Lukáš 2,1-20
I.
Nové nařízení vlády. Máme tu nové nařízení vlády pro všechen lid. Samotný císař je přikázal. A rozhýbává masy. Všichni, „celý svět“, „celý národ“ se dávají do pohybu. Centrální mozek tehdejšího lidstva velkolepě nařizuje: „Sepište se! Potřebuju sečíst, kolik toho mám! Kolika lidem a kolika věcmi vládnu! Jak velká a nedozírná je moje moc!”
Snad skoro žádný historik ani kronikář by nepohrdl tak velkolepou epizodou z éry nejproslulejšího císaře Augusta, který se nechával titulovat dokonce i jako: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“.
Ovšem tímto směrem vypravěč Lukáš o oněch dnech nepokračuje. Lukáš nám tedy chce vypravovat také o králi, ale o králi jiného druhu. A tak okamžitě přesouvá pozornost jinam. Kamera sjede o mnoho příček společenského žebříčku níže.
II.
A vidíme dva lidi na cestě, přešlí a utrmácení. Nějakých pár desítek kilometrů je nutné ujít z Nazareta do Betléma. Žena má už docela břicho a její muž svítí na cestu. Asi to musel být docela stres, napadá mě. Vrchnost poručí a nezajímá ji, jestli se to někomu třeba nehodí, zvlášť když jsi těhotná. A pak stres se sehnáním ubytování, všechno přeplněné, samé fronty. Mašinérie světa.
Všichni ten příběh známe. Není mezi námi nikdo, kdo by jej v životě neslyšel. I v létě bychom ho nějak převyprávěli. A přesto ho čteme rok co rok. V čem je tak radostný a úžasný? Úžasný je v tom, že Augustus i Quirinius mohou jít k šípku, mohou se jít klouzat – nebo minimálně se v něm musejí spokojit s dočista vedlejší, epizodní rolí. Protože v hlavním záběru se ocitá Josef a Marie a hlavně jejich Novorozeně.
A dějištěm je městečko Betlém na periferii, a ne světová metropole Řím. Nikoliv majetek všeho lidu, ale prostý chlév, který poskytl dočasný útulek poutníkům.
A tam Betlémě dochází ke změně pohledu na to, kde se vlastně dějí skutečně ty přelomové děje a co je vlastně v životě důležité. Nebo ještě jinak: co si vybírá Bůh jako místo svého působení. Vládcové mohou hýbat masami, ale co skutečně pohne světem, se děje jinde.
Ten světodějný Boží pohyb se zrovna prodírá starostmi té mladé rodiny, která se potýká s úřední byrokracií a momentálně ani nenachází pořádné zázemí, nemá kde hlavu složit. To světové místo historického zlomu není vypolstrovaná postýlka, ale plenky v azylovém přístřešku. Kam se dostali tihle dva lidé v nouzi. Nouzi, kterou znají tak dobře třeba právě lidé na útěku.
Ale navzdory této nouzi: jejich narozený kluk je živ a zdráv. Je to kluk k světu!
III.
A hle, svět se přibližuje! Jen potřebuje trochu nakopnout, pošťouchnout. A od toho tu je anděl! Anděl Páně!
Pastýři čekali asi běžnou směnu, normální noční šichtu. Báli by se tak maximálně vlka, ale tihle chlapi mají pro strach uděláno. Nečekali by do poslední chvíle, že tentokrát je přepadne bázeň Boží – strach úplně jiného druhu.
Ostatně s těmi pastýři máme vůbec potíž. Co jsou zač? Možná bychom si představili prostě houževnaté lidi bez bázně a hany. Respektované a ušlechtilé vůdce stád typu krále Davida, který sám byl pastýřem a rovněž z Betléma. Ale tehdejší zmínky o nich vyznívají rozporuplněji, než jak vypadají roztomilé figurky z vyřezávaných betlémů. Být pastýřem v Ježíšově dob – to byla dost podřadná práce, život spíš na okraji společnosti. Na usedlejší občany pastýři působili dojmem lidí, s nimiž není radno se dávat do řeči. Okolní obyvatelé je nejspíše rádi viděli za hranicemi obcí – u stád, jež hlídali jiným. Asi to muselo být překvapení, když se pak tito hrubí a nemytí chlapi přiřítili do vesničky jménem Betlém a srocovali se před jedním z místních chlévů.
