Matouš 9, 35-38; 10,1.5-7 (1. čtení: Jeremjáš 23,1-6)
Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. (…) Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
I.
Bůh se nasazuje pro záchranu a uzdravení nás lidí. A Bůh povolává nás lidi ke spolupráci na tomto svém díle. O tom ve zhuštěné podobě vypráví příběh, co jsme slyšeli.
Ježíš sám učí, káže, uzdravuje. Vypadá to, že nebylo nic, s čím by si nevěděl rady. Uzdravil každou chorobu. Obešel všechna města i vesnice v Galileji. Přibližuje lidem Boží království s velkým nasazením. Ježíš uskutečňuje svůj životní úkol.
Ti, k nimž nejdřív přichází a kteří přichází za ním, jsou především příslušníci jeho národa: židé. Ježíš se neomezuje na osobní, soukromé návštěvy. Jeho nasazení má masový, společenský dosah. Přitahuje zástupy.
II.
Matouš dvojznačně popisuje stav těch zástupů: byli vysílení a skleslí. Hodně to vypadá, že byli vyčerpaní tělesně a nalomení ve svém zdraví. Ale ti lidé nechtějí být jen zdraví. Jsou hladoví po Ježíšových slovech. Po jeho blízkosti, která proměňuje tělo i ducha. Jsou zesláblí, ale stále ještě vynakládají značnou aktivitu, aby se se do Ježíšovy blízkosti dostali. Jsou sice dezorientovaní, ale ví, že k Ježíšovi se vyplatí jít.
A Ježíšovi je zástupu líto. Vidí do nich, vidí do jejich situace. Rozumí jejich slabosti a skleslosti. Tenhle jejich neradostný stav evangelista přirovnává k situaci ztracených ovcí bez pastýře.
Obraz pastýře, pastvy a ovcí je jeden z nejznámějších biblických obrazů. A také jeden z nejtradičnějších motivů křesťanského výtvarného i múzického umění: toho vysokého, i toho lidového. A má pestré užití. Pastýřem je v bibli Hospodin či Kristus. Pastýři však zde jsou také náboženští vůdcové Izraele a církve, jako zástupci toho Božského pastýře.
Ježíš nabízel lepší pastvu, než tehdejší duchovní představitelé Izraele, jeho oficiální pastýři. A Ježíšova zvěst o blízkém Božím království byla v mnohém v protikladu k duchovnímu klimatu, s kterým měli zkušenost. Neřekne se to naplno: ale vyčerpanost vysílenost zástupů má také co dělat se špatnými pastýři, kvůli kterým je stádo Izrael v tak dezolátním stavu.
III.
Obraz pastýře je známý. Takový trochu venkovsky idylický. Ale spíše s ním spojujeme něco pozitivního. S ovcemi je to už horší. Jako ovce je v bibli často označen jednotlivec. Nejčastěji však celý Izrael či církev. Jako ovce je v Novém zákoně označen i sám Ježíš: Beránek určený na porážku. Obraz ovce nemá u nás však dobré jméno. Už jen to známé: „Ten je černá ovce rodiny!“ Ovce: to slovo se užívá většinou jako nadávka. Kdo by se tak dobrovolně chtěl nazývat? Jsem (Boží) ovce! Užívá se jako označení pro lidi, kteří jsou z pohledu těch, kdo to slovo použijí: nesamostatní, stádní, prostí. A také hloupí, naivní, tupí, nemyslící, zmanipulovatelní vším možným. Ovce: to jsou pak lidé, kteří odevzdávají svou odpovědnost nějaké (jakékoliv) vnější autoritě, protože jsou neschopní sami řídit svůj život a nést odpovědnost.
Ne samozřejmě, že by takoví lidé neexistovali. A ne že by taková tendence nebyla v každém z nás. Skočit někomu, nějakému špatnému pastýři, „na špek“ – to se může lehce stát každému z nás. V tom má toto přirovnání jisté oprávnění.
Problém je v tom, že mnozí, kdo slovo ovce v tomto významu užívají, jen promítají na druhé svou vlastní nezralost, nesamostatnost a sklon podléhat manipulaci. A problém samozřejmě je v tom, že se slovo ovce v tomto významu objevuje ve slovních soubojích, kde často nejde o proměnu toho druhého, ale jen o jeho urážku a ponížení.
