Matouš 6, 11 (1.čtení: Žalm 107, 1 –9)
I. Prosba o chléb
Minule jsem řekl, že v Otčenáši hlavně prosíme o Boží přítomnost mezi námi. A tato prosba o Boží přítomnost v lidském životě není nikdy obecná. Je vždy spojena s tím, co zrovna prožíváme, s našimi konkrétními záležitostmi. Vždy je naše modlitba souvisí s tím, co se děje zde na zemi, v našem životě. Pravá modlitba nevytrhuje ze všedního dne. Naopak Boží vůle, jméno, království se má osvědčovat na zemi.
Tato prosba o chléb je oproti předchozím najednou velmi konkrétní. Je to prosba o něco velmi základního. Je to chléb, pečivo z mouky, vody a kvasu. Co si tehdy lidé pekli doma a mělo tvar placky. Dnes nám chléb v podobě bochníku a ve všemožných variacích vyrábí nejrůznější pekárny. Je to ta nejzákladnější potravina. Něco jako voda. V některých regionech na světě by možná na tomto místě v Otčenáši dodali: Nejen chléb, ale hlavně vodu nám dej, které je stále méně.
Prosba o „chléb vezdejší“, nebo „chléb každodenní“ nás uvádí právě do našeho všedního dne. Do našich radostí i starostí. Ať tech drobných, tak těch velikých. Těch, které se týkají zajišťování našeho života. V této prosbě se dostává do středu naší pozornosti hmotná stránka života. V bibli hmotné potřeby člověka nelze přeceňovat, ale ani podceňovat.
Možná již tak ostře nevnímáme tuto prosbu. Žijeme ve společnosti, kde i ti nejchudší si mohou chléb koupit nebo ho dostanou z potravinové banky. A nemusí chléb krást, ani pro své děti jako Jean Valjean, hlavní hrdina slavného románu Viktora Huga Bídníci. Jinak tuto prosbu asi vnímali lidé v době a v prostoru, která byla ohrožena hladomory. Nejistotou, zda se urodí. A to samozřejmě nemusí platit jen o tehdejší době. I dnes jsou ve světě regiony, kde tuto prosbu Otčenáše vnímají v této konkrétnosti daleko naléhavěji jinak než my.
Tato modlitba nám má připomenout, že ani to nejběžnější v našem životě není a nemusí být samozřejmé. Je to tedy vlastně modlitba o vnitřní proměnu. O jiné nastavení vlastního nitra. O takové nastavení k našemu světu, které je neseno vděkem. Víra tuhle nesamozřejmost chápe tak, že vše je dar. Prosba o chléb: to je prosba, abychom chápali jako nesamozřejmé a vzácné vše, co k našemu konečnému životu potřebujeme.
Chléb v modlitbě můžeme tedy chápat zcela konkrétně jako jídlo a pití. Které potřebujeme každý den. Chléb v této modlitbě můžeme chápat i v širokém smyslu. Martin Luther ve svém Menším katechismu takto shrnuje, co všechno může být v Otčenáši chléb: „Vše, co patří k výživě a k potřebě těla, jako je pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům.“ Ale také: „statek, pole, dobytek“. Ale také, světe div se: „peníze, majetek“. Chléb náš vezdejší jsou však podle Luthera i naše nejzákladnější vztahy: „zbožný manžel nebo zbožná manželka, zbožné děti, zbožná čeleď, zbožní a věrní vládci, dobrá vláda, dobré počasí, mír, zdraví, kázeň, počestnost, dobří přátelé, věrní sousedé a podobně.“ „Chléb“ tedy může být dostupné bydlení, ano, i za majetek či peníze se nakonec můžeme modlit a být za to vděčni. I za to zdraví, které si přejeme při slavnostních příležitostech. Ale také za spravedlivou a lidskou politiku.
II. Prosby o konkrétní věci
Řekl jsem, že prosba o chléb je výraz toho, že jsou věci nesamozřejmé. Prosba o to, abychom věci jako nesamozřejmé vnímali. Ale je to především prosba. Prosba o něco, co nemusíme skutečně mít a chceme to získat. A to je asi ta nejpřirozenější podoba modlitby. Aby Bůh nějak zasáhl v záležitostech našeho života. Aby ovlivnil něco, na co my sami nestačíme.
Prosba Bohu o konkrétní věc není prosba, aby nám – obrazně řečeno – pečení holuby od Boha létají sami do naší pusy. Nevylučuje úsilí a aktivitu. Člověk mnoho dokáže. Právě i toho dobrého. Ale naše jednání má své meze. Ve svém důsledku nemohu, ať jako jednotlivec nebo my jako církev, mít v ruce úspěch a ryzost vlastního života a jeho směřování. Prosba o chléb tento základní životní zdar klade do Božích rukou. A prosí, aby nám jeho ruce pomohly, kde my už nemůžeme.
Prosba o chléb zastupuje přesně ten druh modlitby, kdy očekáváme, že bude takto konkrétně vyslyšena, splněna. Kdo z nás někdy takto Boha neprosil, neprosí? O zdraví pro sebe či jiné. Nebo o překonání samoty? Nebo o zlepšení kvality života, třeba právě o peníze?
A ta zkušenost tu je: že právě i tyto prosby bývají vyslyšeny. Nedokážu říci, jestli každý z nás to zažil. Ale ta svědectví tu jsou: že se někdo po modlitbě uzdraví. Že někdo získá peníze. (Třeba sbor na opravu sborového domu, když se o to modlili.) Nebo se někdo modlí že nechce být sám, a najednou potká životního kamaráda. Tohle se třeba na počátku mého života víry stalo mě. Nebo někdo potká budoucího životního partnera. I tohle se děje. I o tohle je možné prosit.
Často se však člověk modlí a pak dlouho čeká, než prožije, že tato modlitba byla vyslyšena. Někdy takové konkrétní modlitby vyslyšeny nebývají. A my nevíme proč. A pak musíme zápasit o to, abychom Bohu důvěřovali a odevzdávali se do jeho vůle. V bibli je jedno známé místo, kde apoštol Pavel svědčí o takovém nevyslyšení. Pavel poněkud tajemně mluví o jakémsi tajemném ostnu. Ten mu byl dán do těla a on třikrát Boha prosil, aby ho byl zbaven. „Ale on mi řekl. Stačí když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2 K12, 7n.) Pavlu nebyl dán tento konkrétní chléb uzdravení. Ale přeci něco dostal. Pochopil alespoň částečně smysl svého utrpení: když je sláb, je silný a silněji vnímá Boží blízkost.
V prosbě o chléb se v Otčenáši asi nejvíce spojuje nebe se zemí. S naší konkrétní nouzí, s našimi konkrétními potřebami. Tělesnými i duchovními, které potřebujeme na každý den tišit. A Bůh je dárcem a původem obojího. Jak toho našeho pozemského chleba. Tak i toho duchovního chleba, který rozdílí při své nebeské hostině. K této hostině jsme dnes zváni právě v prosbě „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“.