Matouš 6, 9b-10a (1.čtení: Matouš 13, 31 – 35 a v. 44-46)
„buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království.“
I.
V prvních třech prosbách Otčenáše neprosíme o nic jiného než o Boží přítomnost mezi námi. A to je i pravidlo pro všechny prosebné modlitby. Ta hlavní prosba má vždy být, aby Bůh byl přítomen v nás a mezi námi. Nebo snad ještě jinak: abychom my, se pro tu jeho přítomnost otevřeli. Abychom Bohu udělali místo v našich srdcích. V našich vztazích, v našem světě. Ať je nám těžko, ať jsme naštvaní, ať pláčeme, protože nám někdo či něco schází. Ale i když je nám dobře, máme pocit, že věci se daří a máme na rozdávání: ve všech polohách života ať jsme otevřeni Boží přítomnosti.
Základní problém člověka, i toho věřícího, totiž je – on na tu Boží přítomnost má neustále tendenci zapomínat. V nouzi i dostatku. Má sklon neustále si ji různě překrucovat a deformovat.
Neprosíme však jen o Boží přítomnost. Otevíráme se i Boží budoucnosti. Prosíme zároveň, aby se ta Boží přítomnost projevila nejen v našem osobním životě, ale vůbec v našem světě.
II.
Nejdříve prosíme o posvěcení Božího jména. Co znamená „posvěcovat“? Co dělají lidé, když něco posvěcují? Nejdříve nás napadnou církevní, většinou římsko-katoličtí představitelé, kteří vykonávají obřady. Posvěcují (vysvěcují, světí) nějakou věc, třeba kostel či osobu, třeba nového kněze. Činí něco nebo někoho posvátným. Oddělují ho z běžného provozu světa a dávají ho do zvláštního spojení s Bohem. Vůči tomu máme my evangelíci své výhrady. Ale i my známe to, když nějakou věc oddělujeme z běžného chodu světa, aby se stala duchovním znamením Boží přítomnosti. Třeba když prosíme o to, aby se voda nebo víno nebo chléb staly duchovním znamením při křtu. A při Večeři Páně.
V té prosbě není: posvěť nás. Ale zvláštní spojení: posvěť své jméno. Možná právě tato prosba je v Otčenáši nejvíce záhadná. Proč zrovna jméno? Každý máme nějaké jméno. Všechno, co na světě existuje, můžeme nějak pojmenovat a označit. Máme svá jedinečná jména. Je velmi pravděpodobné, že i mnoho jiných lidí se mohou jmenovat stejně jako my. Pokud se tedy někdo nejmenuje třeba Šamšula, tam je ta šance spíše menší. Ale ta naše vlastní jména jsou spojena s naším jedinečným životním příběhem. A ten je činí nezaměnitelným. To je sice na povrchu zaměnitelné, ale přesto jedinečné. Jména, označení nás chrání před chaosem, neřádem, bezejmenností, anonymitou.
Bible nám říká: Bůh není anonym. Není bezejmenný! Není jen v nebesích. I když není vidět, i když se člověku skrývá, i když je někdy inkognito. I když mu člověk na to jméno nemůže přijít, nebo Boží jméno bere nadarmo, zneužívá ho.
Bůh je v bibli oslovován mnoha slovy a jmény. I my tak můžeme činit. Ale jsou tu slova, jména, která nám mají být obzvláště vzácná: je to ono Boží jméno, které židé nevyslovovali a pro které máme v bibli slovo Hospodin. Jméno, které znamená: jsem s tebou. Jméno Boží, které je nerozlučně spjato s příběhem židovského národa. A potom je to jméno Ježíšovo. V jeho době bylo mnoho Ježíšů. Jako dnes Pepů, Honzů či Petrů či Peter. Naše vyznání je, že tento jeden Ježíš se stal tím ústředním majákem, světlem. „Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Skutky 4,12) Když je Boží jméno mezi námi posvěceno: to také znamená, že v mnohosti jmen, které odkazují k nejrůznějším lidem, skutečnostem a věcem, se neztratíme. Máme se ve svém nitru o koho opřít. Kam se vrátit, odkud se odrazit: od jména Ježíšova. Od jména Otce i Syna i Ducha svatého.
Když prosíme o posvěcení Božího jména, prosíme, aby Bůh sám nám otevíral to bohatství, které je s jeho jménem spojeno. Prosíme, aby toto Boží jméno nám na každý den bylo jedinečným a vzácným. Aby Boží přítomnost v našem nitru a v našem životě nám byla to nejpřednější.
Když Bůh v nás a mezi námi posvěcuje své jméno: potom nám nikdy nezevšední. Když se k němu modlíme, když o něm přemýšlíme, když o něm mluvíme. A to se odráží v tom, když v božím jménu jednáme. Třeba si nebudeme muset úzkostlivě budovat své vlastní dobré jméno. Nebo jsme citliví k tomu, že každý má nějaké jméno a jedinečný příběh. Zasazujeme se o to, aby náš svět nebyl neosobním a anonymním.
III.
Posvěcování Božího jména to je vlastně totéž co příchod Božího království, o něž prosíme v druhé prosbě. Boží království – to je ta ústřední skutečnost, v níž v této modlitbě prosíme. Ne náhodou se toto slovo jako jediné zde objevuje dvakrát. Ta prosba o Království v Otčenáši je otevřená a stručná. Ježíš o Království hovořil většinou poeticky, v podobenstvích. Kdybychom byli méně struční, můžeme také prosit: Ať přijde to, co je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli. Ať přijde to, co je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všechno prokvasí. Ať přijde to, co je jako ukrytý poklad v poli. Ať přijde to, co je jako drahocenná perla, kvůli které obchodník prodá vše, co má. Ať přijde to, co se podobá svatbě! Ať přijde ta skutečnost, která se ze začátku zdá neviditelná, nenápadná, skrytá. Ať přijde ta skutečnost, na kterou je třeba trpělivě čekat. Ale která prorůstá vším, co je, a přináší do světa hloubku, radost, rozkvět. Do naší přítomnosti a také budoucnosti. Přináší do světa vzácné momenty, chvíle, kdy je najednou vše jiné, naplněné smyslem.
Boží království má své předjímky: Když se člověk otevře druhému člověku. Když se někomu od základu změní život. Když člověk odpustí druhému člověku. Zbaví se závislosti. Zažije vnitřní klid. Když člověka napadne něco, co přinese druhým radost z Boží přítomnosti. Nebo si něco o sobě člověk uvědomí, nebo o světě, ve kterém žije. Když někdo přitaká tomu, že církev i přes svou nedokonalost je to nejlepší místo k životu. Když se společnost vymaní z okovů špatné, dusící nadvlády. To vše jsou sice jen předjímky Božího království. V tom „jen“ však je celý smysl našich životů, našeho sboru, naší církve a naší společnosti.
Království, co přijde na konci – našich životů, ale i dějin našeho světa, k tomu naše slova a jména dosáhnou jen velmi nedokonale. Ale jak bible naznačuje: to pak teprve bude hukot, „jízda“, „havaj“, jak zpívá Sváťa Karásek. Na toto království a na jeho Krále ať se upíná naše víra a modlitba. A ať v jeho jménu žijeme následující týden i celý život!