takového Boha se ostatně před svým obrácením bál i Martin Luther.
Na jiném místě píše v Listu židům se píše: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10,31) Dovolím si odhadnout, že naše naladění, křesťanů na počátku 21. století bývá přeci jen jiné. Strašné je pro nás – když už – upadnout do rukou živých lidí. A to sice takových, kteří si života neváží. A nebo společenských institucí a společenských struktur, které život poškozují. Není spíše strašné být z rukou živoucího Boha vytržen?
III.
Některé pasáže listu Židům, mnohé pasáže bible jako by jen strašily a rýsovaly hrozivý obraz Boha. Ve víře je však důležité se těmito pasážemi nenechat příliš dlouho fascinovat. (Pokud samozřejmě jsme tyto biblické pasáže již dávno nepřestali vnímat a brát na vědomí.) Bůh není Velký bratr, který všechny šmíruje, aby je mohl ovládat a usvědčovat z jejich slabosti. Ani náhodou se nedá srovnávat s mašinerií totalitního státu, s jeho odposlouchávacími zařízeními, štěnicemi a kamerami a tajnou policií, před níž se nikdo nemůže a nesmí skrýt. To jsou jen lidské pokusy hrát si na Boha. A právě všechny takové pokusy, ať ve společnosti, ať v církvi, ať v osobním životě Boží slovo odhaluje. Protože je ostřejší, je jiné, než veškeré lidské souzení, posuzování.
Boží živé slovo, působení Boha má kritický rozměr. Když Bůh mluví, člověk dříve či později odhaluje pravdu o sobě. Odhaluje pravdu o světě. Kdo Božímu slovu věří, pro toho to bývá útěšné. I když to někdy to však bolí a trvá to nějaký čas. Tato pravda může být však dlouho skryta těm, kdo se důvěře v Boží život zuby nehty brání, kdo jsou vůči němu uzavření. Někdy celý život. Ale i jim jednou přeci jen pravda bude odhalena.
Autor listu Židům se domníval, že věřící člověk tuto důvěru může definitivně ztratit a být obrazně řečeno mečem Božího slova proboden, definitivně odsouzen. Věřím, že to však říkal na základě něčeho velmi pozitivního. Na základě zkušenosti, jak cenná a spásná je přítomnost Boha v životě člověka. Šlo mu o to, aby jeho posluchači v této důvěře setrvali.
Neboť hlavní výpovědí o Bohu v Listu židům je tato: tento živý a mocný Bůh se objevil v Ježíši jako ten, u něhož není rozpor mezi milosrdenstvím a soudem. Jeho soudy jsou sice někdy ostré, ale vždy milosrdné a vždy pomáhají. Má soucit s našimi slabostmi, „vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ Amen.