Anděl jde ovšem právě k pastýřům. Podobně, jako když předtím sjela na Marii a Josefa, i nyní si kamera vybírá hrdiny neprivilegované, zastřené v pološeru. „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Ať už jste či nejste příznivci nadpřirozených postav z božských sfér, výjev setkání anděla se spodinou působí silně. Bůh neohrnuje nos. Nejde přednostně do paláců, nejde přednostně do chrámů, nýbrž do chýší a chlévů. Anděl neklepe ani u starosty, ani u nějakého místního kupce, ani u majitele toho chléva. Ne, tenhle příběh o Boží lásce je ke společensky významným lidem v tuto chvíli dost nevšímavý.
Pastýři jsou dost dobrými příjemci toho zjevení. Mají totiž pro chudobu, prostotu, opovržení již vnímavé smysly – a navíc bdí u svých stád i v noci, v čase i v nečase zůstávají vzhůru…
Ovšem i tito drsní chlapi se projeví jako bázlivé děti, když na vlastní kůži pocítí odlesk Hospodinovy přítomnosti. „Zmocnila se jich veliká bázeň.“ Dostává se jim však uklidnění: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.” Nejenom pro samotné pastýře, ale pro všechen lid. Boží přízeň je zvláštní: Právě i ti lidé, které ostatní vyčleňují, se mohou i pro ty ostatní stát ti hlavními nositeli dobré zprávy! Mohou se stát zástupci andělů na zemi!
Kteří vyřizují: A hle! Ne nařízení pro všechen lid! Ale veliká radost pro všechen lid! Žádný strach, ale veliká radost. Žádný majetkový soupis, ale bohatství nového života – svobodného a nevypočitatelného. Provázaného tím andělským voláním: „Nebojte se!“
„Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.”
Nebeská revoluce se děje odzdola, ale zároveň svrchu! Z nejvyšších míst, těch skutečně nejvyšších. Lidské vlády ten nedostižný úkol, zajistit různými příkazy a nařízeními pořádek a klid nikdy nesplní. Boží vláda tu vede k opravdovému pokoji – vláda toho, kdo sdílí celý náš úděl a kdo ztělesňuje zájem o naše starosti.
Ne soubory nařízení, které se mají poslouchat a vymáhat, zachrání svět. Ale Bůh, který se dává všanc světu jako dítě v plenkách. Jen tak se má odstartovat něco skutečně velkého.
Anděl říká radikálně: Bůh má v nás lidech má zalíbení – v nás, kteří jsme toho také tolik pohnojili a pokazili, tu se uskutečňuje Boží povolání k novému životu v radosti a v pokoji na navzdory hříchu a mocenským bojům.
IV.
Také ti andělé se nakonec stanou jen kulisou. I oni dostali nakonec vedlejší, epizodní roli. Pastýři si mají bedlivě povšimnout právě toho vyššího – znamení dítěte:
„Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“
Uprostřed těchto drtivých mocenských mašinérií se tím nejvyšším trůnem Boží přítomnosti stává křehkost jedinečného, právě narozeného a zatím úplně bezbranného života!
Odtud pak ten Boží revoluční pohyb: Poslední se stávají prvními, první posledními. Nikoliv na základě své vlastní dravosti a agrese, ale skutečně od té nejbezbrannější pozice novorozeného Božího dítěte! Od jeho vydanosti do rukou druhých… Od vydanosti rukou, které i naše ruce potřebují…
A takoví lidé jako pastýři to mohou i vyčerpané Marii dosvědčit skrze svou životní zkušenost.
A my tu zkušenost můžeme přijmout podobně jako Marie, která to vše dál v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Rozvažujme tedy o tom. A hlavně – radujme se z toho!