Židům 4, 14–16 (1. čtení: Mt 4,1-11)
„Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“
I.
Sestry a bratři,
před 14 dny jsem kázal na text v listu Židům, který tomuto oddílu bezprostředně předchází. Ten vykresluje Boha resp. Boží slovo jako živé, mocné a ostřejší než dvousečný meč. Řekl jsem, že patří k těm místům v bibli, které Boha vykreslují v temně hrozivých barvách. Tedy pokud bychom odhlédli od jejich kontextu. Pak by to byl Bůh, před nímž je sice všechno odhalené. Bůh, jenž vše proniká svým všudypřítomným vševědoucím, kritickým: ale nemilosrdným okem.
Snad takové pochybnosti měli adresáti i o Kristu. Ten se v listu Židům nazývá jako mocný velekněz. Který je před Boží tváří. Ten, kdo sám je zosobněním Boží tváře. Možná se čtenáři listu Židům, první křesťané, ptali: Nevzdaluje a neodděluje Ježíše takové postavení od člověka natolik, že nemůže být naším mocným, účinným zachráncem a pomocníkem? Ale i nás někdy mohlo napadnout: Není, tak jako všichni mocní, Bůh či Kristus sám odtržený od naší reality, od naší skutečnosti, jestliže se v ní děje to, co se v ní děje?
II.
Když se řekne: být odtržený od reality, od skutečnosti: to často také znamená: životu nerozumět, nechtít to. Ignorovat pravdu. A chovat se podle toho. Že je někdo takto odtržen od života: to se často říká o lidech mocných, vysoko postavených. (Či o privilegovaných společenských vrstvách.) Co už ani neví, kolik co stojí v obchodě. Kteří neví, co to je vyžít jen z minimálního platu. Co nikdy nezažili nouzi. Co se nedokáží vcítit do každodenních trablů, jaké mají obyčejní lidé. To se lidem mocným a bohatým jistě často stává. A o to horší to má následky pro celek společnosti. A nebo i církve. Když vůdci či nadřízení nerozumí těm, které vedou, kterým mají vlastně sloužit, za které jsou zodpovědni.
Ovšem být odtržen od skutečnosti: to se netýká jen lidí mocných a bohatých. to je obecně lidská možnost. V tom smyslu, že člověk nerozumí, co se okolo něj děje. Neví, která bije. Třeba ve společnosti. Nebo v jeho nejbližší rodině. Nechce tomu rozumět. Jede si stále tu svou.
Třeba různé generace. Mladí říkají starým, někdy oprávněně, někdy nikoliv: vy jste odtrženi od reality! Nevíte, co to je žít dnes. Žijete stále v minulosti. Nechápete nás! A ti starší zase říkají mladým: vůbec nevíte, v čem žijete. Létáte si hlavou v oblacích. Nestojíte pevně nohama na zemi!
Každý je v nějakém odtržen od reality. Nevědět jaká je pravda o stavu světa, v němž žijeme. Jaká je pravda o lidech okolo nás. Co všechno je za tím, jaké různé spletité motivy jsou za tím, když někdo jedná a třeba selhává. jednání. A ne vždy tahle lidská odtrženost musí být důsledek lidské viny, ale i vlivem nepříznivých okolností.
III.
A co když se tato myšlenka obrátí i vůči Bohu? (Jak jsem to naznačil na začátku kázání.) Myšlenka, že i on je odtržen od reality našeho světa. Našich zápasů, našich pochyb, našich zkoušek a podléhání pokušení, selhávání. Našeho hledání. Ale i našich radostí, našeho opojení, naší radosti. Těch malých věcí, které se zdají z hlediska věčnosti marné, pomíjivé, ale které jsou pro nás přesto tak důležité.
Vystihuje i to známé úsloví: Bůh vysoko, car daleko. Které vyjadřovalo ztracenost, odtrženost poddaných v rozlehlém ruském carství, marně hledajících ochranu proti útisku ze strany místních držitelů moci.
Tato myšlenka je přítomná i v bibli samotné. Všude tam, kde zní variace slov 22. žalmu. Těch slov, která zazněla i z Ježíšových úst na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je to výraz té zkušenosti víry, toho pocitu, že jsme my sami se cítíme odtrženi od Boha, v něhož přeci věříme, že je základem vší skutečnosti. Že je skutečnost sama.
IV.
Náš oddíl nám však zdůrazňuje: Bůh právě že není tím, kdo by byl odtržen od skutečnosti lidského života. On není ten, kdo je vysoko, v nedosažitelných výšinách. Možná by tato pochybnost byla stále platná, kdyby tu nebylo křesťanské vyznání: že Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem a tím nás zachránil. Stal se pravým člověkem a byl vystaven všemu, čím procházíme i my. Poznal hlad, žízeň, únavu, smutek, pokušení. Ale také extrémní zkušenost ponížení a smrti. A to vše Ježíšovi umožnilo mít soucit s našimi slabostmi. A to není záležitost jen minulosti Ježíšova života. Protože, jak se zde vyznává, byl Syn Boží, vystoupil až před Boží tvář. Tím se tato skutečnost lidského utrpení dostala nevratně do Božího srdce.
Díky Kristu je Bůh nevratně s námi sym-patizující Bůh, Bůh spolu s námi cítící. Ano Bůh spolu s námi trpící.
Církev snadno byla a je odtrhávána od reality. Jak od té pozemské – to se jí vyčítá často. Ale také od té nebeské. Ale její úkol, úkol každého z nás – je právě nebýt odtržen ani od té Boží reality, ale ani od té „pozemské“. Protože jsme na obě sféry napojeni.
V.
Toto odtrhávání se od reality, od života – to bychom mohli nazvat jako podléhání pokušení. Martin Luther napsal: „Zepředu a zezadu jsme obklopeni pokušením a nemůžeme ho být prosti.“ Slovo pokušení se často jednostranně spojuje s oblastí partnerských vztahů a sexuality. Nebo je chápáno jako taková v podstatě nevinná věc: čokoláda jako sladké pokušení atd. Ne že by tyto oblasti života s pokušením neměly nic společného. Ale je to skutečnost samozřejmě daleko širší: pokušení je jakýkoliv souhrn okolností v našem životě, které nás odvádí od lásky, který odvádí na scestí. Odtrhuje od života. Jedno z takových pokušení je třeba nemít soucit s druhými, nemít soucit se sebou.
To vše však Kristus prolomil. Protože on pokušení, on těmto od života odtrhávajícím okolnostem nepodlehl. Ale proto nám on rozumí. A dává nám svoji milost a pomoc. A nás jako jednotlivce i jako církev odvádí z pustin odtrženosti od skutečnosti na stezky milosrdenství. Na stezky porozumění, soucitu. Přímo doprostřed života. Toho časného, i toho věčného. Díky mu za to.