Na co nás biblický obraz ovce může podstatného odkázat? Ovce domácí patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Je na člověka a jeho vedení zvyklá a závislá na něm. Ovce je také typicky stádové zvíře, a „násilně oddělená zvířata tak trpí stresem,“ píše se v odborné literatuře. Ovce mají tendenci ztrácet se a obtížně nacházejí cestu zpět. Jsou bytostně odkázány na lidskou ochranu. Člověk je chrání před dravci.
Právě tato naprostá závislost ovcí na svém pastýři vyjadřuje základní biblickou pravdu o člověku a Bohu. Že člověk „nepatří sám sobě“, že je bytostně odkázanou bytostí: odkázanou na společenství, mezilidskou pomoc a spolupráci. Ale především: na Boha a na jeho životodárné Slovo, které člověka vede do zralého lidství.
Životní úkol každého člověka je si tuto odkázanost uvědomit, přivlastňovat si ho, žít z něho. Protože jinak má člověk notorickou tendenci si tento základní vztah k Bohu nějak nahrazovat. A buď si na Boha hraje, nebo si ho z něčeho světského vyrábí. Takový člověk, řečeno biblicky, se potom stává buď zbloudilou ovcí. Nebo zbloudilým stádem, které ztratilo z očí svého pastýře. Či viděno z jiné perspektivy: vlkem, který rozhání stádo, který nepokrytě ubližuje druhým. A když se náhodou dostane do vysokých politických pozic, úmyslně a zle rozděluje společnost, vyvolává strach, stává se obchodníkem s nenávistí. Stává se špatným pastýřem, takovým pasákem, člověkem v rozporu, který „stádo“, lidi, za něž má odpovědnost, nevede správně.
IV.
Ježíš řekl v tu chvíli svým učedníkům, aby s ním na jeho úkolu spolupracovali. Aby šli především k těm, kteří byli ztraceni na okraji izraelské společnosti. Ale vůbec k těm, kteří byli zralí nechat se Ježíšem oslovit. Být pastýři těmto lidem: to byl jedinečný úkol učedníků pro tu chvíli, pro ten čas. A učedníci tento svůj jedinečný úkol přijali, rozpoznali, že je čas na nich.
Jiný úkol učedníci dostali – podle vyprávění Matoušova – po Kristově vzkříšení. Už jim neřekl, aby šli jen k lidem z jejich národa. Jejich úkol dostal univerzální rozměr. Mají jít „ke všem národům“. Na všechny strany. Jak k židům. Tak i k pohanům.
Týkalo se to zase nejdříve učedníků. V evangelické církvi máme zvláštní citlivost pro to, že každý křesťan je povolán být „dělníkem víry“, „dělníkem žně“. Všichni křesťané a křesťanky jsou povoláni jít k lidem ztraceným, vysíleným skleslým, nejen ordinovaní představitelé církví. A ti ztracení lidé: ti samozřejmě nejsou jen ti, kdo jsou (ještě stále) za hranicemi církve.
Jaký jedinečný úkol máme od našeho nebeského Pastýře před sebou my? Ke komu konkrétně máme jít? Jako jednotlivci? Jako sbory? Jako evangelická církev v České republice? Jak všechny naše životní úkoly, o nichž víme, souvisí s tím velkým Božím úkolem jít k druhým, hojit jejich rány, uzdravovat nemoci ducha, duše i těla? A jak zvěstovat dnes, že se přiblížilo království nebeské? A jak „udělat“, aby lidé církev považovali za ten prostor, kde se dostanou do silového pole Dobrého pastýře?
To jsou závažné otázky. Zodpovězení těchto otázek není jen na každém z nás. Odpovědi můžeme a máme hledat společně. Více než dříve jsme voláni citlivě rozlišovat, na „jaké cestě“, v jakém duchovním a kulturním kontextu se nachází ti, k nimž jsme povoláni jít. Jakou řečí hovoří? Jak na ni navázat?
Východisko ke vší křesťanské akci je vždy být si vědom vlastní závislosti na Bohu, vlastní „ovcovitosti“. A v tomto světle si uvědomovat a připouštět, kde já sám osobně jsem ztracený, kde se ztrácím, kde se vysiluji. Ale hlavně: Kde mě osobně, v mém jedinečné situaci, náš dobrý Pastýř pomohl, uzdravil, nalezl, slitoval se, osvobodil. Uzdravovat, slitovávat se, pomáhat, ukazovat dobrý směr: to je hlavní úkol našeho nebeského Pastýře. A v jeho jménu je to i velký životní úkol náš.