Matouš 6, 10b (1.čtení: Matouš 26, 36 – 46)
“Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.”
I. Vůle na nebi
Minule jsem řekl, že v prvních třech prosbách Otčenáše neprosíme o nic jiného než o Boží přítomnost mezi námi a v nás. Ať je nám jakkoliv. O jeho přítomnost jde v našem životě především. Ve prosbě „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ prosíme, abychom to, co Bůh chce, chtěli také my.
Jaké je Boží vůle na nebi? Velmi stručně a zjednodušeně řečeno: podle biblického svědectví je to láska. Bezpodmínečné přijímání a dávání bez konce. O tom hovoříme, když přemýšlíme o tajemství svaté Trojice. A věříme i doufáme, že tohle dění je i naše budoucnost. Věříme, zápasíme o to, že tuto bezpodmínečnou boží lásku dostáváme už zde na zemi. Jako předjímku, ochutnávku toho, co potom přijde v plnosti na věčnosti. „V nebi“.
Boží vůle na nebi je pevně spojena s tím, co se děje tady u nás na zemi. Na té naší malé planetce uprostřed vesmíru. Bůh je se zemí navždy spojen přes Ježíšův příběh. A to je také jedna z hlavních myšlenek křesťanství. Bůh sestoupil z nebe, z věčnosti, k nám na zem, do naší pomíjivé časnosti.Stává se sám pozemšťanem, aby se na zemi děla jeho vůle. Jak se píše v epištole Timoteovi: Bůh chce „aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1 Tm 2,3). Aby lidé došli spásy a poznávali Boží pravdu ve všech oblastech života. To také znamená: vzájemně se měli rádi, respektovali se ve svých odlišnostech, napravovali své chyby. Žili z Boží milosti. Aby se životě se řídili Božími pravidly, které jsou shrnuty v tom nejdůležitějším biblickém přikázání: Miluj Boha, miluj bližního, miluj sám sebe.
II. Vůle na zemi
Nebeská Boží vůle se má dít na zemi. A my nežijeme v nebi, ale právě na zemi. Prosba o Boží přítomnost v lidském životě je proto vždy spojena s tím, co zrovna prožíváme. Vždy je spojena s konkrétní radostí, ale i nouzí, obavou. Třeba o to, na čem nám záleží. O co se bojíme, že ztratíme. Vždy jsou ve hře naše konkrétní záležitosti, touhy, zájmy přání.
A víme, jak je život kvůli rozdílným lidským zájmům často složitý a těžký. My lidé stále něco chceme, máme svoji vůli. Ne že by vždy různé lidské zájmy byly špatně! Jak špatně dopadají lidské pokusy, aby všichni lidé byli jedné vůle! Ale tahle mnohost lidských zájmů je zdrojem konfliktů. Jedni chtějí něco, druzí zase něco jiného: jednotlivci, tak i lidské kolektivy. A pak je klíčové tyto různé lidské vůle a zájmy koordinovat, vytvářet mezi nimi kompromis, usmiřovat. Předcházet eskalacím konfliktů. To je podstata politiky.
Věřící člověk v této spleti, v tomto bludišti lidského chtění nemůže jinak než se ptát: a co Boží vůle? V mém životě? Co pro mě chce? A co Bůh chce ve spletitých situacích života církve, národa či celého světa? Dá se z toho, co se děje, nějak boží vůle vyčíst? O to palčivější jsou otázky a prosby o Boží vůli v těch situacích, kdy se nám ukazuje jednoznačně temná tvář světa. Vzhledem k lidské své-voli, zlé vůli projevující se v násilí, nenávisti, válkách. O to palčivější otázky ty můžou být, když v bibli čteme slova o tom, že Bůh neustále zasahuje do dění celého světa a řídí ho a chce ho vést ke spáse.
I Ježíš zde na zemi zápasil o pochopení Boží vůle. V Getsemane. Ježíš se tam modlí, zatímco učedníci spí. A předně prosí o to, aby ho minul „tento kalich“. V tu chvíli Ježíšova vůle je, aby se mu vyhnulo zatčení, násilí, potupa. Prostě nechce umřít. Ježíš prosí o zachování vlastního života. A vlastně všeho, co k životu patří. Ježíš prosí o konkrétní záležitost: o zachování svého života na zemi. Chce žít a touží po tom, co k životu patří. Po vztazích, přátelství, třeba i těch hostinách, u nichž zažíval s druhými hezké chvíle. Možná si do hloubky uvědomil hodnotu našeho pozemského života.
Ve svém modlitebním zápase ale nechává prostor pro Otcovo rozhodnutí. Není to výraz trpné rezignace: „Tak víš co, dělej si co chceš!“ Ale je to Ježíšův aktivní zápas o to, aby tu Boží vůli, v těžké chvíli přijal, pochopil ji. Snad by se jeho slova dala rozvést i takto: „Je mi těžko, jsem smutný, chtěl bych žít a tuším, že dlouho nebudu. Důvěřuji ti však, Bože, a prosím, aby se má vůle dostala do souladu s tím, co chceš. Věřím, že tvá vůle není žádná svévole.“ Ježíšovi se sice odpovědi nedostalo. Ale šel aktivně odhodlán, aby naplnil svůj pozemský příběh.
A tak tomu bývá podobně v těžkých lidských situacích. Někdy není jasné, co je v této jedinečné chvíli Boží vůle. Zvláště když nastoupí zkušenost nevyslyšené modlitby. Kdy to konkrétní, o co jsme v nouzi prosili, nenastane. Alespoň tak, jak jsme si to představovali. Zvláště když jsme byli přesvědčeni, že naše prosba přeci musela být v souladu s boží vůlí, třeba když jsme prosili o uzdravení blízkého člověka. Odevzdat se do Boží vůle potom může motivovat k přijetí právě toho, že tu konečnou odpověď nedostanu hned. A právě třeba „jen“ toto odevzdání může být posila jít v životě s odvahou dál.
Když Boha prosím: Buď vůle tvá. Tak vlastně prosím o to, abych co nejvíce v životě miloval. Ale také uznávám, že Bůh není automat na plnění mých přání. Připouštím, že Boží cesty mohou být ještě jiné, než já osobně si představuji. Touto prosbou vzdávám Bohu čest, že jeho vůle má daleko větší hloubku, je daleko více bohatší než to, co my chceme. A co si dokážeme představit. Boží vůle je leckdy jiná než ta naše: ale je to vždy vůle dobrá. Bůh je totiž vždy dobrovolník. A sjednocovat, tajemně propojovat naše vůle s tou jeho – o to jde. Abychom ve všech životních situacích na zemi hledali a nacházeli, co to znamená milovat Boha, své bližní a sami sebe.